Tadeáš se chystal na cestu. Sbaleno už měl, svého nástupce uvedl do úřadu a seznámil ho se vším, co zde vykonal. Společně zašli také za lovčím, který se sice tvářil netečně, ale při loučení Tadeášovi přeci jen pevně stiskl ruku.

Nyní rytíř držel uzdu Hroma a vyprávěl si s Václavem. Nevěděl, co pro něj má představený připraveno a kdy se sem znovu dostane, a tak si chtěl užít poslední společné chvíle. Opodál se před cestou posilňoval Mojmír a Markéta s ním žertovala.

„Poběhlice,“ utrousil nelibě Václav. „Nedá si pokoje. Nejprve to zkouší na tebe a když neuspěje, tak se hned ochomýtá kolem druhého.“

Tadeáš se za statkářovou neteří také ohlédl. Václav měl svým způsobem trochu pravdu, ale přesto pokládal za nutné, aby se Markéty zastal.

„Nesuď ji příliš přísně, Václave. Je sice do větru a do života, ale má i dobré srdce. Tebe má moc ráda, nevím, jestli si to uvědomuješ.“

Statkář na něj pohlédl. Nakrabatil pevné čelo, ale nahlas už neřekl nic. Až po chvíli stočil řeč na jiné téma.

Nakonec už nebylo možné odjezd déle odkládat, a tak se Tadeáš s Mojmírem vyhoupli do sedel. K rytířově překvapení se s ním přišlo rozloučit i mnoho lidí. Někteří ho dokonce oslovili a popřáli mu šťastnou cestu. Spousta dalších pak sice nepřemohla svou pýchu, ale přesto alespoň vyšla ze svých domovů, aby byla přítomna odjezdu.

Cesta probouzející se přírodou ubíhala mnohem rychleji, než když dvojice kdysi za vánice směřovala opačným směrem. Tadeáš si užíval návrat domů a těšil se na svou celu. Pohlédl na Mojmíra, který jel klidně vedle něj, a uvědomil si, že jeho společník za tu dobu vlastně klášter několikrát navštívil. To jen Tadeášovi se zdálo, že jsou pryč nesmírně dlouho.

Těšil se také na představeného a na další bratry. I když mu v odloučení nebylo smutno, přesto mu nyní srdce překypovalo touhou vidět ostatní. Až se tomu sám podivil, vždyť vlastně ani příliš družný nebyl.

Tadeáš měl náramnou náladu, už jen proto, že ačkoliv se připozdívalo, stále bylo světlo. A konečně se mezi stromy opět zatřepotala bílá vlajka řádu. Dřevěná brána se pohnula a za ní se objevila první hnědá roucha tlačících mužů.

Na nádvoří se to vždy hemžilo pracujícími bratry, ale dnes tu bylo obzvláště čilo. Tadeáš s Mojmírem se na sebe podívali, avšak ani jeden z nich netušil příčinu toho shonu.

Rytíři sesedli z koní a vydali se do svých cel. Tadeáš v ní však dlouho nevydržel. Toužil po společnosti a bratrů, kteří ho přišli po delší době pozdravit, se našlo několik. Vyšli se tedy projít do zahrady a užít si posledních paprsků slunce.

Počasí bylo nádherné i druhý den ráno, a tak se Tadeáš usadil na lavičce pod košatou lípou. V Milotíně mu sice nebylo nijak špatně, ale nyní chtěl nasát uklidňující atmosféru Bílého kláštera. Ne že by se zde dnes nepracovalo, bylo tu však volněji než v osadě na okraji pozemků řádu.

„Tady jsi, Tadeáši,“ ozval se po levici dobře známý hlas. Rytíř se ohlédl a spěšně vstal.

„Bratře představený. Nevěděl jsem, že mě hledáš, jinak bych za tebou přišel.“

Mistr se jen usmál a mávl rukou. „Je krásně, proč bychom měli sedět vevnitř,“ řekl a usadil se pod starý strom. I Tadeáš si tedy sedl zpět.

„Mojmír mě několikrát informoval o tom, jak se vám v Milotíně vede. Ale můžeš mi to povyprávět i ty, rád si to poslechnu.“

Tadeáš vyprávěl stručně, protože věděl, že představený má poměrně přesnou představu. Sám mu napsal dva nebo tři dopisy a zbytek určitě dopověděl Mojmír. Přeci jen však nakonec něco dodal.

