III.

S pocitem úlevy i spokojenosti klusal Tadeáš pryč od Oranžového kláštera. Vydal se přímo na sever; chtěl se totiž porozhlédnout také po jiných cestách, které ještě neznal. Hrom šťastně dunil kopyty do širší prašné cesty a jen občas se musel vyhnout nějaké té kaluži, která na ní zůstala jako připomínka nedávných dešťů.

Tadeáš seděl v sedle a nemyslel na nic. Jenom se díval po okolí, z něhož občas něco poznával, ale jinak vstřebával nová místa. Slunce na bezmračné obloze zářilo a tvářilo se, jako by o tom, že se dlouhou dobu vůbec neukázalo, ani nevědělo.

Ožila nejen příroda, ale také lidé. Oproti deštivým toulkám temnějšími lesy jich nyní Tadeáš ve volnější krajině potkával mnohem více. Pole byla poseta rolníky, na jedné návsi se horlivě stavěla nová budova a v ovocných sadech se procházeli sadaři a odkrývali stromy zabalené na zimu.

Rytíř si však nemohl nevšimnout jejich ustaraného výrazu. V těsné blízkosti jednoho většího sadu zpomalil, aby si odpočinul, a tak vyslechl rozmluvu dvou starších mužů, kteří znaleckým okem posuzovali jednotlivé stromy. Oproti radujícímu se zbytku přírody působil jejich vážný hlas až nemístně smutně. Ale bylo jasné, že mají velké starosti. Sníh roztál už dávno a na několik týdnů se i oteplilo. Stromy začaly pomalu rašit, ale pak přišel nový neúprosný mráz, který Tadeáše a jeho druhy zastihl na cestách. Vypadalo to, že letošní úroda nebude slavná, ba naopak.

„Ej, nebude to dobré, Štěpáne, vůbec ne,“ prohlásil jeden z nich.

„Musíme zachránit, co se dá, jinak…“ odpověděl mu druhý.

„… skončíme zase v šatlavě,“ trpce doplnil po chvíli ticha opět ten první.

„Já bych mu ukázal!“ zahrozil ještě ten druhý směrem, kterým se zřejmě nacházelo sídlo majitele zdejšího panství.

Ale to už Tadeáš poodjel, a tak si mohl jen domýšlet, co se kdysi těmto mužům stalo. Nějakou dobu mu však zůstal jejich rozhovor v hlavě. Je pravda, že poslední roky byly, co se úrody týče, bohaté. Věděl, že bratr Pavel se snaží udělat zásoby i na horší časy, a letos na ně možná dojde.

Pak se Hrom na povel svého pána znovu rozeběhl. Cesta tak utíkala mnohem rychleji a dvojice se ve světle pomalu klesajícího slunce přibližovala směrem k cíli vytyčenému na dnešní den.

K domu, kde Jiří se svou ženou bydlel, tentokrát přicválal ze západní strany. Spatřil tedy malou, ale pečlivě upravovanou zahrádku za zadní stěnou. Uprostřed domácích rostlin klečela mladá dívka a věnovala se své práci. Tadeáše, který zastavil nedaleko ní, si všimla, až když si Hrom odfrkl.

Otočila se a věnovala rytíři překvapený úsměv. Rukou si otřela pot z čela a pozdravila.

„I já tě zdravím. Říkal jsem si, že tebe a tvého muže po cestě navštívím. Nyní mám víc času a můžeme si promluvit v klidu,“ řekl Tadeáš.

„Rádi tě u nás uvítáme. Jiří ale není zrovna doma. Najdeš ho u pohřebiště, tento týden tam tráví dost času,“ zasmála se Anežka. Pak mu ukázala, kde si může nechat koně a odkud mu nabrat vodu, a zase se vrátila na zahrádku.

Tadeáš se udaným směrem vydal po svých. Slunce se už sklonilo skoro k obzoru, ale ještě pořád byl dostatek světla. Oproti teplu, jaké panovalo přes den, se však už citelně ochladilo, a tak si přes sebe přehodil plášť.

