Už pět dní uplynulo od setkání s bratry z Oranžového kláštera a stále nebyli na stopě. Tadeáše se začal zmocňovat neklid. Zpočátku se utěšoval tím, že přece nemohl čekat, že zločince vypátrají ihned, ale jak dní bez jakéhokoliv náznaku zlepšení přibývalo, ztráceli rytíři odhodlání.

Ani počasí jim nálady příliš nedodalo. Opakovala se stále stejná situace – většina dne i noci propršela, a pokud déšť náhodou ustal, foukal studený vítr. Slunce viděli naposledy před farou, pak už se zpoza ocelových mračen neukázalo.

Postupně proputovali všechny vesnice kolem oblasti, na kterou se chtěli zaměřit. Kdyby pokračovali po cestě dále, vrátili by se zase do Trutnavé. To však nechtěli, a tak se otočili nazpět. Bylo na čase pustit se do hloubi lesů.

Vyhledali tedy místo, které jim popsal bratr Václav. Dva dny projížděli bez konkrétního cíle okolím, ale nic neobjevili. Tentokrát se dokonce rozdělili, aby pokryli větší plochu, nicméně štěstí jim nepřálo ani tak.

Unavení se vypravili zpět do nejbližší usedlosti. Vzhledem k tomu, že poslední dobou nocovali venku a vždy jen krátce, potřebovali si již pořádně odpočinout. A také se poradit. Tadeáš si chtě nechtě musel připustit, že jsou v koncích. Tímto způsobem by mohli pátrat celý rok a nemuselo by to přinést žádný užitek.

Jan se pokusil svého přítele povzbudit, ale i z jeho pohledu bylo zřejmé, že si uvědomuje beznadějnost situace. Ponurá nálada se přenesla i na všechny ostatní. Doposud malomyslnost přepadla na chvíli toho či onoho bratra, který však vzápětí načerpal dobrou náladu od ostatních, nicméně nyní jeli v utichajícím dešti všichni zamlklí. Stejně tak i koně působili neveselým dojmem. Hrom s Jiskrou jedoucí v čele sotva kladli nohu před nohu a sem tam nespokojeně odfrkli.

Do osady dojeli celí skleslí. Správce je uvítal ochotně a rád se jim postaral o všechno potřebné, včetně jídla pro ně a pastvy pro koně. Bratři se tedy mohli věnovat, čemu chtěli. Marek zůstal vevnitř a pokoušel se spravit plášť, který si natrhl, když projížděl hustým porostem. Hynek zůstal s ním a něco vyprávěl. Mojmír se někam nenápadně ztratil, a tak Tadeáš osaměl s Janem.

Vyšli si na procházku vesnicí. Déšť už před nějakou dobou ustal a večer naplnil zpěv ptáků vykukujících na denní světlo. Bratři šli mlčky, až nakonec Tadeáš přerušil ticho větou, která se tak jako tak už nějakou dobu vznášela ve vzduchu: „Co teď?“

Jan se zastavil. Rukou si promnul vlasy a navrhl: „Zpět do kláštera? Svolat všechny bratry a zkusit to ve více lidech? Souhlasil jsem s tebou, že se nejprve porozhlédneme sami, ale je nás přeci jen pouze pět a oni se mohou schovávat kdekoliv.“

Tadeáš věděl, že má přítel pravdu. Pokud zburcují všechny volné bratry Oranžového kláštera, mohli by vyrazit přibližně ve čtyřiceti, padesáti lidech. Naděje, že by některý z nich něco vypátral, by byla mnohem větší. Ovšem jen za předpokladu, že se nemýlí v tom úplně základním, a to že se vrahové skrývají skutečně v těchto lesích. Možné však také je, že se přesunuli jinam a řádí už někde jinde.

Zatímco tak uvažovali dále, zničehonic k nim přistoupil menší muž s výrazným světlým knírem a poněkud zubatě sestřiženou bradkou. Tadeáš nejprve ani nezpozoroval, že jde za nimi, protože se k nim blížil spíše tak, jako by je chtěl minout. Až na poslední chvíli se zastavil a předstoupil před rozmlouvající dvojici. Rytíři na něj tázavě pohlédli.