„Pane, jsem velmi rád, že jsi Mojmíra jmenoval rytířem.“

„O tom přeci nerozhoduji já, to přece víš. Jsou to bratři sami, kteří se k tomu musí dopracovat.“

„Vím. Ale i tak jsem rád. Takových jako on není nikdy dost. Asi ze mě měl ze začátku strach, ale pak si zvykl,“ zasmál se Tadeáš.

„Říkal jsem ti, že nemusíš být učitel, abys ho něco naučil,“ odpověděl mu představený taktéž s pobavením.

„Však já jsem ho nic neučil. On sám si našel způsob, jak být užitečný. A musím říct, že se náramně osvědčil. Mohl jsem se na něj vždy spolehnout. To se nedá říct o všech bratrech. Což mi připomíná – nebyli tady poslední dobou na návštěvě dva bratři z Fialového kláštera? Jeden takový vyšší, hubenější, s vystouplými líci, druhý menší, skoro bez vlasů.“

„Ano, byli zde. Proč se ptáš?“

Tadeáš se odmlčel. „Vlastně ani nevím. Jen mi utkvěli v paměti, protože nocovali u mě v Milotíně. Nedovedu to popsat, ale něco se mi na nich nezdálo. Nechápej mě špatně, ale jako by to ani nebyli naši bratři. Měli naše roucha a pláště, to ano, nicméně měl jsem takový zvláštní pocit.“

„Čas od času mi vozí zprávy od představeného Fialového kláštera. I nyní mi vezli odpověď na můj list. S bratrem Maxmiliánem mám určité záležitosti, které je nutné vyřešit. Ale,“ změnil náhle mistr tón, „chtěl jsem s tebou, Tadeáši, mluvit o tom, co nás čeká a proč jsem tě chtěl zpátky u sebe. Věz tedy, že čekáme vzácnou návštěvu. Přijdeš na to, koho?“

Rytíř se zamyslel, ale na nic kloudného nepřišel. Proto jen zavrtěl hlavou.

„Náš nový pan král se doslechl o našem řádu a jeho mladé srdce zatoužilo rozšířit si obzory. Richard se se svou družinou vydal na objížďku země a přesvědčil své nejbližší, aby se po cestě zastavili i tady.“

„Ty chceš ubytovat krále a jeho družinu u nás v klášteře?“ zeptal se s údivem Tadeáš.

„To by bylo vskutku nerozumné,“ zasmál se představený. „Klid našeho kláštera si rozhodně nenecháme narušit, to se neboj. Králi jsem výslovně napsal, že zván je on samojediný a že o jeho doprovod bude postaráno v přilehlých vesnicích. Ješek už zařizuje vše potřebné. Panovník necestuje nalehko, mluvíme zde asi o čtyřiceti či padesáti mužích.“

„Tak proto ten ruch. Necháváš klášter připravit na příjezd krále.“

Mistr přikývl. Tadeáš upřel pohled do země a zamyslel se.

„Něco se ti nezdá, Tadeáši?“ zeptal se představený, když si povšiml rytířova výrazu.

„Ale ne. Já jen… Zkrátka, klášter zdobíme do slavnostního vždy, když se koná slavnost. Vždy jsi nás učil, že to nejlepší, co máme, máme dávat tomu, komu sloužíme.“

Představený chvíli mlčel a pozoroval rytíře. Pak odpověděl: „Jsem rád, že takto smýšlíš. Ale Richard je panovníkem naší země. Pokud jsou jeho úmysly čisté, je to pro nás velmi vzácná návštěva. Není nic špatného na tom, když ji uvítáme mimo rámec všedního.“

Tadeáš přikývl na srozuměnou. „Skutečně si myslíš, že jeho návštěva může být přínosem?“ zeptal se vzápětí.

„Už jen to, že nás navštíví, je toho pádným důkazem. Richard byl vychováván rodinou, která se vždy stavěla za svatou církev. Když byla za vlády jeho prastrýce povolena i jiná víra, Richardův otec to nelibě nesl. A i když už nežije, obávám se, že má zdatného nástupce. Arcibiskup se kolem Richarda hodně motá a určitě mu bude neustále našeptávat, že jsme ďáblovo osidlo, hadí plémě nebo nějaký jiný z jeho oblíbených výrazů. Proto je nejlepší, když s mladým králem navážeme co nejdříve vztah. Ať se sám přesvědčí, jestli ho to, co mu můžeme nabídnout my, osloví.“

Tadeáš uvažoval o slovech představeného. Měl z toho rozporuplný pocit. Na jednu stranu mu to připadalo, jako by se řád podbízel a ucházel o přízeň, ale na druhou stranu cítil, že mistrovo jednání není nesprávné a že je opodstatněné.

