Probudil se v malé místnůstce, do které oknem prosvítalo slunce. Venku musel být pěkný, mrazivý den.

„Chvála Bohu!“ ozvalo se vedle něj.

Tadeáš natočil hlavu a spatřil Markétu sedící u postele. V utrápených očích se jí objevily slzy. Radostí raněného objala, ale pak, jako by ji samotnou zarazila ta důvěrnost, se odtáhla a sáhla po džbánu s vodou.

Rytíř se pokusil posadit a kupodivu se mu to podařilo bez větších obtíží. Cítil se sice slabý a o pozornost se okamžitě přihlásila bodnutá noha, nicméně čekal, že to bude horší. Nějaké ty rány už za svůj život schytal a po jedné šarvátce proležel dokonce necelý půlrok, než byl zase schopen plnohodnotné činnosti.

Vděčně se napil. Pak si nechal upravit lůžko a zase se do něj svalil.

„Dojdu pro bábu,“ řekla Markéta a odběhla.

Tadeáš nevěděl, jakou bábu měla na mysli. Jen těžko Václavovu matku, která byla samotná upoutána na lůžko. Pustil to však z hlavy. Myšlenky se mu totiž vrátily k oné noci – nebo snad dnešní? Jak dlouho vlastně spal?

Trochu se otřásl, když si uvědomil, jak málo stačilo k tomu, aby už nebyl mezi živými. Spalo se mu dobře, byl příjemně unaven, a tak bylo s podivem, že se probudil právě včas, aby zabránil neštěstí. A i dále stálo štěstí na jeho straně, vždyť útočník měl tolik výhod. Přesto to není Tadeáš, na koho budou házet hlínu.

Po nějaké době se dveře znovu otevřely. Vstoupila starší žena v tmavých, potrhaných šatech. Nebyla hezká, obličej měla nepříjemný, ale o to více sebejistě se chovala.

„Zavři, musím být sama,“ procedila mezi zuby k Markétě, která zůstala stát ve dveřích. Ta se nejistě podívala na Tadeáše, ale neodvážila se neuposlechnout.

Žena odhrnula peřinu a jala se odvazovat ošetřenou ránu. Počínala si natolik zkušeně, že Tadeášovi došlo, že to musela být ona, kdo ho takto obvázal. Když se na ni zadíval, kmitlo mu pobaveně hlavou, že této ženě říkají „bába“, jen když ji chtějí o něco požádat. Jinak to musí být „babizna“ nebo něco podobného.

Bába si však jeho pohledu nevšímala. Plně se soustředila na ránu a cosi si pro sebe mumlala. Pak udělala rukama nad Tadeášovou nohou několik krouživých pohybů a přitom znovu něco zašeptala. Následně vzala kožený vak, který si přinesla s sebou, a chvíli se v něm přehrabovala. Na stole rozprostřela nový obvaz a začala na něj s rozmáchlými gesty vsypávat různé bylinky. Když skončila, opět pozvedla ruce a nahlas vyslovila něco nesrozumitelného. Znělo to jako jazyk učenců, ale ten Tadeáš ovládal, a tak poznal, že to nejsou skutečná slova.

„Myslím, že jitrocel, heřmánek a zlatobýl budou léčit i bez zaříkadel,“ prohodil s úsměvem a opřel se na posteli o lokty.

Babizna po něm šlehla pohledem a dál se věnovala své činnosti. Vypadalo to však, že nyní už své procedury zkrátila na minimum. Když dokončila obvazování, ani se neobtěžovala znovu zamáchat rukama.

Podívala se spokojeně na svou práci a měla se k odchodu.

„Děkuji,“ řekl Tadeáš směrem k jejím zádům. Sice předtím neodolal pokušení ženu popíchnout, ale jinak jí byl velmi vděčný. Stařena se na něj jen úkosem podívala, zamručela a odešla.

Hned poté do místnůstky vběhla Markéta. Vyptávala se rytíře, jak se cítí, a pochvalně se zmínila o bábě. Že hned poté, co se k nim Tadeáš přibelhal a omdlel, odběhl strýček pro tuto ženu, která léčila všechny v Milotíně a spoustu dalších lidí bydlících v okolí.

„Někteří o ní říkají, že je to stará čarodějnice. Možná mají pravdu, je doopravdy divná. Žije stranou od ostatních a na všechny se dívá tím svým pohledem. Člověk se před ní cítí nejistý. Ale potřebujeme ji. Umí spoustu zaklínadel, která skoro vždycky pomohou,“ brebentila Markéta.

Tadeáš ji v tom nechal. Nebylo pochyb o tom, že stařena uměla léčit, ale o kouzlech a čárech věděl své. Nechtěl však nahlas říci, že je bába jen vodí za nos. Markéta by se na ženu určitě rozhněvala a ta by příště už nepřišla.

Když se rozkřiklo, že se Tadeáš probral, přišli se na něj podívat i ostatní. Jako první k němu přispěchal ustaraný Mojmír, který si dělal výčitky, že zde nebyl, aby jej ochránil. A ani když Tadeáš poukázal na to, že to přece byl on sám, kdo ho poslal do Bílého kláštera, neopustila Mojmíra lítost.

Večer se dostavil Václav. Celý den strávil na polích, na kterých už roztával sníh, a hodnotil situaci. Věnoval se nejen těm svým, ale i všem obecním. O to ho totiž rytíř nedávno požádal. Statkář podal Tadeášovi ruku a upřímně s ní potřásl. Nějakou dobu si oba povídali, ale když Václav uviděl náznaky toho, že rytíř začíná být unavený, odešel a nechal ho spát.

