Brzy ráno se pětice mužů vydala na cestu. Pršelo a byla docela zima, jako by i počasí chtělo dát rytířům najevo, že je nečeká vůbec snadný úkol. Krásné dny, které vyplnili stavbou stodoly, rázem skončily, a tak si dnešní jízdu užívali snad jen koně. Těm bylo jedno, že na ně neustále padá voda, hlavně že se po týdnu zase něco dělo.

Čtyřnožci se vlastně dočkali v Trutnavé nejlepšího přivítání. V sousedství stavení, v němž bratři nocovali, bydlel starý muž, který se kdysi věnoval chovu koní. Hned první večer se s rytíři seznámil a nabídl jim, že se jim o koně postará, stačilo jen zaplatit krmivo. Zvířata si prohlížel zkušeným okem. Prsty pečlivě prohmatal všem koním nohy a Jan se dmul pýchou, když právě jeho Jiskru pochválil ze všech nejvíce.

Nyní však koním doba nečinného stání skončila. Tadeáš si přes veškerý optimizmus uvědomoval, že mají před sebou těžké dny. Navíc se úplně klidně mohlo stát, že vůbec neuspějí a loupeživou bandu nenajdou.

Když ráno naposledy zamávali Martě, ještě jim sdělila, že předešlý večer znovu oběhla několik sousedů a všech se vyptávala na všechno, co věděli. Vyšlo sice najevo, že si toho skoro nikdo nepamatuje o moc více, než už věděli, nicméně když měli označit směr, kam zločinci prchli, všichni shodně ukazovali na půlnoční stranu.

Tam se tedy bratři vydali. Trutnavá byla tímto směrem poslední osadou a za ní se rozprostíraly hluboké lesy. Tadeáš po poradě s ostatními rozhodl, že nemá velký význam začít pátrat naslepo, i když se dalo předpokládat, že se banda skryla někde v těchto lesích, ale že raději objedou všechny vesnice kolem. Lidé mohli něco zahlédnout. Koneckonců zprávy z Trutnavé byly více než dva týdny staré a od té doby se mohlo mnohé udát. Třeba mužům došly zásoby, a tak se někde znovu ukázali.

Po chvíli cesty, která vedla namáhavým stoupáním, zaslechli mezi kapkami deště ještě jiný zvuk. Zdálo se, že ho vydávají kola kočáru. A skutečně, záhy se před nimi zpoza zatáčky vynořil. Seřadili se tedy na kraji cesty, aby kolem nich mohlo dvojspřeží projet.

Tadeáš kývl hlavou na vozku, jenž se choulil na sedáku a očividně se třásl zimou, ale ten neodpověděl. Měl příliš práce s tím, aby dvojici koní ukočíroval, protože těžký kočár začal nabírat z kopce rychlost.

Když byl vůz těsně vedle nich, všiml si Tadeáš, že na jeho levém boku je několik výmluvných oděrek. Domněnku, která mu probleskla hlavou, vzápětí doložil šíp zabodnutý do zadní části vozu, těsně nad pravým kolem. Cestující se tedy stali obětí přepadení!

„Hej!“ zavolal za odjíždějícím kočárem. Chtěl si s vozkou promluvil o tom, co se stalo – vždyť je mohli navést na správnou stopu! Jenže vozka na jeho zvolání nereagoval, ba spíše se naopak pokusil zrychlit.

Tadeáš si jen mrzutě povzdychl. Hrom by sice kočár bez problémů dohnal, ale když s ním nechtějí mluvit, ať tedy nemluví. Pokynul bratrům a jeli dále.

Do první osady dorazili pozdě odpoledne. Byli celí mokří, koně byli zašpinění skoro až na hřbetě a šedé nebe nejevilo známky toho, že by se mělo nad rytíři slitovat. Přesto Tadeáš nechtěl nocovat už tady, a tak poslal Mojmíra do další vesnice, aby jim zkusil najít nocleh někde, kde se dá zatopit.