Dvojice nějakou dobu mlčela. Tadeáš byl ponořen do svých myšlenek a představený mezitím klidně seděl a užíval si směs zvuků, která lahodila jeho uším. Na stromě zpívali ptáci, mírný větřík šuměl mezi listy a odněkud zdáli sem doléhalo bušení kladiva.

„Mám pro tebe a několik dalších bratrů úkol,“ pokračoval nakonec mistr. „S přípravami je spousta starostí, rád bych, abyste vždy prvního půl dne pomáhali ostatním bratrům s pracemi, které je potřeba vykonat.“

„Beze všeho, pane. Klidně i celý den, rád pomohu,“ nabízel se rytíř.

„Vím, Tadeáši, a využil bych toho. Jenže chtěl bych, abyste druhou půlku dne věnovali cvičení v šermu. V brzké době budu možná potřebovat, abyste byli připraveni.“

Tadeáš tázavě povytáhl obočí, ale nic dalšího se nedozvěděl. Doprovodil tedy představeného zpět do budovy a sám se pak vydal do své cely, kde se převlékl. V pracovním oděvu vyšel na nádvoří a ohlásil se u bratra Matyáše, který v nepřítomnosti Ješka dohlížel na prováděné práce. Zrovna se usazovala nová vrata do hospodářského stavení, kde byly uskladněny různé pluhy, povozy a také mistrův kočár. Matyáš příchozího rád uvítal a hned ho zařadil mezi ostatní pracující.

V čilé práci plynul čas rychle. Bratři se ani nenadáli a už svolávali k obědu. Kuchaři však tentokrát nepřichystali pokrmy v jídelně, ale vynesli několik menších stolů na kraj zahrady a na ně naskládali jídlo pro všechny. Ostatní si posedali na pařezy, kameny nebo jen do trávy, a tak se za slunného odpoledne hodovalo.

Tadeáš by se po jídle nejraději opět vrátil k práci, ale musel splnit přání představeného. Matyáš o pokynech mistra věděl, a tak mu nebylo divné, že se někteří bratři vzdálili.

V odlehlejším koutu zahrady se sešlo asi šestnáct mužů. Vyhledali prostorné místo, které bylo dostatečně vzdálené na to, aby ostatní bratry nerušili při práci. Všichni si přinesli dva meče. Jeden skutečný a druhý dřevěný – napodobeninu, která sloužila k výcviku.

Nepotřebovali spolu mluvit. Každý cvičil nejprve sám s ostrým mečem. Rytíři prováděli různé pohyby, rychlé i pomalé, hbité i silné. Pak se rozdělili do dvojic. Tadeáš nejraději cvičil s Janem, protože si s ním nejlépe rozuměl i beze slov, ale jinak se dvojice neustále měnily, aby si všichni vyzkoušeli různé protivníky. Jakmile takto vztáhli meče na sebe, už si pochopitelně vzali dřevěné. Nikdo nechtěl nikomu ublížit.

Teď teprve mohl nezúčastněný pozorovatel najít v šermířských pohybech řád. Všechny dvojice, jak byly seřazeny vedle sebe, totiž zaujaly stejné postoje a začaly provádět stejné pohyby. Nejprve útočil jeden z bratrů. Druhý se bránil a vykrýval, ale potom přešel plynule do útoku i on a bránit se musel ten první.

Bratři souboj často přerušovali a navzájem se upozorňovali na různé chyby. Tu bylo potřeba vykrývat hbitěji, někdy se zase rychleji přemístit anebo provést výpad prudčeji. Nikdo to nebral jako výtku či snad dokonce urážku. Právě tím si totiž pomáhali a mohli se zlepšovat. Dělali to jeden pro druhého.

Až na úplný konec se proti sobě postavili a bojovali skutečně, byť s dřevěnými meči. Jedna věc je totiž nácvik základních pohybů, ale druhá pak opravdový boj. Nepřítel se bude pochopitelně chovat nepředvídatelně.

Tadeáš byl dobrý šermíř, ačkoliv se za takového nikdy nepovažoval. Ve společnosti ostatních bratrů, kteří na tom byli podobně jako on, totiž viděl všechny drobnosti, které ještě neovládá a které jiní hravě zvládají. Snažil se tak co nejvíce odkoukat a ani si nevšiml, že ostatní se zase učí od něj.

