Když Tadeáš ráno vycházel z kaple, uviděl opodál představeného s králem. Zatímco král byl ještě stále ve svém honosnějším oděvu, mistr si dnes vyšel už v běžném rouchu.

Představený na Tadeáše zamával, a tak se rytíř vydal směrem k rozmlouvající dvojici. Taktně počkal, až mistr dokončí větu, a přistoupil blíže.

„Dobré ráno, Tadeáši. Zrovna jsem králi říkal, jak jsi pochodil v Milotíně,“ řekl mistr. Rytíř se zatvářil překvapeně, protože si nedovedl představit, co je na této příhodě tak zajímavého, že ji představený panovníkovi vypráví.

„Vskutku zajímavé,“ vpadl však do Tadeášových úvah král. „Vaše milosrdenství, bratři, mě udivuje. Já bych se určitě postaral o to, aby takový člověk pocítil přísnost mnohem tvrději. Něco, co by nezapomněl do konce svého života. Pokud bych ho rovnou neposlal katovi pod sekeru.“

„Zabavení všeho majetku a vyhnání do lesa v tuhých mrazech králi nepřipadá dost přísné? Dubrovský na tu noc určitě nikdy nezapomene. Ale musíme lidem přeci dát možnost nápravy,“ oponoval Tadeáš. Snažil se přitom udržet co nejklidnější hlas, protože si nebyl úplně jistý, co si může před vladařem dovolit. Po očku pohlédl na představeného, ten se však jen pro sebe trochu usmál.

„Především je třeba zabránit tomu, aby se to opakovalo. Kdo krade, ten přijde o ruku. Víckrát už to neudělá,“ trval si na svém král.

„Dubrovský zůstal bez peněz a bez přístřeší. Oboje si zajistí jen prací. Bez ruky by se mu ale pracovalo špatně. A právě práce je to, co se potřebuje naučit.“

„Když nad tím tak přemýšlím, tak vy jste ho vyhnali na mé pozemky, že?“

„Celá země je přece tvá, králi, včetně půdy, kterou nyní spravuje náš řád,“ podotkl mírně představený.

„Samozřejmě, ale mám nyní na mysli přímo půdu mého města. Vy jste vlastně ty své potíže předali mým lidem.“

„Nechtěl se přizpůsobit našim pravidlům, proto musí zkusit štěstí jinde. Když bude dělat neplechu i na tvých državách, tví lidé jej mohou vyhnat tak jako my. On se mu ten kočovný život rychle zprotiví,“ řekl Tadeáš.

Král jen pokrčil rameny. Ale zanedlouho už byl myšlenkami úplně jinde. S představeným začal hovořit na jiné téma, a tak chtěl Tadeáš odejít. Mistr mu však pokynul, aby ještě zůstal. Rytíř tedy poslouchal a čekal.

Představený se k němu nakonec obrátil: „Tadeáši, král by rád okusil i něco jiného z našeho života…“

„Řekněme, že nejsem úplně jako vy, bratři,“ vpadl mu do řeči mladý panovník a zasmál se. „Musím se občas od vážných věcí rozptýlit.“

„Řekl jsem králi, že se odpoledne pravidelně cvičíte v šermu a že se k vám může přidat.“

„Doufám, že vám příliš nezkazím úroveň,“ pronesl se špatně zatajovanou sebejistotou Richard. „Vaše nauka je pro mě sice nová, ale s mečem už jsem se v životě několikrát oháněl.“

Tadeáš cítil, že král si je jist svými schopnostmi a že se plánuje vyznamenat. Vůbec ale netušil, co tím představený sleduje. „Beze všeho, bude nám ctí,“ vypravil však ze sebe.

Když odpoledne nastal čas, přišel ke komnatě panovníka. V předpokoji seděl jeden z bratrů, kteří měli o krále pečovat. Jakmile zahlédl Tadeáše, vstal.

„Mohu?“ zeptal se Tadeáš a ukázal na dveře.

„Asi ano. Vlastně nevím. Král poslal ostatní dva bratry pryč. Říkal, že stačí, když tu počká jeden, kdyby náhodou něco potřeboval. Už jsou to však dvě hodiny a pořád nevychází. Možná usnul,“ odpověděl nejistě bratr. Mistr mu patrně nakázal, ať se o vladaře svědomitě stará, a tato nečinnost mu připadala jako neplnění povinností.

Tadeáš zkusil zaklepat na dveře. Zevnitř se ihned ozval králův hlas. Rytíř tedy vstoupil a ke svému překvapení uviděl panovníka, jak stojí před zrcadlem a zapíná si kabátec. Když zahlédl Tadeáše, omluvně se usmál a pravil: „Je to velmi zajímavé, stát se na chvíli zase obyčejným člověkem.“

Rytíř zprvu neporozuměl, a tak král pokračoval: „Víš, život panovníka je svázán pevnými pravidly. Když ráno vstávám, pomáhají mi s ustrojením tři sluhové. Je pravda, že bez nich bych vlastně ani nevěděl, kterou část si na co obléct,“ zasmál se a výmluvně se podíval na svůj oděv, který zcela očividně neměl upraven tak, jak to bylo krejčím navrženo.