Ostatní se mezitím rozjeli po celé osadě a koho potkali, toho se vyptávali na loupeživou bandu. Vzhledem k dešti se venku skoro nikdo nepotuloval, a tak častokrát museli zatlouct na dveře domů a vstoupit dál.

Tadeáš si nechal ukázat cestu k správcově obydlí. Přivítal jej velmi mladý muž světlých vlasů. Byl dost hubený, a proto působil vyšším dojmem, ačkoliv mohl být jen o kousíček vyšší než Tadeáš.

Příchozího uvítal s nadšením a ihned ho zavedl dovnitř. Než se Tadeáš nadál, už se kolem něj točila mladá hospodyně a podávala mu teplou polévku a žejdlík mléka. Rytíř sice namítal, že má naspěch a že má navíc venku své přátele, a tak přece nemůže jíst bez nich, nicméně správce mu ani tak nedovolil odejít a řekl, že ostatní bratry pochopitelně pohostí také, jen co přijdou.

A když mu pod nosem nadmíru lahodně zavoněla polévka, přestal Tadeáš odporovat nadobro. Svlékl si plášť a hospodyně jej rozprostřela co nejblíže pece, aby během té chvilky alespoň trochu uschnul.

Při jídle rytíř zapředl rozhovor na téma loupežníků. Muž i dívka – Tadeáš ji v hlavě jen stěží mohl nazvat ženou, tak mladá byla – hned smutně pokývali hlavou.

„Je tady nebezpečno, to je pravda,“ odpověděl správce s povzdechem. „Kousek za vsí už začíná panství hraběte Zavadského a tam se to jenom hemží kdejakou hordou. A nic bych nedal za to, že i sám pan hrabě je s nimi spolčen. Jednou jsme jednu takovou bandu nachytali při činu. Bylo nás zrovna hodně, a tak jsme si troufli je pronásledovat. Hnali jsme se za nimi, ale sotva jsme vstoupili na hraběcí území, odněkud se na nás vyrojili jeho muži a zahnali nás zpět. Marně jsme jim vysvětlovali, že honíme zloděje. Dokonce vytáhli zbraně a pohrozili nám, že jestli se neobrátíme, bude to pan hrabě považovat za ozbrojený vpád. A to jsme měli každý jen to, co jsme měli zrovna při sobě – sekery, motyky a vidle!“

„Zkoušeli jste požádat o pomoc Oranžový klášter?“ zeptal se Tadeáš.

„Ale ano. Vždycky sem poslali dva, tři bratry, kteří tady nějakou dobu hlídkovali. Jenže za dva týdny odjeli. Že prý tu nemohou být navěky. To sice chápu, ale jakmile zmizeli, už krádeží a přepadení přibývalo. A lidí ubývalo. Kdo aspoň trochu něco uměl, ten šel a hledal štěstí jinde. Žádný dobrý řemeslník tady nevydrží dlouho. A ubývá i pastevců. Jižní stráně byli kdysi plné stád, jenže když se vám každou chvílí pár kusů ztratí, začnete mít problémy. Není v našich silách stáda uhlídat a loupežníci je mají jako na dlani. Stačí si vybrat, střelit a nepozorovaně zmizet.“

„Jiří, pan rytíř se ale ptal na něco jiného,“ připomněla svému muži dívka.

„To vůbec nevadí,“ usmál se Tadeáš. Líbila se mu horlivost mladého správce i to přesvědčení, s jakým mluvil. Bylo vidět, že má svou ves opravdu rád.

„Nedokážu poradit,“ pokrčil rameny Jiří. „Mohla to být nějaká banda od Zavadského, ale taky nemusela. I mezi Trutnavou a Doudlevami potkáte všelijaké lidi. Je to hluboký les a není moc dobré se v něm potulovat sám.“

Tadeáš se zamyslel. Nedokázal si představit, jaké to musí být, žít takhle v nejistotě. Ale ještě než stačil něco odpovědět, dolehly k nim hlasy zvenčí. Správce pochopil, že se venku shromáždili ostatní rytíři, a tak je šel pozvat dovnitř. Bratři se sice zprvu zdráhali, ale když se dozvěděli, že vevnitř je i Tadeáš a že využil pohostinnosti, už se nebránili a rádi také přijali.

