Dalšího večera se všichni v určenou hodinu shromáždili na nádvoří. Byli v plné zbroji. Lesklé drátěné košile však zakrývaly černé pláště, dnes v noci se bude maskování hodit.

Tadeáš seděl na Hromovi a přejížděl pohledem své druhy v sedlech. Čekal. Čekal nějakou dobu od smluveného času, ale představený Tomáš se neobjevil. Ujmul se tedy slova sám.

„Bratři. Všichni nejspíše víte, že se našemu řádu stala křivda. Zločinci se vydávali za nás a v našich rouchách a pláštích loupili a dokonce i vraždili. Mistr mě pověřil dopadením těchto mužů. Jsme jim na stopě a dnes v noci je napadneme v jejich doupěti. Zajměte je, pokud to bude možné, ale jinak nemějte slitování!“ rozkázal Tadeáš. Hlavou mu však problesklo, že tato slova byla určena spíše pro něj samotného, protože právě on v bitvách několikrát ze změkčilosti zaváhal, což ho jednou málem stálo život.

Odmlčel se. Přemýšlel, co by ještě řekl, ale nic ho nenapadlo. Seskočil tedy z koně. To byl pro ostatní pokyn, aby učinili totéž. Rytíři se pomodlili a pak jeden po druhém nasedali do sedel.

Brána se otevřela a do již hodně setmělého lesa vyjela skupina necelých čtyřiceti rytířů. V čele výpravy cválal Tadeáš s Janem a hned vedle nich Dobiáš, který na křižovatkách určoval cestu. Jan byl protentokrát nucen nechat Jiskru ve stájích. Bratři se potřebovali zahalit do černočerné tmy a bílá klisna by byla příliš nápadná.

Jakkoliv rytířům počasí poslední dobou nepřálo, tentokrát si Tadeáš nemohl představit lepší. Provlhlá půda tlumila zvuk kopyt a měsíc, který byl před několika málo dny v úplňku, jim svítil na cestu, ale přitom se čas od času na chvíli schoval za mraky. To pak byla v lese skoro úplná tma.

Bratři jeli tiše. Každý se v duchu připravoval na zteč. Jediná slova, která padla, byly Dobiášovy pokyny. Jen jednou dal Jan znamení Tadeášovi a trochu s ním popojel od ostatních. Šeptem mu něco sdělil. Přítel na to k Janově údivu jen přikývl. Jan čekal jakoukoliv reakci, ale tuto ne.

Tadeáš však takto klidný vypadal jen navenek. Uvnitř na něj zpráva zapůsobila. Začal rychle uvažovat. Než dojedou na místo, kde chtějí být krátce po půlnoci, musí vymyslet plán. Udělal dobře, že si včera pečlivě prostudoval mapy, dnes se mu to bude hodit.

Když za pár hodin stoupali stezičkou klikatící se mezi čím dál tím většími balvany, vzrůstalo v Tadeášovi napětí. Za několik okamžiků půjde do tuhého.

„Jsme tady,“ pronesl šeptem Dobiáš a ukázal na průrvu mezi strmými, vysokými skalami.

Tadeáš dal pokyn k zastavení. Zbýval ještě kousek cesty, ale nyní se ještě nechtěl přibližovat. Místo toho vjel mezi bratry a rozdělil je na dvě skupiny. Potom si vzal Jana stranou a vysvětlil mu plán.

Rytíři chvíli potichu rozmlouvali. Pak zmkli, ale ještě stále se drželi stranou. Tadeáš pohledem hypnotizoval skalní mezeru a Jan se neustále díval na nebe. Jakmile se měsíc schoval za větší mrak, šťouchl do Tadeáše a ukázal mu prstem nahoru. Tadeáš přikývl a oba bratři se pomalým krokem vrátili k ostatním. Když byli těsně u Dobiáše, jako na povel po něm skočili a srazili jej na zem. Jan překvapenému muži okamžitě zacpal ústa.

„Svázat, rychle!“ sykl Tadeáš. První z udivených bratrů, který se vzpamatoval, popadl kus provazu a muže svázal. Pak ho přivázali ke stromu a do úst mu vecpali kus látky.

„Dva s ním zůstaňte. Ručíte mi za to, že nevydá ani hlásku,“ řekl ještě Tadeáš a už se obrátil k ostatním. „Sesednout a za mnou,“ ukázal na menší ze dvou skupinek.

Rytíři byli tímto nenadálým vývojem zaskočeni, ale bez váhání poslechli. Následovali ho pěšinkou vedoucí vpravo od místa, na které Dobiáš při příjezdu ukazoval. Snažili se postupovat potichu, ale sem tam větvička přeci jen zapraskala.

Tadeáš se bedlivě rozhlížel. Hledal cestičku, kterou našel na jiné mapě než na té, kterou ukázal Dobiášovi. Věděl, že do rozsedliny je ještě jeden přístup, a ten musí co nejdříve najít.

Poštěstilo se mu. Málem by ji přešel, ale naštěstí mu oko padlo na bílý kamínek ležící na stezičce. Ohlédl se, zda jdou všichni za ním, a pustil se do stoupání. Sotva vylezl na vrchol, ocitl se tváří v tvář muži, který byl stejně překvapen jako on sám. Tadeáš reagoval rychleji. Pěstí srazil hlídku na zem a hbitě po ní skočil, aby nestihla upozornit kumpány. Hynek, jenž stoupal za ním, mu rychle pomohl, a tak muže zneškodnili.