Jak míjely dny, přibývaly Tadeášovi síly. Brzy začal chodit, a tak mohl postupně opět převzít své povinnosti, které dočasně svěřil Mojmírovi. Snažil se nechodit na dlouhé obchůzky, aby své noze dopřál čas na zotavení, ale cítil se čím dál tím lépe. Ukázalo se, že rána nebyla příliš nebezpečná a díky včasnému a řádnému ošetření se v ní nerozmohla žádná nákaza.

Sníh už roztál, když Tadeáše již přestěhovaného zpět do pracovny zastihla překvapivá návštěva – Jan.

Bratři se se smíchem objali. Zůstali vzhůru dlouho do noci, měli si toho tolik co vyprávět! Jan už věděl o Tadeášově zranění, a tak se nejprve přeptával na to, jak se mu daří a jak k tomu vůbec došlo. Tadeáš se pak obšírně rozvykládal o všech zážitcích z posledních měsíců. S Mojmírem se sice postupem času poměrně sblížil, ale stále mezi nimi byl určitý odstup staršího a mladšího, kdežto Janovi se mohl svěřit se vším svým trápením i tím, jak uvažoval. Rovnocenného přítele mu tady částečně nahrazoval Václav, ale tomu zase chybělo úplné pochopení pro poslání řádu, takže až nyní ze sebe mohl Tadeáš vypravit všechno, co ho tížilo.

Jan poslouchal přítele se zájmem. Hovor vydržel u Milotína dlouho, ale nakonec se stočil i na to, co v mezičase dělal on.

„Tyrkysový klášter už nějakou dobu trápily loupeživé bandy, které se usadily v okolí. Často řádily i na pozemcích řádu a bratři vlastními silami nestačili na to, aby tomu učinili přítrž. Poprosili o pomoc mistra a ten poslal několik bratrů z Bílého kláštera. Mezi nimi i mě. Nebylo nás moc, asi jen deset, ale pomohlo to. Skryli jsme se v okolí vesnic, které přepadávali, a vpadli jim do zad. Tak to proběhlo asi čtyřikrát nebo pětkrát a byl klid,“ řekl Jan.

„Stejně je smutné, kolik sil jste museli věnovat něčemu takovému,“ poznamenal mrzutě Tadeáš.

„Taky bych raději dělal něco mírumilovnějšího, ale pokud na nás někdo vztáhne zbraň, musíme mu ukázat, zač je toho loket. Kdybychom se jim rázně nepostavili, bylo by to slabošství. A upřímně, Tadeáši, když jsem pozoroval bratry z Tyrkysového kláštera, bylo patrné, že právě bojový výcvik zanedbali.“

V Tadeášovi se, obzvláště po nedávných zážitcích, znovu vzmáhal odpor k neustálému zabíjení. Pochopitelně musel nesčetněkrát sáhnout po zbrani, aby se domohl práva nebo aby ochránil sebe či někoho jiného, ale poslední dobou se mu toho zdálo až příliš.

„Ale abychom to nezapovídali, vlastně jsem přijel se vzkazem od představeného,“ řekl náhle Jan. „Mám ti vyřídit, že tě nyní bude potřebovat jinde, a tak by bylo dobré v co nejkratší době předat správu Milotína někomu jinému. Nechá na tvém uvážení, zda doporučíš někoho z místních nebo zda by bylo dobré, aby sem byl vyslán jiný bratr.“

Tadeáš uvažoval. Mojmír byl na takový úkol ještě příliš nezkušený, zřejmě by si tu nedokázal zjednat patřičný pořádek. Z místních přicházel v úvahu jedině Václav. Bylo by dobré, kdyby sem už nemusel být vyslán další bratr, protože tolik volných rytířů, aby mohli stát v čele každé osady, klášter neměl. Navíc to ani nebylo žádoucí. Na druhou stranu však cítil, že je ještě zapotřebí, aby zde byl patrný vliv řádu. Rozhodl se tedy, že promluví s Václavem a pak po Janovi pošle odpověď.

Václav se ráno skutečně vyslovil tak, jak Tadeáš očekával. Na vedení celé vesnice, která k němu byla pro jeho vztahy s Tadeášem poněkud nepřátelsky nakloněna, už se necítil.

„Stárnu, Tadeáši. Už nemám ani tolik sil, kolik bych chtěl k hospodaření na vlastním. Ale jsem ochoten tvému nástupci pomoct, jak to jen půjde. Klidně i se všemi ostatními polnostmi. V tom se vyznám. Ale nechtěj po mně prosím, abych se musel pouštět do boje s ostatními.“

Rytíř pro to měl pochopení. Václavovi sice ubyla jedna starost – nemocná matka před několika dny zemřela –, ale uchopení milotínských otěží přeci jen vyžadovalo spoustu sil. Pokud bude navíc poslán bratr řádu, bude mít své postavení mnohem pevnější.

S tímto vzkazem tedy Jan odklusal na bujaré klisně zpět do Bílého kláštera. Nová Jiskra, jak jinak než bílá, měla skutečně jiskru v oku a elán do života. Když se Tadeáš díval za odjíždějícím přítelem, s úsměvem si pomyslil, že i Jan v jejím sedle omládl.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.