Obchůzku po osadě za něj posledně vykonali ostatní bratři, takže se zde ještě nevyznal. Dvakrát špatně zabočil, ale pak už v jednom z výběžků lesa našel skupinu mužů věnujících se nějaké práci. Ukázalo se, že právě staví kamennou zídku.

Jeden z nich zrovna klečel u rozestavěné části a lžící nanášel na kameny vrstvu malty. Když zaslechl, že k nim někdo přichází, ohlédl se a překvapeně vstal. „Bratr Tadeáš! To jsou k nám hosté!“ zvolal.

Překvapený byl i samotný Tadeáš. Jiří tu před ním stál umazaný od malty i hlíny a bylo na něm vidět, že tu strávil celý den. Na sobě měl jednoduchý pracovní oděv, jako všichni ostatní kolem něj. Usmál se, přenechal náčiní jednomu z přátel a oprášil se. Pak si s rytířem potřásl rukou a pokynul mu, aby se spolu kousek prošli.

„Tady pochováváme mrtvé,“ ukázal za sebe. „Už dlouho jsem si říkal, že by bylo pěkné, kdyby to tady bylo takové upravenější a kdyby byla kolem hrobů zídka. Jednou už se nám totiž stalo, že nějaké jiné zvíře pár hrobů rozrylo. Asi cítilo maso. Tak jsem se k tomu konečně odhodlal a začali jsme stavět,“ řekl trochu omluvně, jako by se bál, že se od něj jako od správce bude čekat nějaká důležitější práce než stavba zdi.

„Líbí se mi, že pracuješ s nimi. Budete to tady mít opravdu pěkné,“ odpověděl mu proto Tadeáš.

„Jsem rád, že to říkáš. S našimi lidmi je to trochu těžší. Když jsem jim poprvé navrhl, že bychom mohli pohřebiště a jeho okolí trochu upravit, všichni nadšeně souhlasili. Myšlenka se všem líbila. Jenže já jsem měl loni dost práce a nikdo s tím sám nezačal. Mluvili o tom, ale aby sem někdo skutečně dovezl nějaký kámen a začal něco dělat, to ne. Tak jsem se do toho letos pustil s nimi. Práce je opravdu baví, ale musí je k ní někdo donutit. Jakmile jsem s nimi začal, šlo nám to pěkně od ruky. Však se podívej sám, tohle všechno jsme stihli za poslední tři dny,“ pronesl Jiří a rukou ukázal na zídku, která se už táhla kolem čtvrtiny ponurého místa.

„Ale vlastně jsem se nezeptal, jak jste pokročili v pátrání?“ dodal najednou.

„Měli jsme velké štěstí, zločince jsme už dopadli. Vlastně si sami naběhli,“ řekl Tadeáš a pak stručně povyprávěl, co se událo poté, co opustil Doudlevy. Mezitím už vyšli z lesa a dali se pěšinou dolů ke vsi.

„To je dobře. Alespoň je o jednu bandu méně,“ přikývl Jiří.

„Jedna věc mě ale trápí. Podle všeho jsme nedopadli jejich vůdce. To byl ten holohlavý s nápadným vousem, co jsme ho potkali na cestě. Musel nám někudy prchnout.“

„Hm,“ zamyslel se Jiří, „vzpomínáš, jak jsem ti posledně vyprávěl o tom, jak jsme tehdy jednu bandu honili až za severní hranici a jak nás zastavili muži hraběte Zavadského? Mezi nimi totiž byl jeden takový s holou lebkou a hustými, divně zkroucenými tmavými vousy. Jestli je to ten samý, to nevím, ale nedivil bych se. Zavadský se spolčuje s kdekým.“

Chvíli šli oba mlčky, ale pak správce opět začal, jako by se právě na něco rozpomenul: „Vidíš tam ty muže?“ ukázal na protější, jižní svah. Na cestě, která se vynořovala z hustého lesa, scházelo k vesnici několik postav. Šli po dvou, po třech, některý i sám. Tadeáš tu cestu znal.