Pak se zadíval z okna a spíše než Tadeášovi řekl sám sobě: „Ať už jdu kamkoliv a dělám cokoliv, vždy mne provází zástup sloužících a také někdo z mé družiny. Je příjemné být chvíli sám a dělat obyčejné věci, jako třeba si sám nalít pohár vína.“

„Jsi panovník, můžeš přece dělat všechno, co uznáš za vhodné!“ podivil se Tadeáš. To, co mu král vyprávěl, pro něj bylo vskutku zajímavé. Nedovedl si takový život představit. Mistr, pro kterého by se ostatní bratři rádi obětovali, naopak trval na tom, aby bratři nesloužili jeho osobě. Ze všech výhod, které měl jeho předchůdce, si ponechal pouze tu, že před jeho pracovnou a ložnicí vždy držel jeden bratr stráž. A to bylo především z toho důvodu, že často uděloval pokyny i v noci, a tak musel být nablízku někdo, kdo vše potřebné zajistí.

„To jen v očích lidí jsem neomezený vládce,“ usmál se Richard. „Když něco chci, musím si to tvrdě prosazovat mezi svými rádci. Ani jsem si neuvědomil, jak na mě všichni tlačí, dokud jsem se jich teď na pár dní nezbavil.“

Tadeáš by rád panovníkovi něco odpověděl, ale nevěděl co. Připadalo mu to neuvěřitelné, jenže cítil, že si král opravdu nevymýšlí. Vlastně mu ho bylo tak trochu líto. Muži, jemuž byla svěřena celá země, bylo něco málo přes dvacet let a ke své smůle navíc vypadal ještě o několik let mladší. Dovedl si představit, že zkušení dvořané se na něj musí dívat svrchu, jako na někoho, na kom je možné si vymoci další výhody.

„No nic, nebudu tě trápit mými starostmi. Pojďme, trochu se rozptýlíme,“ řekl král a popadl opasek s pochvou, z níž čněl zdobený jílec.

„Králi, vůbec mě nezatěžuje, co mi vyprávíš. Mé obzory jsou poněkud ohraničeny životem v řádu, rád se dozvím něco nového,“ odpověděl rytíř. Richard se na něj usmál a vyšel z místnosti.

Venku bylo mezi stromy vidět, že se bratři již scházejí. Tadeášovi pojednou připadalo zvláštní, že s nimi bude cvičit i král, a tak jej nejprve obeznámil s tím, jak výcvik probíhá.

„Jestli ti to takto vyhovuje,“ dodal.

„Tadeáš, že ano?“ zastavil se král uprostřed chůze. Oslovený přikývl. „Tadeáši, jak jsem říkal před chvílí, je velmi příjemné být chvíli obyčejným člověkem. Jednej se mnou jako s kterýmkoliv jiným bratrem.“

Když dvojice dorazila na travnatý prostor, několik bratrů se již rozcvičovalo. Tadeáš na králi viděl, jak v něm ožila krev, a usmál se nad tím.

„Bratři, dnes máme mezi sebou i našeho hosta,“ pronesl Tadeáš nahlas. „Protože nezná naše cvičení, mohli bychom se dnes věnovat volným soubojům. Alespoň se něco přiučíme od někoho, kdo prodělal jiný výcvik než my.“

Všichni pochopitelně souhlasili a bylo vidět, že jsou velmi zvědaví. Samotný král pak hořel nedočkavostí. Tadeáš si v duchu řekl, že panovník skutečně na chvíli zapomněl na všechno ostatní.

Jako první se do souboje dali Jan s jedním bratrem. Ostatní je klidně pozorovali.

„Proč nebojujete všichni najednou?“ pošeptal král Tadeáši.

„I na to dojde. Ale takto si můžeme v klidu na ostatních všimnout chyb, které dělají, a poučit se z toho. A také jim o nich říct. Zvenčí to skutečně vypadá jinak,“ odpověděl rytíř.

Za určitou dobu přišla konečně řada i na krále. Vybral si za svého protivníka Tadeáše. Asi mu to bylo nejpříjemnější, protože se s ním jako jediným už trochu znal.

Tadeáš brzy zjistil, že král je skutečně dobrý šermíř. Zdálo se mu sice, že dělá příliš rozmáchlé, ačkoliv na pohled pěkné pohyby, nicméně pravdou bylo, že musel vynaložit velké úsilí k tomu, aby se ubránil. Tadeáš při souboji jeden na jednoho jen zřídkakdy útočil první. Úspornými pohyby se chvíli vykrýval a pozoroval, jak soupeř reaguje. Královi nebylo možné upřít velkou dávku hbitosti. Pohyboval se velmi rychle a nenechal se jen tak zaskočit. Přesto mu nakonec Tadeáš vmžiku vyrazil meč z ruky. Richard se jen nevěřícně podíval na svou prázdnou dlaň a pak Tadeášovi do očí.

