Byl jsem u její postýlky, čekal na její usnutí, když tu jsem se zahleděl do jejích očí.
Uviděl jsem její duši. Plakala. Je to vůbec možné? Vždyť její duše přece spí. Ale ne, nemýlím se. Pláče. A já četl. Zase jsi nepochopil moje potřeby, moje touhy. Zase jsi mi nedal to, co mám dostat. Ale nebyl to žal jen nad ní samotnou. Cítil jsem, že je v tom daleko více. Ona je ještě spojena s pramenem nejčistším a vidí svět jinak, nezkaleně, dětsky.
Želela mého pochybení, nepochopení za celé stvoření, za Pána. Že nevyužívám darů a pomocí, kterými jsem obklopen.
Najednou jsem si uvědomil, jak ještě stále myslím hlavně na sebe. Oni nepláčou jen za sebe, ale za to, že se opět úží šance celého lidstva.

Budu se více dívat do dětských očí, sliboval jsem si. A budu se snažit nevpustit do mého cítění myšlení na sebe. Však mám, co potřebuji. A když budu mít jedno splněno a budu chtít kráčet dál, vyhledám její oči a tam poznám, co vlastně je důležité.
Nechejme je, ať nám ukáží, co vidí, a nesnažme se je naučit to, co i my jsme se jen naučili, abychom mohli podle svého spát…
Utřeme jejich slzy láskou.