„To jsou muži od nás z Doudlev. Každý den chodí směrem na Trutnavou. Kus před vesnicí mýtí les, stromy rozřezávají na trámy, sváží kameny a tak podobně. Les patří trutnavským a naši muži dostanou jen svůj denní peníz za práci. Je to těžká práce a odměna není příliš vysoká. Naši jsou skromní, stačí jim to, jenže těžko to tady potom vzkvétá. A když se rozhlédneš po těchto domech,“ ukázal na vlastní vesnici, „tak většina lidí chodí za prací jinam. Po tom, co tak bídně skončili pastevci, se tu nikomu nechce zkoušet štěstí a pouštět se do něčeho většího. Jednomu sedlákovi jsem domlouval, aby své stádo zase rozšířil a zaměstnal trochu čeládky, ale prý že není za co. Nabízel jsem mu dokonce, že mu vesnice přispěje, ale nic s ním nepohnulo. Má to svoje, s čím vyžije, a to mu stačí.

Náš švec se stěží uživí sám a musí přitom obcházet všechny okolní vesnice, a tak když se u něj vyučil mladý hoch, musel hledat štěstí o kus dál. Lidé tu začínají být hodně otupělí, už si zvykli na to, že sami nic nemají a že pracují jen na cizím. Třeba ti, které jsi se mnou viděl stavět zídku, se po většinu roku živí jako nádeníci, kdekoliv jim zaplatí. Chodí od vesnice k vesnici a pomáhají, kde je potřeba. Nedávno kdesi stavěli nějaký dům. Celé dny pracovali a v noci spali přímo na staveništi. Doma se ukázali, až když práce skončila a oni dostali zaplaceno.

Všichni tady žijí skoro ze dne na den a mně se s tím nedaří nic udělat. Nabízel jsem jim, že jim obec poskytne půdu, kterou si mohou obdělat, jenže do úrody daleko a lidé mají strach z toho, že zase přitáhne nějaká horda a pole jim zničí. Aspoň jsem tedy zkusil rozšířit obecní pole, na kterém mohou pracovat nejen v rámci odvodů, ale pak i po zbytek roku za výdělek. Riziko tedy není na nich, zaplaceno dostanou. Ale takhle můžeme fungovat dva roky, možná tři, pak se budou muset osamostatnit,“ řekl Jiří.

Tadeáš sledoval jeho vyprávění se zájmem. Ačkoliv byl správce tak mladý – vždyť Tadeáš měl skoro věk na to, aby byl jeho otcem –, měl široký rozhled.

„Nemáš to tu lehké,“ odpověděl nakonec rytíř. „Je to takový začarovaný kruh. Nedivím se, že se lidé nechtějí ničeho odvážit, když je tu tak nebezpečno. Jednu skupinu jsme sice rozprášili, ale pokud je pravda to, co říkáš o vašem hraběcím sousedovi, tak to na zlepšení stačit nebude. Ty sám s tím ale asi moc nesvedeš. Pomohl by snad jedině zásah vašeho kláštera. Kdybys představeného Tomáše přemluvil, aby hranice lépe zabezpečil, snad by se vám tu začalo dařit. Lidé umějí pracovat, jinak by jim přece jinde nic nezaplatili. Rád bych ti nějak pomohl, ale mohu se tak nanejvýš zmínit našemu představenému. Kdybych šel za tím vaším, asi by mě nevyslechl – nepadl jsem mu příliš do oka.“

Jiří jen pokýval hlavou, ale vážnou tvář za okamžik vystřídal úsměv. „Nějak bylo, nějak bude,“ prohodil jen.

Tadeáš mu však nevědomky připravil ještě jeden důvod ke smutku. Na cestě k domu se zmínil, že si Hrom strhl jednu z podkov, a tak by ho potřeboval nechat znovu okovat.

„Žel, kovář je přesně to, co budeš muset hledat někde okolo, třeba ve Strhově,“ odpověděl mu Jiří.

U večeře se rytíř zeptal, kde by mohl tady ve vesnici přespat, ale správce ani jeho žena nechtěli ani slyšet, že by spal někde u cizích. Uvolnili mu širokou lavici, která stála v koutu kuchyně, a Anežka dokonce přinesla z truhlice peřinu, kterou zde měli navíc. Tak pohodlně Tadeáš už hodně dlouho nespal.

