Juditina matka se chovala jako chameleon, který se vždy přizpůsobí prostředí ve kterém se momentálně nachází.
Ale rozpor mezi vnitřním vnímáním života a vnějším životem byl velký a proto se projevoval výbuchy hněvu, nemocemi a agresí vůči vlastním dětem. V očích dospělých přátel zaujímala postoj hodně chápavé, milé, soucitné, pohostinné a vždy vstřícné paní. V soukromí to pak byl člověk, který se bál přiznat i sám sobě, co cítí, kým je a jak se má projevovat její vlastní já. Na druhou stranu ale měla tolik energie a vitální síly, že to, co se naučila a tedy i to špatné, přijala za vlastní, za svou pravdu, a dál to vštěpovala s pseudoláskou všem třem dětem. Když to nešlo po dobrém, tak křikem, nadávkami a bitím tak důkladným, že se modřiny nacházely po celém těle všech sourozenců. Žel tyto rozporuplné emoce a otcova necitelnost s despotismem zanechaly své stopy i na Juditině podvědomí a vystupovaly na povrch ve chvílích samoty.
Teď si ale uvědomuje, že u ní nikdo nestojí a nenutí ji jednat proti vlastnímu cítění. Začíná všechny, kterým kdy ublížila, prosit o odpuštění a vroucně se modlit, aby se tak stalo. Když cítí úlevu, chce vědět více, o tom, jak lépe žít, jak se zbavit starých strachů, jak odhodit staré vzorce biče a vnitřního vzteku.
Najednou cítí vůni fialek a vidí sebe jako malé dítě. Jde bezstarostně a beze strachu po louce poseté trsy fialek. V lehkém vánku je jejich vůně tak omamná, že si sedne do trávy a nechává na sebe působit záplavu fialové barvy a tu nádhernou vůni.
Zavírá oči, zaplavuje ji světlo a zase slyší ten hlas: „Judito! Judito, probuď se!“
Hlas paní Mariany ji vrátil do reality. Před ní stál hrnek s čajem z bylinek a šířila se z něj vůně jarní louky s kvetoucími fialkami.
„Teď už víš, co ti bránilo stát se tím, kým chceš být,“ s úsměvem v očích a hrnkem čaje v rukách jí říká paní Mariana.
„Stačí být dítětem na louce a nechat se vést Světlem, tvým duchovním pomocníkem, který tu pro tebe je, když poprosíš. Není to proces, který proběhne během jednoho dne. Každý z nás je zatížen vlastnostmi, postoji, mylnými náhledy, ne z jednoho, ale z vícerých dřívějších životů. A tyto špatné návyky a postoje má za úkol odstraňovat každý, kdo se jimi více nebo méně zatížil.
Až do konce tohoto pozemského života, máš pracovat na odstraňování a zároveň vykonávat svou práci a slib, který jsi dala Světlu (Bohu). Je jedno, jaká práce to bude, od pečení chleba po psaní básní nebo léčitelství, jen ji vykonávej z čistého srdce s pohledem vzhůru a přáním vydávat ze sebe stále to nejlepší a čisté. Tato přání a krásná energie se tak budou vplétat do každého díla, které vykonáš, a člověk, kterému se tvá práce dostane do rukou, může být touto energií a láskou, obdarován.
Teď, paní Judito, vidím, že jsi dopila, můžeš odejít. Já už ti více dát nemohu. V této chvíli je to vše. Nech se vést svým duchovním pomocníkem a uč se. Ještě jednou se setkáme, ale to bude na jiném místě a za jiných okolností.
Přeji ti, Judito, mnoho síly k činům, které pro tebe budou nové a mnohdy nesnadné,“
Po tomto proslovu Mariana vstala, podala Juditě ruku a vyprovodila ji ke dveřím.

Pokračovanie o týždeň.