Do slavnosti zbývalo něco málo přes týden. Tadeáš se dlouho nerozmýšlel, jak tento čas vyplní. Už mu chyběl Bílý klášter a jeho klidná atmosféra spořádané pracovitosti, a tak ji chtěl po tolika zážitcích načerpat plnými doušky.

Jakmile jej tedy brzy ráno probudilo vyzvánění zvonu, na nic nečekal a vstal. Zdržel se jen na okamžik; to když se zaposlouchal do tohoto dobře známého zvuku, který mu připomenul všechno to, co na cestách postrádal a na co by málem i zapomněl. Jako by od něj odpadla struska a on opět pocítil, jaké je to být doma.

Ve zvonici byly tři zvony. Nejvyšší z nich se používal k rannímu buzení a také vybízel k večerní návštěvě kaple. Prostřední svolával bratry k polednímu a večernímu jídlu a ten nejhlubší zazněl jedenkrát každou hodinu po svítání.

Den pro bratry začínal v kapli. Po probuzení měli čas akorát tak na ranní hygienu a ustrojení se a už začali z hlavní budovy vycházet směrem k oběma kaplím. Když Tadeáš vešel do té hlavní, byla již z části zaplněna. Oltářní prostor býval ráno schován za těžkým závěsem. Před ním několik bratrů zrovna pokládalo na zem přenosné stupínky. Když byli hotovi, přišel z bočních dveří bratr Josef, muž s hustými vlasy na spáncích a s lysým temenem. Na starosti měl zdejší sbor.

Za ním pak následovali zpěváci. V poklidu se rozmístili na připravené dřevěné schůdky a čekali. Ostatní bratři se pak porůznu buď posadili do lavic, nebo si stoupli podél stěn.

Ráno se v kapli zpívaly písně. Když dal bratr Josef pokyn a celý chrámový prostor najednou naplnil zvuk bezmála třiceti cvičených hrdel, v Tadeášovi bezděky ožily vzpomínky na rána dávno minulá. Jako by to bylo teprve včera, kdy tu sedával jako čerstvý rytíř a vpíjel do sebe všechno, co viděl. Bylo až pozoruhodné, do jakých podrobností si dokázal vzpomenout na některé okamžiky, které se staly před tolika lety. Jak tu jedno ráno usedl poprvé, vedle něj bratr Cyril; jak se po sobě ohlédli dva bratři, když si jeden z nich všiml, že ten druhý spletl slova; jak se Tadeáš zkraje styděl přidat ke zpěvu, aby ostatním nekazil zážitek, a jak to přeci jen jednou na sbormistrovo naléhání zkusil a pochopil ten obrovský rozdíl mezi tím, když někdo písně jen poslouchá a když melodie jde přímo jeho tělem… Tolik času od té doby uplynulo, a přeci jako by to všechno zůstalo uloženo v Tadeášově nitru a už se odtamtud nemělo ztratit.

Pak se ke zpěvu přidali zbylí návštěvníci a Tadeáš se myšlenkami vrátil zpět do současnosti. Když dnes vcházel do kaple, uvědomil si, že si už skoro nevzpomíná na žádný text. Ale slova mu najednou, když zaslechl známé melodie, sama přicházela. A kde si nevzpomněl, tam jednoduše zpíval beze slov. Tak to ostatně dělal například Jan. „Já na slova prostě nemám hlavu. Buď se soustředím na text a pak se začnu předbíhat, nebo zpívám jen tak a je mi lépe,“ řekl mu přítel kdysi s úsměvem.

Zpívalo se necelou hodinu. Potom se bratři vydali zpět do hlavní budovy, konkrétně do jídelny. Cestou a během snídaně se nemluvilo. Nebyl to výslovný příkaz představeného, ale bratři byli sami mlčenliví. V uších jim ještě doznívaly nádherné melodie, a tak je nechtěli kazit zbytečným mluvením.

Tadeáš si sedl k dlouhému stolu daleko od ostatních. Nikdo z nejbližších přátel zde nebyl a on stejně chtěl být sám. Po jídle se převlékl do pracovního a vydal se ven. Nechal se totiž u bratra Ješka zapsat na dopolední práce.

Dostal od něj na povel skupinku čekajících bratrů. Když zahlédl hlouček vesměs mladých bratrů, nemohl si nevzpomenout, jak mezi ně kdysi taky patřil. Být čekajícím bratrem, to znamenalo, že se dopoledne pracuje na něčem, co je potřeba vykonat pro klášter, a odpoledne se studuje a učí. Tentokrát měli za úkol vyčistit a prohloubit jímky u latrín. Nebyla to zrovna ta nejvoňavější práce, jakou kdy dělali, ale než se mohli bratři stát plnoprávnými členy řádu, museli prokázat, že jim žádná činnost určená pro blaho všech není na překážku. Ale i Tadeáš se chopil lopaty a šel ostatním příkladem.