Ráno uvažoval, zda by neměl pokračovat dále. Rád by ještě strávil nějaký čas s Jiřím, ale nechtěl ho obírat o čas. Správce však rozhodně odmítal, že by se host vzdálil takto brzy.

„Jiří to neřekne, ale má z tvé společnosti velkou radost. Málokdo mu tady rozumí a ty pro něj zřejmě máš pochopení,“ řekla Anežka Tadeášovi, když její muž na okamžik někde zmizel.

Rytíři se ulevilo. Nemusel si dělat starosti, že by překážel, a tak vychutnával dny volna. Až nyní si uvědomil, jaký neklid na něj v posledních dnech, kdy pátral v okolí, doléhal.

Po snídani se oba muži oblékli a vydali se na cestu. Jiří pozval Tadeáše na obhlídku okolí a tvářil se u toho tajuplně. Když stoupali stezkou vedoucí na polední stranu, problesklo rytíři hlavou, že jej správce snad vede na báchorkami opředený Kančí vrch. Záhy však odbočili vpravo a mírně zvlněnou lesní pěšinou kráčeli dále.

„Přemýšlel jsem o tvých slovech, Tadeáši,“ vyprávěl Jiří. „Zřejmě máš pravdu, bez pomoci kláštera nedosáhnu ničeho. Alespoň ne ničeho, co by mělo trvalejší hodnotu. Budu se za představeným muset vypravit a více na něj naléhat. Víš, mně se takovéto doprošování a neustálé připomínání protiví. Myslím si sice, že žádám o něco, na co mám nárok, ale stejně si připadám, jako bych obtěžoval. Čas od času jsem představenému napsal list, ve kterém jsem mu popisoval naše potíže, jenže zdá se, že když se několikrát nepřipomenu, představený má za to, že se věc sama vyřešila.“

Na Tadeáše tato slova dost zapůsobila. Původně si to nechtěl připustit, ale Jiří odhadl situaci velmi dobře. Podle toho, jak on sám znal představeného Tomáše, tohle všechno mohla být pravda. Už jen to, jakým způsobem se postavil k přepadení v Trutnavé: Vyslal sice bratry na hlídky, ale jinak se do nějakého důkladnějšího pátrání nehrnul. Něco takového by však Tadeáš od představeného kláštera nečekal.

Přemýšlel, že mistr by o tom možná chtěl vědět. Ale nevěděl už o tom náhodou? Proč ho a společně s ním i další bratry vlastně posílal sem na pomoc? Tušil, že bez jejich zásahu by vrahové nebyli nikdy dopadeni?

„Vlastně jen na jedinou prosbu mi představený vyhověl,“ pokračoval Jiří. „Když se přepadení a krádeže opakovaly do takové míry, že jsem mu napsal několikrát během asi tří týdnů, poslal sem na čas pár bratrů. Opravdu ale nechápu, proč se musím s každou věcí tolik připomínat. Vždy jsem měl za to, že vašemu řádu nejsou jeho poddaní lhostejní.“

Na to neměl Tadeáš co odpovědět, také si to myslel. Doudlevy se však zřejmě nacházely příliš daleko od Oranžového kláštera na to, aby se o ně někdo zajímal.

„Bojím se však jedné věci, Tadeáši. Vlastně jsem to nikomu neříkal, kromě své ženy samozřejmě. Představený by si mohl najít záminku, proč mi jakoukoliv pomoc odepřít,“ řekl mlhavě Jiří.

Tadeáš se na něj podíval. „Asi nevím, kam míříš.“

„Před dvěma roky se mi stala taková nepříjemnost,“ vyprávěl správce a díval se přitom do neurčita. „Už jsem byl zoufalý z toho, že jsem nedosáhl žádného pokroku, a najednou se naskytla dobrá příležitost. V kraji se potloukal muž, horník. Říkal, že zde ve skalách je dozajista spousta rudy. Stačilo by prý vykopat nanejvýš tři štoly a určitě bychom narazili na žílu. To se ví, že něco takového stojí peníze, spoustu peněz. Ale přesvědčoval mě, že by se mohly rychle vrátit. Já jsem si navíc říkal, že alespoň zaměstnám muže z Doudlev a pokud se dílo podaří, nebudou už muset pracovat na cizím.

