Krůpěje rosy se třpytí na růžích
než je slunce k sobě zase zavolá.
Jaká krása, oblažující třpyt života…

Proč smutní jsme, když se zamračí
a výhled ke slunci se nám ztrácí?
Copak v přírodě se to neděje?

Bouřky i sucho se střídají,
květiny kvetou i usychají,
ke slunci tvář stále otáčejí.

A my, lidé?

Po staletích, tisíciletích zaprášení,
hledat a neztrácet Světlo zapomněli
v očistných deštích úpíme, trpíme

Průzračné kéž jsou také naše dny,
v bouřkách i jasu Tvými proudy
neustále živené, nesené, prosvětlené…