Ráno potkal Tadeáš ve dveřích jídelny Jana. Společně usedli ke snídani a rozmlouvali. Všichni bratři si již zvykli na panovníkovu přítomnost, ale stejně se sem tam někdo po očku poohlédl po stolu v čele, kde seděli představený a Richard.

„Co ti král říkal o včerejším šermu?“ zajímal se Jan.

„Nesl to statečně. To bych v jeho věku nečekal. Tím spíše, že byl podle všeho vychováván tak, že si ho jen tak někdo nedovolí otevřeně porazit,“ odpověděl Tadeáš.

„Ale s mečem to umí, to se musí uznat. Asi jen není zvyklý na nás.“

„Především na tom vůbec nezáleží. Král bere šerm jen jako zpestření, do skutečné bitvy se asi jen stěží dostane. Od toho má přece vojsko.“

„Připadá mi jako typ, který své bojovníky povede do bitvy sám,“ poznamenal Jan.

Tadeáš se ohlédl po panovníkovi. Vlastně měl Jan pravdu, Richard by určitě hořel touhou táhnout do války v čele průvodu a, na rozdíl od některých svých předchůdců, sám se zapojit do bitevní vřavy.

„Nevím, jestli by si to uměl prosadit,“ pronesl.

Jan na to chtěl odpovědět, ale nakonec řekl: „Myslím, že si tě žádá představený.“

Rytíř se otočil k hlavnímu stolu podruhé a skutečně spatřil, jak se na něj mistr dívá a ukazuje mu, aby přišel.

„Tadeáši, budu pro tebe mít úkol,“ řekl představený, když rytíř stanul u stolu. „Tady máš dopis, který král posílá svému doprovodu. Pokus se ho předat arcibiskupovi, jen kdyby nebyl přítomen, tak někomu jinému.“

„Zde,“ doplnil ho Richard a sundal si z pravé ruky prsten, „je můj prsten. Své pečetidlo tady nemám a arcibiskup ti možná nebude věřit. Zítra za ním vyrazím sám, jinak by vás svými nájezdy obtěžoval čím dál tím častěji. Ale dnes ještě chci mít klid.“

Tadeáš přikývl. Vzal dopis i prsten, dojedl a vydal se do stájí. Hrom jej uvítal pohozením hlavou a odfrknutím. Jako by svému pánovi vyčítal, že již dlouhou dobu stojí neužitečně ve svém stání, místo aby uháněl lesem.

Rytíř vyjel z hlavní brány a zamířil na jih do Detvína. Sice vlastně nevěděl, kde přesně jsou hosté ubytováni, ale vzhledem k tomu, že Detvín byla největší usedlost nacházející se na pozemcích Bílého kláštera, předpokládal, že bratr Ješek uložil velkou část královy družiny právě tam.

Před velkou správní budovou, jejíž mnohé místnosti bylo možné využít i jako pokoje pro hosty, navíc potkal samotného Ješka.

„Zdravím tě, bratře,“ oslovil ho Tadeáš. Když však uviděl mrzutý pohled zpod černého obočí, dodal: „Děje se něco?“

Jako odpovědi se mu dostalo jen máchnutí rukou a zamručení. Po chvíli to však Ješek nevydržel a vybuchl: „Urození pánové, to se děje! Jestli je tohle šlechta naší země, tak se musíme hanbou propadnout. Představený mi několikrát zopakoval, že o hosty musí být náležitě postaráno, ale takový nevděk a urážky jsem tedy nečekal! Nejprve se hned první večer pánové podnapili tak, že někteří ani nemohli chodit. Byli v tak bujaré náladě, že po sobě začali házet jídlem a ještě se tomu smáli. Našeho nejlepšího vína vypili dva sudy, a to nemluvím o tom, že ho po sobě začali v opilosti lít. Místní lidi, kteří je obsluhovali, u toho častovali horšími výrazy než ta hovada na poli. Pak si poručili vyvalit ještě jeden sud, i když už neměli ani sílu pít. Kdybych nevěděl, jak představenému na setkání s králem záleží, asi bych se už neudržel. Ale nechal jsem přinést alespoň sud s obyčejným vínem, říkal jsem si, že to stejně už nepoznají. Jeden z nich, ten co tak divně mluví, však byl ještě docela střízlivý a hned se na mě obořil, že je chci ošidit. Jenže mně toho prolévaného a rozlévaného vína bylo tak líto, že jsem mu řekl, že lepší sud už tady nemáme.“

Teď teprve se Ješek pořádně nadechl, jak rychle to ze sebe vychrlil. Tadeáš viděl, jak od přírody horkokrevným bratrem cloumá hněv, který se z posledních sil snaží udusit. Navíc věděl, že Ješek by nikdy nezalhal, a přesto jej králův doprovod svým chováním dohnal až ke lži.