Mladí bratři se na něj zprvu dívali nejistě – koneckonců, většinou je vedl někdo jiný a Tadeáše vlastně skoro neznali –, ale když viděli, že pracuje jako kdokoliv jiný, zvykli si na něj. Postupně se mezi sebou rozhovořili o tom, co se včera dověděli na vyučování. Jeden z nich si naopak posteskl, že se nyní učí jen vevnitř, protože představený v posledním týdnu před slavností zakázal výuku šermu, lukostřelby, jízdy na koních a podobných činností.

Tadeáš mladíky poslouchal jen napůl. Do jejich rozhovoru zasáhl, jen pokud jim potřeboval sdělit další pokyny nebo někoho poopravit. Ale postupně začal vnímat, o čem bratři mluví. Když se například nemohli shodnout na jednom z geometrických úkolů, trochu jim napověděl.

Bratři se na rytíře překvapeně ohlédli. Nastalé ticho ale hned přerušil hubenější plavovlasý bratr, kterému Tadeášovo naťuknutí stačilo k tomu, aby problém vyřešil. Své myšlence se natolik poddal, že odložil rýč a prstem začal do vykopané hlíny kreslit čáry a kruhy. Ostatní jej se zájmem sledovali. Když byl u konce, všichni napjatě pohlédli na Tadeáše. V hlíně jim úloha zdánlivě vyšla, ale přesné rýsování mohlo odhalit nesrovnalosti. Tadeáš však s úsměvem přikývl, protože bratr úkol vyřešil správně. Ostatní se zaradovali s ním a poplácali ho po ramenou.

Dostali se do natolik rozverné nálady, že je rytíř musel přibrzdit a upozornit je, že na rýsování bude odpoledne času dost. Nyní bylo třeba vykonat stanovenou práci, aby ji za ten týden vůbec stihli.

Po obědě, kdy se čekající bratři odebrali za svou výukou, Tadeáš osaměl. Procházel se jen tak po zahradě nebo si zašel do knihovny a začetl se do jednoho spisu. Večer pak navštívil kapli, ve které tentokrát už mluvil kněz.

Tak pomalu plynuly dny. Tadeáš se odpoledne často setkával s Janem. Poslední dobou se sice vídali častěji, a tak si neměli tolik co sdělovat, ale přesto rádi trávili čas spolu.

Jednou na společné procházce potkali skupinku bratrů, kteří se skláněli nad jakýmsi pergamenem a horečně se o něčem dohadovali. Slovo měl především jeden starší učitel a pak bratr, který pracoval v knihovně jako iluminátor. Zbytek hloučku tvořili převážně čekající bratři.

Toto setkání však nevypadalo na vyučovací hodinu. I učitel s iluminátorem byli hodně rozrušeni a navzájem si skákali do řeči. Žáci naslouchali jejich rozepři a nechali se strhnout natolik, že zapomněli na ostych a úctu a také je přerušovali svými dohady.

„Co se stalo?“ zeptal se Jan Hynka, který tu byl o něco dříve a debatující skupinu už chvíli pozoroval.

„Kristián včera podle všeho zaznamenal něco, čemu nikdo nerozumí. Musí to být něco hodně zvláštního, podle toho, jak se hádají. Zatím se ani neshodli na tom, jestli jsou to dobré nebo špatné zprávy,“ vysvětlil Hynek.

Bratr Kristián se věnoval astronomii. Ve dne spal a noci trávil pozorováním oblohy, kreslením hvězdných map a spoustou dalších činností, kterým Tadeáš nerozuměl. Kromě toho se snažil proniknout i do tajů, které nebylo možné zachytit dalekohledem. Čas od času předal bratrům nějakou výstrahu či napomenutí, nebo jednoduše jen nějaký podnět k zamyšlení. Když se ho však ptali, říkával jim, že jen vyřizuje vzkaz hvězd.

„… to by znamenalo konec světa!“ zaslechli najednou z debatujícího kroužku zděšený hlas.

„Ale bratře Cyrile,“ oponoval druhý muž. Na jeho hlase bylo znát, že se jen stěží ovládá. „Není důvod k panice, takto to jistě není myšleno.“

Kdoví, jak dlouho by se ještě hádali, kdyby se najednou nepřibelhal knihovník a příkře všechny nenapomenul, že je je slyšet až do knihovny! Na ostatní jen pohlédl s výrazem, že také mohli mít více rozumu a necivět tady na ty křiklouny, a odkulhal nazpět.

Tadeáš musel dát knihovníkovi zapravdu. Sám se nechal neplodnou debatou unést a ani si nevšiml, že se bratři spíše chtěli za každou cenu prosadit, než aby společně hledali význam oněch slov, ať už byla jakákoliv.

V dalších dnech tedy pokračoval ve svěřené práci. Často si však na Kristiána vzpomněl, a proto se jeden večer rozhodl, že se za ním podívá nahoru na zvonici. Vystoupal spoře osvětlenými točitými schody nahoru a opatrně zatlačil na dveře, které se se zavrzáním otevřely.