„Slyšel jsem, že pátráte po skupině, která v okolí přepadává statky, cestující a vůbec vše, co jí přijde pod ruku,“ řekl zastřeným hlasem.

Tadeáš okamžitě ožil. „Co víš?“ zeptal se rázně.

„Inu, mohl bych vám ukázat, kde často sídlí, mohl…“ odpověděl muž.

Asi to bylo tím vyhýbavým pohledem, který neustále těkal po okolí, nebo možná tím zvláštním výrazem ve tváři, ale Tadeášovi byl tento muž nadmíru nesympatický. Nyní však nebyla vhodná doba na projevy nevole.

„Když?“ zeptal se Jan, který se rychleji dovtípil, že zde bude nějaká podmínka.

„Pojďme stranou,“ pronesl muž a podíval se na Tadeáše.

„Před svým přítelem nemám tajnosti. Cokoliv mi řekneš, stejně mu povím.“

Muž však jen pokrčil rameny a mlčel. Tadeáš si tedy povzdechl a vykročil napřed. Jana s rozmrzelým výrazem ve tváři zanechal za sebou.

„Kdo jsi?“ zeptal se muže.

„Můžeš mi říkat Dobiáš. Kdysi jsem nedaleko pracoval jako hrnčíř. Ale přepadli mě a všechno mi sebrali. Vůbec nic mi nezbylo. Takže se teď živím, jak se dá.“

„Říkal jsi, že bys nám mohl ukázat, kde se lupiči skrývají.“

„Leccos jsem slyšel, něco dokonce na vlastní oči viděl, ano,“ odpověděl vyhýbavě muž.

„Nuže?“

„Povím ti to, povím, ale záleží to také na tvé štědrosti.“

Tadeáš zkřivil ústa. Pohled těchto neupřímných očí se mu vůbec nezamlouval. Jenže co mohl dělat? Muž se také mohl sebrat a odejít pryč.

„Pokud nás zavedeš na místo, o kterém mluvíš, zjistíš, že v mém měšci není jednomu zlaťáku smutno,“ slíbil mu Tadeáš. Nevěděl proč, ale pořád měl pocit, že kdyby vyplatil nějaké mince nyní, tak by se po hrnčíři i s penězi okamžitě slehla zem. Muž přikývl. Pak na rytířovu žádost stručně popsal, kam pojedou.

„Vyznat se tam ve skalách není snadné, člověk mezi nimi rychle zabloudí. Ale cestu znám, není třeba se strachovat,“ dodal muž. Tadeášovi bylo jasné, že si to nejdůležitější nechává pro sebe. Jenže nezbývalo nic jiného, než se obrnit trpělivostí.

„Přespíme tady ve vesnici. Brzy ráno vyjedeme do našeho kláštera, kde přibereme další bratry. Pak nás zavedeš na to místo,“ sdělil.

I tentokrát Dobiáš kývl hlavou. Rytíř se ho zeptal, zda bydlí někde tady, ale muž pronesl jen něco neurčitého. Tadeáš mu tedy nabídl, ať s nimi přespí u správce, ale s tím Dobiáš nesouhlasil. Řekl jen, že sem zítra ráno znovu přijde, a s těmito slovy odešel.

Tadeáš čekal, že bude mít poté, co mu znovu svitla naděje, větší radost, jenže cosi v onom muži v něm nebudilo důvěru. Musí se však překonat. Kvůli tomu, že mu Dobiáš zrovna nepadl do oka, přece nesmí ohrozit své poslání!

Stručně převyprávěl vše podstatné Janovi, který stál celou dobu opodál. Přítel neříkal nic, jen nakonec se zeptal: „Chceš ho zavést do kláštera?“

„Nerad, ale chci ho mít pod dohledem, když už jsme na něj natrefili. Nerad bych, aby nám pláchl, aniž bychom se cokoliv dozvěděli.“

„Když mu zaplatíme až potom, co nám ukáže tu jejich skrýš, tak nebude mít důvod utéct dříve s nepořízenou, nemyslíš?“ pronesl Jan a zachmuřeně se zamyslel. Měl takový neodbytný pocit…

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.