„Když se pak další den postupně probouzeli – to bylo někdy kolem poledne –, tak se hned sháněli po nějaké kratochvíli,“ pokračoval zničehonic bručivě Ješek. „Lovčí přišel s nápadem, že by si mohli jít zalovit do našich lesů, že tady musí být spousta zvěře. Toho se samozřejmě všichni hned chytli. Měl jsem co dělat, abych je udržel. Odvolával jsem se na zákaz lovu, který platí kromě výjimek ve všech lesích řádu, ale jen se mi vysmáli, že jim nemám co poroučet, protože ke králi patří oni, a ne já. Podařilo se mi je aspoň natolik zdržet, že je chuť na vyjížďku přešla. Dnes ráno mě ale přelstili. Museli se domluvit, protože ještě než jsem vstal, už se vykradli a někam odjeli. Obávám se, že jestli tady budou drancovat celý den, tak si přivezou hodně úlovků.“

Tadeáš nikdy neslyšel Ješka tak dlouho souvisle mluvit. Dovedl si představit, jak musel bratr trpět, když tomu všemu přihlížel a nemohl s tím nic udělat.

„Mám něco vyřídit představenému? Třeba se mu podaří pány zkrotit,“ navrhl.

„Neříkej mu nic. Nechci ho odvádět od rozhovorů s králem. Dal mi za úkol, ať se tady o ty budižkničemy postarám, tak ho nebudu rušit.“

Tadeáš ocenil Ješkovu snahu, ale jinak si nebyl úplně jist, jestli by o tom mistr přeci jen nechtěl vědět. Nakonec se však zeptal: „Arcibiskup odjel s nimi? Nesu mu list od krále.“

„Arcibiskupa najdeš ve druhém patře,“ ukázal na budovu za sebou. „Toho pitky a lov moc nezajímají. Raději kuje pikle ve svém pokoji. Pokaždé, když mě potká, zeptá se mě na nějakou hloupost a snaží se mě přesvědčit, že je má duše na scestí, protože jsem se zřekl jejich víry.“

S těžkým srdcem zanechal Tadeáš Ješka jeho starostem. Nejraději by mu nějak pomohl, ale nyní musel předat psaní. Vyběhl do druhého patra a chvíli hledal, za kterými dveřmi je arcibiskup ubytován.

Nejprve narazil na sluhu, který ho odmítavě posílal pryč. Když se však rytíř vyslovil, že má pro arcibiskupa list od krále, sluha znejistěl a raději Tadeáše vpustil.

Jakmile arcibiskup poznal, že mluví s mužem, který ho včera z hradeb zahnal pryč, měl co dělat, aby nezačal křičet. Vytrhl Tadeášovi psaní z ruky a spěšně dopis přečetl. Tadeáš zpozoroval, jak mu nespokojeností několikrát cuklo ve tváři. Král zřejmě list nepsal zrovna v rukavičkách.

„Tohle skutečně posílá král nebo jste to na mě nastražili?“ otázal se zprudka.

Tadeáš se prokázal prstenem.

„Ten jste mu mohli ukrást,“ řekl nepříjemným tónem arcibiskup.

Rytíře takováto bezdůvodná urážka zaskočila. Původně chtěl arcibiskupovi říct, že se zítra bude moci sám přesvědčit, ale pak králův úmysl zamlčel pro případ, že by si ho nakonec rozmyslel.

„K takto urážlivým slovům není nejmenšího důvodu,“ odpověděl s přemáhaným klidem.

„V takovém brlohu bezbožníků je možné všechno,“ procedil arcibiskup koutkem úst. „Nevím, jakým rouhačstvím jste tomu naivnímu mládenci ošálili smysly, ale já mu ten váš řád dostanu z hlavy. A postarám se o to, aby vás všechny pozavírali do šatlavy! Ven, odpověď pošlu sám.“

Tadeáš si vzpomněl, co všechno už musel překousnout Ješek, a tak řekl jen: „Mohu alespoň králi vrátit jeho prsten?“

„To tak! Mně řekneš, že ho vrátíš Richardovi, a Richardovi řekneš, že jsem si ho nechal.“

Rytíř se tedy beze slova obrátil k odchodu. Ve dveřích ho však zastavilo zavolání: „Schválně, jak často se ti vaši hříšní bratři bičují?“

„Bičují?“ zeptal se udiveně Tadeáš, který překvapením zapomněl na svůj hněv.

„To jsem si mohl myslet. Jak jinak si chcete usmířit Boha, než když mu přinesete oběť za své hříchy? Komu nechybí pravá víra, tomu není zatěžko snášet ty nejhorší útrapy, jen aby Boha odprosil! Ale něco takového bych od té vaší peleše lotrovské stejně nečekal.“

„Podstupujeme mnohem větších útrap, arcibiskupe; snažíme se překonat sami sebe, abychom nemuseli zbaběle odprošovat,“ odpověděl chladně Tadeáš.

„Ven!“ zařval arcibiskup s takovým vztekem, že ihned přiběhl jeho sluha a začal ho uklidňovat.