Rytíř však zůstal klidný. Vždy se bojovalo v přátelském duchu a i když každý cítil vnitřní uspokojení, když se mu dařilo, bratři málokdy dávali radost najevo. Většinou jen nějakým dobře míněným žertem nebo podobnou průpovídkou.

Cvičení pak pokračovalo skoro až do večera. Král nejprve prohrál ještě asi dvakrát a nadšení jej pomalu opouštělo. Pak se mu však podařilo přelstít bratra Michala, a tak se znovu rozveselil.

Když se ale společně s Tadeášem vraceli do kláštera, šel trochu posmutnělý. Rytíř si toho všiml, a tak jej chtěl nějak povzbudit. „Jsem rád, že jsi s námi dnes cvičil. Bratři by se ti to možná styděli říct, ale bylo na nich vidět, že jsi do našeho cvičení vnesl příjemnou změnu.“

„Vždyť jste mi dali za vyučenou jako nějakému malému klukovi!“ řekl král. Nepronesl to nijak rozhořčeně, spíše tak trochu překvapeně, jako by sám nevěřil tomu, že jeho šermířské umění na bratry obyčejného řádu nestačilo. „Nestává se mi, že by si na královském dvoře někdo dovolil mě takto zostudit. Ale je pravda, že jsem tě sám žádal o to, abyste neměli slitování.“

Tadeáš se na krále překvapeně podíval. „Králi, ale vždyť je to cvičení! Přece bys nemohl mít radost z vyhraného souboje, kdyby se nějaký bratr záměrně málo snažil.“

Richard se na něj usmál. „Obdivuji tvou přímost, Tadeáši. Tak mi pověz – opět bez ohledu na to, že mluvíš s králem –, co dělám špatně, že byste mě byli skoro všichni schopni poslat na pravdu Boží?“

Rytíř zvažoval, jak to říct co nejšetrněji. „Tvůj učitel šermu byl zřejmě toho názoru, že se ke králi nehodí, aby šermoval obyčejně.“

„To máš pravdu. Vždy mi říkal, že šerm je umění a že umění je od toho, aby bylo krásné.“

„Připadalo ti, že bratři při šermu vypadají hrubě?“ zeptal se Tadeáš.

„To ne. Někteří ve skutečnosti působili velmi ladným dojmem. Jako by jim to vlastně šlo samo.“

„Věř mi, že samo to nejde nikomu, králi. Bratři poctivě cvičí. Zdokonalili se v jednoduchých pohybech. Ty pak vypadají krásně, aniž by bylo potřeba rozmáchlých gest.“

Zbytek cesty šli mlčky. Panovník vstřebával to, co mu Tadeáš pověděl. Zápasila v něm vrozená hrdost s tvrdým poznáním toho, že byl na bratry skutečně krátký a že to, co nyní slyšel, má něco do sebe.

Před vchodem do kláštera k nim přistoupil jeden z mladších bratrů. Tadeáš si nevybavil jeho jméno, jen to, že je mezi čekajícími bratry teprve krátce. Do Bílého kláštera přišel někdy nedávno.

„Pane,“ obrátil se na Tadeáše, „před branou čekají tři muži na koních a dožadují se vstupu ke králi. Prý se musí přesvědčit, jestli je o něj dobře postaráno. Mistr nám však nakázal, abychom nikoho nepouštěli dovnitř.“

Tadeáš se ohlédl na panovníka. Představený by skutečně nebyl rád, kdyby někdo z královy družiny vstoupil dovnitř kláštera. Ale rozhodnout o tom takto přímo před králem mu nepřipadalo příliš taktní.

Richardovi se však ve tváři objevila směsice pobavení a rozmrzelosti. „Vyřiď jim, že se mám vpravdě královsky a že nikoho nepřijímám,“ řekl.

Mladý bratr jen bezradně otevřel ústa. Pravděpodobně si představil, jak tato slova tlumočí vznešeným pánům, kteří už jsou touto dobou dosti roztrpčeni čekáním, a zděsil se.

Tadeáš se slitoval a řekl za něj: „Dobře. Vyřídíme tvůj vzkaz.“

Rozloučil se tedy s králem a vydal se směrem k hlavní bráně. Už když šplhal na ochoz vedle brány, zaslechl, jak někdo zdola nevybíravým způsobem pokřikuje na hlídající bratry. Vzápětí pak spatřil tři neklidně tancující koně, kterým rozruch v sedle příliš nevoněl.

V jednom z jezdců poznal Tadeáš arcibiskupa. Tušil, že přijede právě on. Proto se obrátil rovnou k němu. „Král vám vzkazuje, že se o jeho pohodlí bát nemusíte. Zároveň si přeje trávit zdejší chvíle sám,“ zavolal dolů.

Odpovědí mu byla jen zaťatá pěst. Muži se pak okamžik radili, ale k Tadeášově úlevě nakonec obrátili koně a odjeli.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.