Kristiánova pracovna. Tadeáš v ní už hodně dlouho nebyl. Častěji sem chodil naposledy ještě jako čekající bratr, kdy tady společně s ostatními navštěvoval výuku. Zato Kristián odsud téměř nevycházel. Měl sice svou celu dole v hlavní budově, jako všichni ostatní, ale mnohdy se stávalo, že po práci jednoduše usnul zde a už tu zůstal.

Častokrát se ho ptali, jak může vydržet bydlet v takové blízkosti zvonů, ale on jim odpovídal, že ho vyzvánění neruší. Tadeáš to nemohl pochopit. Sám tady jednou byl, když zahřměl velký zvon, a tehdy si nebyl jistý, zda ještě někdy něco uslyší. Nehledě na to, že měl pocit, že se přitom povážlivě zakymácela celá zvonice.

V místnosti panovalo přítmí a hlavně klid. Kristián se vyhýbal jakémukoliv ruchu. Říkával, že pak sice slyší, co hvězdy říkají, ale že už neslyší, co si šeptají. Tadeáš se rozhlížel po známém zařízení místnosti, po rozložených pergamenech, tabulkách a spoustě dalších pomůcek a připadalo mu, že se tady vůbec nic nezměnilo.

Najednou mu pohled padl na křeslo v koutě. Až se trochu lekl, když v něm zahlédl samotného Kristiána, jak nehnutě sedí a dívá se do prázdna. Ani starý hvězdopravec se nijak nezměnil. Holá hlava jen na krajích mírně porostlá krátkými bílými vlasy, hustý bílý knír a především mír ve tváři. Seděl tu se svým typickým výrazem. Na pravém oku se dalo poznat, kam se dívá, to levé bylo skoro přimhouřeno. Někteří bratři občas s dobromyslnou škádlivostí prohodili, že Kristián tráví tolik času hleděním do dalekohledu, že si levé oko zvyklo na to, že je pořád zavřené.

„Smím?“ zeptal se Tadeáš a ukázal rukou kolem sebe. Slovní odpovědi se mu nedostalo, ale vypadalo to, že Kristián kývl hlavou, a tak se rytíř začal procházet po místnosti. Nahlédl do spousty nákresů a poznámek a u některých se pokusil alespoň zčásti pochopit, čeho se týkají. Příliš se mu však nevedlo – bylo to už dávno, co se tomuto oboru učil, a i tehdy zvládl jen pouhé základy.

Po chvíli vyšel po třech schůdcích nahoru ke dveřím, které vedly na střechu zvonice. Venku si sedl a jen tak se díval na hvězdy. Namátkou zkusil vyhledat některá souhvězdí a také si vzpomenout, kde by hledal kterou planetu. Ale vskutku zapomněl skoro všechno. A tak jen klidně pozoroval hvězdnou krásu.

Původně se bratra Kristiána chtěl zeptat na ona slova, která bratry tak rozrušila, ale nakonec to pustil z hlavy. Navíc si ani nebyl jistý, zda si na něj Kristián vzpomíná. Bylo to už dávno, co s ním naposledy mluvil. Jakmile se stal rytířem, ještě párkrát sem zašel, ale návštěv s přibývajícími povinnostmi ubývalo, až nakonec ustaly úplně.

Podle toho, co tak věděl, však o představeném platil úplný opak. Údajně Kristiána často navštěvoval během svých bezesných nocí a rozmlouval s ním. Mistr ho zřejmě jako jediný dokázal pochopit a nemluvnému astrologovi se v jeho přítomnosti rozvazoval jazyk.

Když se Tadeáš nabažil pohledu na jasné nebe poseté zářícími tečkami, vešel zpátky dovnitř. Měl v úmyslu vrátit se do své cely, ale zastavilo ho pět slov, která se ozvala z kouta.

„Čekají nás těžké časy, Tadeáši.“

Rytíř nevěděl, co ho zaskočilo více – zda to nenadálé promluvení, ten nakřáplý hlas, sdělení samotné, či to, že si jej Kristián pamatoval.

Rozpačitě pohlédl na starce. Nevěděl, co by řekl, a tak se jen posadil do křesla naproti němu.

A Kristián vskutku po chvilce soustředěně pokračoval: „Cítím, že je něco před námi, Tadeáši. Každý z nás se bude muset rozhodnout. Ukáže se, jací jsme…“

„To bylo to, co bratry tak rozrušilo?“ otázal se po další chvíli ticha Tadeáš.

Kristián se však zachmuřil. „Kdybych věděl, co z toho udělají, ani bych jim to nedával. Těžko se mi dává do slov to, co jen cítím. Ale napsal jsem krátké varování, něco podobného, co jsem řekl teď tobě. A oni hned začali mluvit o konci světa… Proč to musí vždycky tak překroutit?“

Tadeáš jen pokrčil rameny. Ale to už se Kristián probral ze zamyšlení a začal se přehrabovat ve věcech okolo sebe.

„Nechceš čaj? Bude sice studený, ale možná přijde vhod,“ zeptal se a zakrátko odněkud skutečně vytáhl cínovou konvici. Tadeáš však odmítl, popřál klidnou noc a zamířil na kutě.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.