Za branami (2 – 6. část)

Večer Tadeáš dostál svému slovu a šel se podívat, jak správce pochodil. Před domem, kde Dubrovský úřadoval, se kolem saní motalo několik mužů. Jeden z nich stál nahoře mezi nákladem a pokřikoval na ostatní, ať mu podají provazy.

Dubrovský celému divadlu přihlížel a vybíjel si zlost na svých kumpánech. Alespoň tak Tadeášovi ostatní muži připadali. Nechali se od správce častovat nevybíravými výrazy a poslušně vykonávali těžkou práci. Tadeáš si až nyní uvědomil, že všechny intriky by Dubrovský sám nezvládl, kdyby za něj někdo nevykonával práci a moc se přitom neptal. Tito muži vypadali, že jim k životu postačí jediná odměna – večerní korbele u paní správcové zdarma.

Sáně nebyly velké, a tak se na ně nádoby sotva vešly. Tadeáš tušil, že některé z nich bude potřeba otevřít, protože mu bylo jasné, že Dubrovský nemá dost jáhel, a tak se jej pokusí nějak podvést.

Nakonec na otevírání nedošlo, protože jak rytíř zjistil, na saních bylo jen něco přes polovinu požadovaného množství.

Dubrovský! Řekl jsem třicet pět nádob. Co to má znamenat?“ obořil se na správce, sotva dopočítal.

Pane, sám vidíš, že se tam další už nevejdou. Budeme muset jet nadvakrát,“ odpověděl správce a několikrát se neznatelně uklonil. Vypadalo to, že zatím stále věří, že Tadeáše přesvědčí, proto volil úlisnou úskočnost.

Však jsem viděl, že tu máte větší sáně!“

Máme jen jedny, na které by se vše vešlo, a ty mají zlomenou lyži.“

A co ty, co stojí před kovárnou?“

S těmi si máme jet už pozítří pro ty trámy,“ odpověděl Dubrovský po chvilkovém zaváhání.

Tadeáš pevně semkl rty. Neustálé lži a výmluvy ho přestávaly bavit. Chtěl však, aby se sáně vydaly na cestu, a tak se jen prudce otočil a odešel. Správce na sebe navíc ušil novou léčku – trámy mu nejprve měli přivézt až za několik týdnů a nyní pro změnu tvrdil, že si pro ně už za dva dny pojede. Tadeáš věděl, že teď Dubrovského čeká pár bezesných chvil, a toho přesně chtěl dosáhnout. Byl ochoten riskovat i to, že správce skutečně utratí poslední zbytky peněz osady za dřevo. Sliboval dlouhé, rovné trámy a ty mu jen tak zničehonic nikdo v okolí neprodá. Alespoň ne lacino.

Tadeáš zamířil na statek. Dnes už měl všeho dost. Ačkoliv během dne zažil chvilkové pocity vzrušení, když se s Mojmírem dostávali na správnou stopu, stejně v něm převažoval odpor nad chováním a jednáním Dubrovského. Nechápal, jak jej někdo mohl určit správcem. A jak to vůbec mohlo dojít tak daleko, že stihl ukrást a zčásti snad už i propít tolik majetku řádu.

S myšlenkami upnutými na to, co tomu asi řekne představený, vstoupil Tadeáš do kuchyně na statku. Václav v ní nebyl, zato Markéta pobíhala tu s koštětem, tu s hrncem mléka nebo náručí plnou dříví. Přitom rytíře několikrát obdařila šibalským úsměvem.

Počkej, já zatopím,“ přistoupil k ní Tadeáš. Sice by se nejraději najedl a odebral do svého pokoje, ale nechtěl Markétu nechat pracovat samotnou. Vzal jí polena z ruky a na špalku je rozštípal na dvě poloviny, aby se do pece lépe vešla. Markéta se přitom kolem něj při vaření točila a občas se jej jakoby náhodně dotkla.

Jedli oba společně. Mladá žena si k rytíři přisedla zdánlivě nesměle, ale Tadeáš viděl, že zpoza předstíraného plachého výrazu ve tváři ho sledují dvě sebejisté, chytré oči.

Jak dlouho už jsi tady u strýce?“ zeptal se. Obvykle jej vůbec nermoutilo, že v něčí společnosti dlouhou dobu mlčí, ale nyní ho cosi pořád nutilo, aby promluvil.