Odpoledne uběhlo snad ještě rychleji než dopolední práce. Tadeáš se takovémuto poctivému tréninku nevěnoval již poměrně dlouho, a tak si ho velmi užíval. Vzpomněl si však, jak Janovi nedávno říkal, že by byl nejraději, kdyby už meče nebylo zapotřebí na nikoho používat. Názor nezměnil, a tak přemýšlel, proč tedy má teď takovou radost? Že by si ve skrytu duše souboje přeci jen užíval? To by přece nebylo správné.

„Představený udělal dobře, že nás opět donutil cvičit. Asi rezavím,“ přerušil jeho úvahy bratr Vendelín, který se přidal k Tadeášovi s Janem na cestě zpět do kláštera, a mnul si při tom levé rameno. Jeden z rytířů ho totiž při souboji pořádně praštil dřevěným mečem. Nedalo se nic dělat, rány k šermu patřily a i když se bratři snažili navzájem si neublížit, tělo si muselo zvykat, že občas dostane co proto.

„Neboj se, my z tebe tu rez sedřeme,“ odpověděl s úsměvem Jan.

„Až mě ruce zase začnou poslouchat, ještě uvidíš,“ prohodil šibalsky Vendelín.

Tadeáš se zasmál, ale zároveň si uvědomil, co se mu na dnešním odpoledni tak líbilo. Byly to právě ty ovládané pohyby celého těla, ta radost z pohybu, která ho tak zahřála u srdce. To bylo vlastně to, co se mu líbilo na hodinách s jeho starým učitelem. Od něj se totiž učil především ovládat své tělo a vlastní boj stál až ve druhé řadě.

Když se tak zadíval na Vendelína, jak si stále mne rameno, musel si přiznat, že ani on na tom není úplně nejlépe. Přes zimu, kterou strávil v Milotíně, trochu polevil ve fyzické činnosti a podepsalo se na něm také zranění, k němuž v osadě přišel. Opravdu je dobře, že jim mistr nejen dovolil, nýbrž dokonce nakázal zase cvičit. Musí zesílit.

Vendelín se od dvojice brzy opět odpojil a zamířil rovnou do své cely. Tadeáš s Janem se ještě chvíli chtěli procházet zahradou. Šli mlčky, dokud u jedné z cestiček nespatřili malířský stojan. Nikdo u něj nebyl a bratry pojala zvědavost. Obešli stojan a zadívali se na nedokončený obraz.

„Ale to je nádhera!“ zvolal Jan.

Tadeáš s ním souhlasil. Někdo z bratrů zde velmi věrně zachytil zákoutí zahrady. Obrazu chybělo ještě několik částí, ale už nyní se na plátně rýsovala velmi věrná podoba.

„Co tam děláte!“

Na tento výkřik se oba rytíři otočili. Spatřili, jak k nim spěšným krokem chvátá David, jejich zajatec. V ruce si nesl paletu, pravděpodobně si byl domíchat barvy.

„Nikdy nikomu neukazuji nedokončené dílo!“ láteřil. Rychle přiskočil ke stojanu, sundal z něj obraz a chtěl s ním odejít.

„Odpusť, nevěděli jsme,“ vzmohl se překvapený Jan na odpověď. Ale malíř jen máchl rukou a šel dál.

„Obraz je opravdu pěkný!“ zavolal ještě Tadeáš. Ani on se však nedočkal žádné reakce.

Bratři se na sebe podívali. Cítili se trochu provinile, že nechtěně zasáhli do něčeho, co David považoval za své soukromí, nicméně na druhou stranu také věděli, že se ničeho nedopustili schválně.

Pomalu se tedy vydali do kláštera.

„Stejně je to zvláštní, že ho tady mistr drží,“ pronesl Jan.

„Máš pravdu, taky mi to připadá podivné.“

„Nebývá to přece zvykem, aby přímo v klášteře, tím spíše v Bílém, bydlel někdo, kdo má s řádem tak málo společného.“

„Opravdu nevím, Jane. Ale už jsem si zvykl, že představený vším, co dělá, něco sleduje. Ono se v pravý čas ukáže, proč je David tady.“

„Doufám. Je to tak trochu škoda, že klid kláštera ruší někdo, koho se dotkne taková drobnost, jako pohled na rozpracované dílo.“

„Možná to bylo tím, že u něj viděl nás dva. Přeci jen, byli jsme to my dva, kdo mu dal za vyučenou,“ odpověděl Tadeáš.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.