Tadeáš se podíval dolů a pomalu začal rozeznávat jednotlivé postavy. Pak si uvědomil jednu věc. Rychle se postavil na místo, kde před chvílí stála hlídka, a napřímil se. Učinil tak právě včas. Zdola se sem zvedlo několik hlav, které zřejmě přilákal hluk. Když však proti obloze uviděli, že se na hlídce stále tyčí nějaká osoba, postupně svůj pohled upřeli zpět na místo, kde podle Tadeášova odhadu ústila skalní průrva.

Tak přeci to byla past! A on do ní málem napochodoval! Na dlouhé úvahy však nebyl čas. Jednoho z bratrů poslal zpět za Janem. Pak si v hlavě představoval, jak se bratr vrací stejnou cestou, jakou přišli, a jak dlouho mu to asi může trvat. Časování bylo důležité, ale moc přesnějších možností neměl.

Potom dal pokyn svým druhům. Vzal s sebou všechny, kdo měli luk či samostříl. Lučištníci opatrně přelezli vrchol skály a opřeli se o stromy.

Na další signál se spustila salva. Bratři začali střílet jeden šíp za druhým a Tadeáš, který doposud předstíral hlídku, viděl, jak dole padli k zemi první muži. Strhl se povyk. Nepřítel už zjistil, že byl přepaden, a muži se rozeběhli směrem k nim. Tadeáš vytasil meč a s ostatními šermíři se jim vrhl v ústrety.

Teď někdy by jim měl přijet Jan se svými bratry na pomoc. Kde však je? V nepřehledné mele Tadeáš jen koutkem oka zahlédl, že mezerou ve skalách skutečně přijeli bratři. Ale také zpozoroval, že jich je nějak málo.

Neměl však čas přemýšlet, co se stalo. Měsíc bojiště osvětloval jen chabě a všichni měli co dělat, aby vůbec poznali přítele od nepřítele. O nějakém zajímání nemohlo být vůbec řeči! Tadeáš bojoval, co mu síly stačily. Neměl však s sebou dostatečně početnou skupinu, a tak se brzy nechal zatlačit zpět na cestičku, kterou seběhl dolů. Situace nevypadala dobře.

V nejhorším ale vstupním otvorem přicválal zbytek Janových rytířů a vpadl loupežníkům do zad. Pak už to šlo ráz na ráz. Zločinci se zuřivě bránili, a tak bitva skončila, až když ani jeden z nich nestál na nohou. Většina byla zabita, jen několik málo bylo zraněno tak, že nebylo schopno boje a jen sténajíc leželo.

Tadeáš si oddychl. S úlevou zapíchl meč do země a pomodlil se. Pak nařídil ošetřit raněné a prohledat celou skrýš.

„Co vás zdrželo?“ zeptal se Jana.

„Čekali na nás i u vchodu. Zřejmě měli v plánu nechat nás vjet do průrvy a pak nás obklíčit z obou stran. Když bratr Mikuláš přišel s tím, že máme zaútočit, poslechli jsme. Ale zevnitř už se začal ozývat zvuk boje a to asi vylákalo jejich záložní hlídku. Srazili jsme se akorát na pěšině. Museli jsme se probojovat, proto vám nejprve přijelo na pomoc jen několik bratrů, kteří si zvládli proklestit cestu.“

Tak takhle to tedy bylo. Jak málo scházelo k tomu, aby se nechali všichni pobít!

„Jak jsi věděl, že je to past?“ zeptal se Mojmír, který se k dvojici přidal.

„To ne já,“ usmál se Tadeáš a ukázal na Jana. „To Jan měl správné tušení. Jen to řekni sám.“

„Od první chvíle, kdy se k nám ten muž přidal, jsem měl pocit, že jsem ho už viděl,“ vyprávěl Jan. „Dlouho jsem si nemohl vzpomenout, až na cestě sem se mi rozjasnilo. Vzpomínáš si, jak jsme při pátrání narazili na hlídku z Oranžového kláštera? Tak to nebyli naši bratři. My jsme tehdy potkali právě ty převlečené! Mluvil s námi jen ten holohlavý, co se představil jako Václav. Ale zatímco rozmlouval s Tadeášem, prohlédl jsem si toho druhého, i když velkou část obličeje mu zakrývala kápě. Myslím, že i on si mě zapamatoval, proto se mně snažil co nejvíce vyhýbat. Věděl, že jsem se na něho podíval. Viděl jsem z něj sice tehdy jen rty a vousy, které si od té doby trochu upravil, ale nakonec to stačilo.“

„Ještěže tě máme. Já si tváře moc nepamatuji,“ pochválil ho Tadeáš.

Z rozhovoru je však vyrušila smutná zpráva. Oběti byly na obou stranách, ze skal se nevrátí šest bratrů. Jedním z nich byl dokonce Radovan, který se k výpravě připojil na poslední chvíli. To Tadeáše zasáhlo nejvíce.

Bratři prohledávali skrýš až do rána. Našli nejen ony dva pláště řádu, které lupiči zneužívali, ale kromě nich také spoustu pokladů a rovněž i zásoby jídla. Horda by zde vydržela hodně dlouho a rytíři by neměli nejmenší tušení, kde se skrývají!

Tadeáš přemýšlel, jestli loupežníci dostali přeci jen strach, když v okolí pátrali, nebo jestli se jim jenom zachtělo mít ještě více. Byli to přece oni, kdo na sebe upozornili, když chtěli rytířům nastražit léčku.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.