Nad miskami polévky postupně sdělovali, co se od místních obyvatel dozvěděli. Marek vlastně potvrdil to, co před malou chvílí říkal správce. Do Trutnavé jezdit jedině oklikou a na území hraběte raději vůbec. Jen cesta na východ či na západ do sousedních vesnic byla o něco bezpečnější, ale ani tu nebylo radno vykonávat v noci.

„Já jsem se zase dozvěděl, že tam na tom vrchu straší,“ ukázal Hynek přibližný směr a zasmál se. „Že tam řádí nějaký zlý černokněžník, který vždy o úplňku pořádá zlé reje. Skály se tam prý hýbou, stromy utíkají a tak.“

Tadeáš se pousmál, stejně jako ostatní bratři. Jen správce zachoval vážnou tvář.

„Smějete se bratři, ale tady v okolí se hodně mluví o Kančím vrchu. Kdysi dávno tam stával hrad a kus od něho druhý. Dnes jsou z nich jen rozvaliny, z toho druhého vlastně jen pár kamenů. Ale dějí se tam opravdu podivné věci. Nejsme bojácní a víme, že báby leccos překroutí či zveličí, jenže něco jen těžko vysvětlíte. Občas je na Kančím vrchu vidět plápolající oheň a pak najednou jako by utne a je opět černočerná tma. A o chvíli později bác ho a zase hoří,“ vypravoval správce.

„Pokud to je tak, jak říkáš, tak za tím určitě jsou lidé, nemyslíš?“ ozval se Jan.

Správce se zatvářil pochybovačně, ale už na to nic neřekl. Ještě chvíli si pak vyprávěli a pak už se bratři znovu vydali na cestu. Pomalu se smrákalo a vzhledem k tomu, že déšť neustal – ba naopak se zdálo, že spíše ještě zesílil –, byla poměrně tma.

Rytíři se zachumlali do svých plášťů, které sice nestihly uschnout, ale aspoň se trochu prohřály, a rychlým klusem přejeli do sousední osady. Na jejím začátku je pod rozložitým stromem čekal, celý zmrzlý, Mojmír. Pozdravil bratry a sdělil jim dobrou zprávu. Podařilo se mu zajistit nocleh v teplé místnosti a i koně budou nocovat pod střechou. Tadeáš se však podivil, když mu Mojmír ukázal, že budou spát na faře.

„Správce vesnice tu dělá bratr Cyril z Oranžového kláštera. Chtěl nám vyjít ve všem vstříc, ale říkal, že není v jeho silách ubytovat pět lidí pohromadě. Souhlasil jsem s tím, že se rozdělíme, ale přistoupil k nám farář a nabídl nám místnost s kamny a suchou stáj pro koně. Byl jsem trochu na rozpacích, ale bratr Cyril jen s úsměvem přikývnul, a tak jsem souhlasil. Doufám, že to nevadí,“ vysvětloval Mojmír a tvářil se tak trochu omluvně.

„Vůbec ne, dobře jsi udělal,“ odpověděl mu Tadeáš a poplácal ho po rameni. Sám se však zamyslel; to bylo už podruhé, co se zde setkal s vlídným přijetím od člena svaté církve. Možná nebudou všichni až tak zkažení jako jejich hlava, arcibiskup…

Na faře je přivítala starší žena. Farář prý narychlo odešel udělit poslední pomazání. Zavedla rytíře do zadní části stavení a ukázala jim, kde si mohou nabrat dřevo, až jim dojde. Kamna už byla roztopená a v místnosti bylo příjemné teplo. Na všechny okamžitě padla taková únava, že už ani nepojedli a rovnou usnuli.

Tadeášovi se však nespalo příliš dobře. V noci se několikrát probudil a k ránu už ani neusnul. V místnosti bylo dusno a i když byl zvyklý, chrápání ostatních bratrů ho tentokrát rušilo. Nějakou dobu se ještě převaloval na kožešině rozprostřené na zemi, až se nakonec rozhodl vstát. Opatrně překročil Hynka a Jana, kteří leželi mezi ním a dveřmi, sáhl po plášti a potichu vyšel na dvorek.