Už čtvrtým měsícem. Jakmile se strýcova matka roznemohla, poslal pro mě.“

Nedávno jsem tady nocoval, ale tebe jsem tu neviděl.“

Tetka prožívala zrovna těžké chvíle, byla jsem pořád u ní. Až ráno jsem se dozvěděla, že tu někdo spal, ale to už tě tu nebylo. Škoda,“ povzdechla Markéta.

Chvilka ticha.

Ale neměla bys být u pratety? Nevysedávej tady se mnou,“ navrhl trochu roztřesenějším hlasem Tadeáš. Markétina společnost mu byla zároveň příjemnou i nepříjemnou, a tak se pokusil nějak ukončit posezení. Připadalo mu, že si toho musela všimnout, alespoň podle toho, jak se zatvářila. Ale nenesla to ani v nejmenším nelibě, ba naopak – jako by ji Tadeášova neohrabanost pobavila.

Neboj se,“ řekla a položila ruku na Tadeášovo předloktí. „Přestěhovali jsme ji do vedlejší místnosti. Slyšela bych, kdyby něco potřebovala. Navíc jsem u ní byla těsně před tím, než jsi přišel, a to zrovna spala.“

Vtom do dveří vstoupil Václav. Obličejem mu kmitl zvláštní výraz, když dvojici spatřil takto u sebe. Markéta ihned vstala, ale u pece se schválně tvářila rozpačitě, aby strýce trošku poškádlila.

To Tadeáš byl v rozpacích doopravdy. Nejraději ze všeho by utekl do svého soukromí, ale rozhodně nechtěl, aby Václav nabyl dojmu, že ho nějak vyrušil. Proto s ním strávil celý zbytek pozdního večera. Statkář se nakonec rozhovořil a postupně se do jeho hlasu vracela vřelost. Když se oba muži loučili a přáli si dobrou noc, Václav se na chvíli zarazil. Už už se nadechoval, že něco řekne, ale pak jen Tadeášovi pokynul hlavou a odešel.

Další den neměl rytíř skoro nic na práci. Dubrovského nebylo. Nejspíše se někde pokoušel zachránit situaci a vyprosit si trámy nebo chybějící jáhly. Jelikož se po vánici vyčasilo a čerstvě napadaný sníh odrážel povzbudivé sluneční paprsky, vyrazil si Tadeáš s Václavem na procházku. Statkář mu ukazoval svá i obecní pole a vysvětloval mu, co kde udělal za posledních několik let a co má v plánu na další rok.

Chodilo se příjemně. Tadeáše hospodaření vždy zajímalo, a tak s účastí naslouchal všemu, co jeho hostitel vyprávěl. Zjistil, že Václav se zřejmě vyzná a hlavně že je to svědomitý a pracovitý sedlák. Rytíře v nitru zabolelo, když si uvědomil, že to, na co se Václav nadřel, Dubrovský zpronevěřoval.

Pak šli oba chvíli mlčky. Václav si sundal beranici z hlavy a nevědomky ji přemílal v prstech. Zdálo se, že se o něčem rozhoduje. Pak se s ustaraným výrazem přeci jen zastavil a pohleděl Tadeášovi do tváře.

Tadeáši, neznám tě příliš, ale vím, že jsi spořádaný muž,“ začal svíraje čapku stále v ruce. „Poslyš, je mi to trapné, ale nedá mi to, abych ti to neřekl. Markéta… Markéta je zvyklá na jiný život. Tancovačky, parádění… Takhle ji sestra vychovala. To by přece nebylo pro tebe, vždyť by tě stáhla do marnosti.“

Václave, kam tím míříš?“ zeptal se Tadeáš vážně.

Já jen, že… No, víš, včera jsem vás tak viděl spolu. Myslel jsem…“

Neboj se o mě. Zavázal jsem se řádu a své slovo neporuším. A věz, že já jsem neměl žádné úmysly… Jen jsem nechtěl nezdvořile odejít.“ Tadeáš nevěděl, jak by to řekl jinak.

To jsem si myslel. Ale víš, jak to bývá, člověk se občas zapomene a neteř je pěkná. Kdo dá na první pohled, mohl by zle pochodit. Měl jsem o tebe strach, záleží mi na tobě.“

Oba muži si podali ruce. Tím považovali vše za vyřešené. Na Václavovi bylo vidět, že mu spadl kámen ze srdce a jestli předtím hovořil živě, teď už vyprávěl s nadšením. Zato Tadeáš chodil nějakou dobu zadumán, než se nakonec rozveselil i on.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.

Martin Kunetka, Za branami