Tadeáš vyšel ven z budovy. Až na čerstvém vzduchu si teprve zcela uvědomil, co právě prožil. Nenávist, s jakou se tu setkal, byla tak silná, že byla úplně absurdní. Kdyby k ní dal arcibiskupovi aspoň nějakou záminku, ale vždyť se ani neznali!

Pln úvah se vrátil zpět do kláštera. Představeného s králem nikde neviděl, a tak se rozhodl jít do knihovny. Už dlouho se těšil, jak si ve volné chvíli přečte některý z nových spisů. Jenže ze čtení nebylo nic. Pořád měl v hlavě nepříjemný rozhovor s nejvyšším duchovním země a nedokázal myslet na nic jiného. Knihu tedy vrátil mezi ostatní a šel se uklidnit do zahrady. Ten den se po obloze honily mraky a občas i trochu sprchlo, a tak se Tadeáš brzy schoval do své cely.

Strávil v ní skoro celý zbytek dne, dokud se neozvalo zaklepání na dveře. Jeden z bratrů majících službu mu vyřídil královo přání, ať ho Tadeáš navštíví.

Rytíř tedy prokličkoval chodbami až ke komnatě pro hosty a zaklepal. Už sahal po klice, když si uvědomil, že se vlastně Richard neozval. Nechtěl vstoupit bez ohlášení, a tak zaklepal znovu, trochu hlasitěji.

Když se mu ani tak nedostalo odpovědi, tázavě se ohlédl na bratra, který ho sem přivedl.

„Měl by tam být, Tadeáši. Pokud nevyšel ven v době, kdy jsem šel pro tebe.“

Rytíř tedy zaklepal ještě jednou, ale tentokrát hned vstoupil. Krále našel, jak sedí v křesle s nataženýma nohama a hledí do prázdna. V místnosti už byla docela tma, jen plápolající oheň v krbu osvětloval panovníkovu tvář.

„A, Tadeáši, neslyšel jsem tě přijít,“ řekl král pojednou a s trhnutím se posadil. „Sedni si tady naproti.“

Tadeáš se zatvářil trochu rozpačitě, ale poslechl. Připadalo mu podivné, že se Richard tak zamyslel, že ho neslyšel ani jednou zaklepat.

Král se zeptal, jak ráno pochodil s předáním dopisu. Tadeáš mu tedy vylíčil vše tak, jak se to odehrálo. A přidal k tomu i něco z toho, co mu sdělil Ješek. Panovník by měl přece vědět, co dělají jeho poddaní, kteří ho doprovází.

Richard na to jen zkřivil ústa a nic neřekl. Opět pohlédl do plamenů a tvářil se nepřítomně. Tadeáš nevěděl, zda má něco říct nebo zda má počkat.

„Králi, skutečně si vážím tvé návštěvy u nás, ale nezpůsobí ti mnoho potíží?“ zeptal se nakonec.

„Způsobí, Tadeáši. Už jen to přijetí od arcibiskupa ti toho může být důkazem. O mě se ale starat nemusíš, jsem přece král a poradím si,“ usmál se Richard.

„Z tvých slov jsem pochopil, že pro tebe není úplně snadné prosadit si svou vůli, ale není aspoň v tvé moci jednoduše k sobě nepouštět lidi, s nimiž se nechceš stýkat?“

„Víš, ať chci nebo ne, stýkat se s nimi musím. Protože jakmile by zjistili, že na mě už nemají vliv, rychle by mě sprovodili pryč a našli by si někoho, kdo jim bude ochotnější loutkou.“

Tadeáš pohlédl na krále a najednou v něm neviděl sotva odrostlého chlapce; najednou viděl muže, který má chytřejší a zkušenější oči, než by se mohlo zdát. Možná ho podceňoval – Richard si zřejmě uvědomoval, čím je obklopen.

„Překvapuje tě to, Tadeáši?“ zeptal se, jako by rytíři četl myšlenky. „Ale oni za mě rozhodují o spoustě věcí. Tak například se mám co nejdříve oženit. Nevěstu už mi určili dávno, ale zatím se mi dařilo sňatek odsunout. Ani druhá strana s ním nespěchala, dokud se nevědělo, že koruna připadne mně. Nicméně nyní už na oddání trvají, smlouva byla podepsána před několika lety.“

„Koho si máš brát?“ zeptal se Tadeáš a přemýšlel, kdo přesně jsou vlastně „oni“.

„Annu Marii Vilhelmskou. Ještě nikdy jsem ji neviděl. Ale poslali mi obraz. Pokud malíř nelhal, tak se mohu aspoň těšit na to, že je krásná,“ ušklíbl se král. Ale pak rázem pokračoval vážnějším tónem: „Tadeáši, arcibiskup se bude pravděpodobně snažit nějak uškodit i vašemu řádu. Nepodceňuj ho. Budete sice pod mou ochranou, ale na všechny intriky mohu být krátký.“

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.