Než si plášť oblékl, studený vítr už mu stihl nafoukat pod svrchník a nahnat mu husí kůži. Navíc při zapínání zjistil, že je mu plášť malý; zřejmě ve tmě nahmatal něčí jiný.

Na dvorku za farou všechno spalo. Nahlédl k prasatům i slepicím a jedinou odpovědí mu občas bylo vypoulené, spánkem ještě zastřené oko. Vyklouzl tedy ven a rozhlédl se po stráni. Tráva měla bělavý nádech, mráz letos ještě neřekl své poslední slovo.

Rozednívalo se. Na obloze se vznášel jen sem tam nějaký ten mráček, a tak Tadeáš mohl pozorovat, jak se zpoza hor pomalu vynořuje slunce. Pak se rozhodl, že se trochu projde po okolí a porozhlédne se tu. Chvíli jen tak bloumal v těsné blízkosti fary, ale pak se vydal i po cestičce vedoucí strání.

Jakmile minul skupinku stromů, zahlédl vpravo od sebe nějaký pohyb. Ohlédl se a proti obloze viděl siluetu nějakého člověka, který se k něčemu skláněl.

Čím blíže k němu přicházel, tím jasnější mu bylo, co menší, zavalitější muž dělá. Poznal totiž, že předmětem jeho zájmu je malý, trochu neforemný úl. Včelař si Tadeáše nevšiml, dokud nestanul téměř u něj. A i poté na něj jen krátce pohlédl a dál pracoval.

„Dobré ráno,“ pravil však na uvítanou.

„Dobré ráno,“ odpověděl Tadeáš a s překvapením zaznamenal, že muž má na krku pověšen zdobený stříbrný křížek. Byl to tedy sám pan farář, kdo se staral o včely.

„Bojím se, že letos moc dobrý med nebude. Květiny i stromy už začínaly rozvíjet poupata a nyní několik rán po sobě mrzne. Obávám se, že mé včeličky toho tento rok moc nenasbírají.“

„Kolik jich máte?“ zeptal se rytíř.

„Jen tyto. Mám spoustu svých povinností, ale včelky jsou má radost, nenechám si je vzít. Medu ale udělají tak akorát pro nás na faře.“

Tadeáš chvíli se zájmem pozoroval pracujícího muže. Takovýto úl ještě neviděl – bratři z Bílého kláštera chodili pro med do lesních brtí.

„Chtěl bych vám poděkovat za nocleh,“ řekl nakonec.

„‚Čiňte dobrodiní,‘ máme kázat, ale málokdo na kazatelně jde také příkladem. A když náhodou jde, tak je častokrát bit,“ odpověděl farář.

„Budete mít potíže, že jste nás nechal u sebe? Nevím, jak se vaši představení staví k nám, kteří se hlásíme k jiné víře.“

„Potíže mít nebudu, nikdo nemusí vědět, že jste tady byli. Má hospodyně včera večer ubytovala několik cestujících a dnes, sotva jsem se vrátil z ranní mše, už na faře přece nikdo nebyl,“ řekl muž.

Tadeáš pochopil, že bude muset bratry časně vzbudit, a přikývl. Tak jako tak plánoval odjet co nejdříve. Ještě se však zkusil faráře zeptat na loupežníky.

„Nevím nic. Včera se mě na to samé ptal biskup. Řekl jsem mu, že bych si cestu do Trutnavé v kočáře odpustil, ale on na účelu své cesty trval.“

„Neměl takový černý kočár se zlatým lemováním po stranách? Protože jestli ano, tak jsme ho včera dopoledne potkali. Skutečně jste mu radil dobře, protože vůz nesl stopy po přepadení.“

„Tak to tu máme,“ odtušil farář a opustil včely. Tadeáš si až po chvíli uvědomil, že se farář ani nezeptal na biskupův osud. Zřejmě mu na něm příliš nezáleželo.