Ražba začala, ale následovala jedna komplikace za druhou. Jedna štola se zřítila, což dokonce stálo život jednoho muže. Druhá se brzy zaplavila vodou tak, že jsme ji také museli opustit. V další jsme nic nenašli. Ale horník mě stále přesvědčoval, že tady ruda je. Přidal jsem další peníze, jenže výsledek byl pořád tentýž. A pak najedou zmizel a byl pryč. Dokonce s částí peněz, které jsme mu dali na další měsíc prací.

Ani ti nebudu říkat, kolik to Doudlevy stálo. Před ostatními jsem to zatajil. Od té doby se se ženou snažíme uskromnit, jak to jen jde, a z toho, na co mám jako správce nárok, si brát jen to nejnutnější. Chtěl bych dluh nějak vyrovnat, ale tolik peněz nedám nikdy dohromady. Všechno je v účetních knihách, jestli se na ně představený podívá, jen těžko mi s čímkoliv pomůže. Pokud mne rovnou nevyžene.“

Toto přiznání Tadeáše zaskočilo. Dovedl si představit, jak Jiřímu je. Ale ani na okamžik nepochyboval, že správce jednal v dobré víře ve snaze pomoct vesnici.

„Když je ti svěřena správa velkého majetku, může se snadno stát, že se přičiníš o ztrátu, jakou nemůžeš nikdy vyrovnat ze svého. Ale chyba se přece dá napravit i jinak, než že splatíš všechno z vlastní kapsy. Když budeš dál vykonávat svou práci a z chyby se poučíš, pak se příležitost určitě najde. Pokud jsi jednal s dobrým úmyslem, tak se nemusíš trápit,“ vyslovil svůj názor Tadeáš. Jiřímu to očividně trochu zvedlo náladu, ale v mladé tváři se stále zračily obavy.

„Navíc si myslím, že vinu na tom neneseš jen ty,“ pokračoval tedy rytíř. „Kdyby představený Tomáš pomohl Doudlevám tak, jak má, neocitl by ses v tak svízelné situaci, která tě dohnala k zoufalému kroku. Zrovna on by ti neměl nic vyčítat a raději se zamyslet nad sebou.“

Nějakou dobu pak ani jeden z mužů nepromluvil. Jindy tak výřečný správce zřejmě přemýšlel nad tím, co mu rytíř řekl, a Tadeáš necítil potřebu rušit klid.

„Tak tady je náš cíl,“ řekl Jiří po další hodině chůze. To už byl opět ve své veselé náladě.

Tadeáš se zastavil. Před ním, obrostlá houštím a tu a tam prorostlá dokonce tenkým stromkem, stála rozpadlá dřevěná chýše. Její původní velikost šlo už jen odhadovat.

„Tady jsem se narodil,“ usmál se správce. „Otec byl tesař. Ale museli jsme to tu opustit. Sestra se pak krátce nato vdala za kupce, který bydlí až u Červených hor. Rodiče se nakonec odstěhovali s ní, tady třeli jen bídu s nouzí. A já jsem si našel Anežku.“

Pak se Jiří vydal na obchůzku kolem stavení. Tadeáš ho nechtěl rušit ze vzpomínek na dětství, a tak se porozhlédl po okolí. Nedaleko objevil studánku a u té si sedl. Správce za ním zanedlouho přišel, chvíli poseděli oba a pak se vydali zpět domů.

Sotva se vrátili do Doudlev, Jiřímu to nedalo a hned se šel podívat, jak pokročily práce u pohřebiště.

„Tak to vidíš,“ řekl, když stanuli u zídky, „dnes, když jsem s nimi nebyl, zvládli sotva polovinu toho, co jsme udělali jiné dny.“

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.