Rytíř se tedy vrátil zpět na faru a probudil spící druhy. Když jim nakázal, že musí faru co nejdříve opustit, bratři rychle vstali a sbalili usušené oděvy.

Než se však vydali na další cestu, chtěli se ještě poptat také místních obyvatel. Většina z nich byla právě na mši, a tak na ně počkali hned u dveří kostela. Tadeáš to dělal jen nerad, protože sám neměl rád, když ho někdo po opuštění klášterní kaple ruší, nicméně měli naspěch a lidé tady byli pohromadě. Bratři nevěděli, co jim farář kázal, ale nějak jim musel pohnout svědomím, protože všichni byli nadmíru ochotní, jako kdyby chtěli rychle odpykat všechny své hříchy.

O co výmluvnější však lidé byli, o to méně informací se rytíři dozvěděli. Každý muž i každá žena tvrdili něco jiného a někteří si protiřečili i sami se sebou. Tadeáš sice trpělivě vyslechl několik pověrčivých průpovídek, protože doufal, že mezi řečí se někdo zmíní o něčem podstatném, ale postupně mu začala docházet trpělivost. Dokonce si všiml Jana, jak nad davem máchl rukou a odešel se porozhlédnout někam jinam.

Také tady se obecné pozornosti těšil Kančí vrch. Sotva jej jeden stařec zmínil, už se toho chytli ostatní a předháněli se v tom, aby vypověděli, jaké roztodivnosti se tam dějí. Marně jim Tadeáš připomínal, že se ptal na zločinné bandy – lidé stále mluvili o tajemných skalách a pekelných utrpeních, která čekají na kohokoliv, kdo by se jen přiblížil.

Z vesnice nakonec odjeli téměř s nepořízenou. Ani si nevšimli jak a obloha se znovu nenápadně zatáhla. Netrvalo dlouho a z nebe opět začaly padat první kapky. Odpoledne déšť ještě zesílil, a tak rytíři znovu promokli.

Tadeáš jel podvědomě schoulen. Cestu mezi kalužemi vybíral spíše Hrom než on. Rytíř totiž přemýšlel o tom, zda má napsat představenému. Mistr byl rád informován o tom, jak se věci mají, jenže co by mu měl napsat? Za několik dní to sice budou už skoro dva týdny, co opustili Bílý klášter, ale Tadeáš vlastně neměl co sdělit. Vždyť nezjistili téměř nic.

Z chmurných úvah ho vyrušila milá událost. Najednou se na lesní cestě proti nim vynořili dva bratři v bílých pláštích. Když přijeli blíže, poznal podle spon, že patří do Oranžového kláštera. Zřejmě tedy jedna z hlídek vyslaných představeným Tomášem.

Bylo to vskutku tak. Větší z bratrů Tadeáše a jeho druhy pozdravil a sundal si kápi. Jeho vyholená hlava působila v ostrém kontrastu s hustým černým vousem. Ještě před několika desetiletími bylo toto vyholení podmínkou vstupu do řádu. Mělo být znamením pokory a vzdání se svých přání. Tadeáš věděl o tom, že někteří z bratrů tento úkon dodnes podstupují, ale doposud se s žádným nesetkal. Současný mistr nic takového nenakazoval a co tak Tadeáš věděl, nebyl to dokonce ani on, kdo toto nařízení zrušil.

Druhému z bratrů do obličeje vidět nebylo. Zpod kápě vykukoval pouze povadlý spodní ret a trochu zvláštně střižená bradka. Později si Tadeáš uvědomil, že tento bratr vlastně ani nepromluvil – všechno mluvení za něj obstaral bratr Václav, jak se první muž představil.

Tadeáš s ním zapředl delší rozhovor. Vyzvídal, čeho si hlídkující bratři všimli, a sám se podělil o to, co zatím vypátrali. Václav jim na oplátku řekl, jak jednou narazili na tři podivné muže, a popsal místo, kde se to stalo. Pak už se rozloučili.

S novou nadějí tedy rytíři putovali dále. Dlouho se ovšem neradovali.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.