Tadeáš neměl klidné spaní. Během noci se několikrát probudil a ráno se necítil vůbec odpočatě. Podíval se přes místnost na svého druha, aby zjistil, že leží natažený na zádech a s otevřenou pusou oddechuje.

Tadeáš se podle světla v místnosti pokoušel odhadnout, kolik je zhruba hodin. Neslyšel žádné zvuky, ale na druhou stranu si nebyl ani jistý, jak moc ruch z nádvoří doléhá až do těchto komnat.

Z vedlejší postele se ozvalo zachrápání a mohutné nadechnutí, podle něhož se dalo usoudit, že se probudil i Jan. Tadeáš koutkem oka zahlédl, jak se jeho společník posadil a ospalýma očima se rozhlédl kolem sebe. Pohled mu při tom zabloudil k nedotčenému poháru vína a mrzuté pokřivení koutku úst prozradilo jeho pocity.

Když si popřáli dobré ráno, zeptal se Jan: „Budeme jíst tady?“

„Šel bych mezi ostatní bratry do jídelny, bude mi to milejší,“ odpověděl mu Tadeáš.

A tak se za chvíli usadili u jednoho z dlouhých stolů v jídelně. Při cestě k němu se za nimi otočilo několik hlav. Někteří bratři se za nimi ohlíželi jako za každou jinou návštěvou, někteří si hned pokynuli směrem k bílým sponám a něco si šeptem sdělovali.

Tadeáš s Janem to přešli mlčením. Pojedli trochu kaše a chystali se zvednout, když si k nim najednou přisedl bratr Filip.

„Dobré ráno, bratři. Vidím, že jste zavítali do naší skromné jídelny.“ Vyslovil to však jako otázku.

„V našem klášteře jedí všichni bratři pospolu, máme to tak rádi,“ odtušil příkře Tadeáš.

„Ať mi pánové prominou, ale nechutnalo jim víno?“ nenechal se zabrzdit Filip. „Vím, že budete asi zvyklí na lepší, ale nabídli jsme to, co máme.“

Tadeášovým obličejem probleskl chvilkový nával hněvu. Úlisnost bratra Filipa a to, že prohledal jejich pokoj, sotva z něj vyšli, ho rozzlobilo. Odpovědi se tak chopil Jan:

„Bratře Filipe, vaše víno bude určitě stejně dobré jako naše. Vždyť Černý a Červený klášter zásobují náš klášter stejně jako ten váš. Máme víno rádi, ale včera jsme na něj jednoduše neměli chuť. Jak už se ti bratr Tadeáš snažil vysvětlit, opravdu rádi stolujeme s ostatními bratry a sdílíme s nimi všechny podmínky. Tvá starost o nás je, promiň mi to, nemístná.“

Filip se na Jana chvíli díval a bylo vidět, že ať už jsou jeho pocity jakékoliv, snaží se je pečlivě ovládat. Pak jen přikývl a vzdálil se.

Tadeáš s Janem si vyměnili pohled, v němž se odráželo znechucení i vzájemné porozumění. Nakonec Tadeáš s nečekaným úsměvem prohlásil: „No, přeci si nenecháme zkazit dojem z kláštera jedním bratrem, kterému se určitě dostane pokárání. Půjdu teď za představeným a pokusím se ho co nejrychleji seznámit se situací. Sbal mezitím prosím naše věci, ať jsme připraveni k odjezdu.“

Jan přikývl. „Taky se trochu porozhlédnu po klášteře. Ještě jsem tady nebyl a mistr se možná bude ptát.“

Jak se dohodli, tak i učinili. Tadeáš, který měl listinu od mistra již s sebou u snídaně, se vydal rovnou k pracovně představeného Hnědého kláštera. Našel ji však prázdnou. Odevzdaně se tedy posadil do předsíně a čekal. Nemohl si pomoct, aby se mu hlavou nezačaly honit myšlenky obviňující bratra Filipa, že snad ani představenému neoznámil jejich důležitou návštěvu.

Aby si ukrátil dlouhou chvíli, prohlížel si zařízení předpokoje. Tmavý nábytek zaplňoval většinu prostoru malé místnosti. V almarách stály kromě hliněných džbánů také různé tabatěrky, korbely a další drobnosti. Lavice, na níž seděl, byla přehozena pokrývkou z ovčí vlny.

Nakonec se dočkal. Do dveří rázně vstoupil mírně otylejší muž havraních vlasů, vousů i očí.

„Omluv to čekání, bratře, musel jsem po včerejším dni načerpat síly,“ řekl hlubokým, chraplavým hlasem. „Následuj mne.“

Když si Tadeáš sedal v pracovně na vykázanou židli, předsevzal si, že navzdory své rozladěnosti se pokusí chovat co nejzdvořileji. Koneckonců mluví s představeným. Aby nějak začal rozhovor, navázal na uvítání:

„Slyšel jsem, že ses vrátil pozdě, bratře představený. Měli jste nějaké potíže?“

„Dalo by se říct,“ zasmál se představený. „V okolí se potloukalo několik vlků. Uspořádali jsme lov a zneškodnili tři z nich. Sám jsem skolil jednoho,“ dodal s náznakem potěšení.

Tadeáš nevycházel z překvapení. „Tvá statečnost tě ctí, bratře, ale skutečně je to úkol, kterým by se měl zabývat představený?“

„Musím jít přece svým bratrům příkladem. Nemohu po nikom chtít, aby riskoval život, kdybych si sám hověl v pohodlí kláštera. Krom toho mi vyjížďka udělala dobře. Ale bratr Filip říkal, že přijíždíš s důležitým poselstvím. Nuže?“

Tadeáš sáhl za opasek a vytáhl zapečetěnou listinu. Představený voskovou pečeť rozlomil a dal se do čtení. Přitom několikrát pohnul obočím nahoru a zase zpět dolů.

„Tedy našeho vězně si žádá váš představený. Nu dobrá, napíšu ti potvrzení, které předáš bratrovi dole v žaláři. On ti pak vězně vyvede.“

Sotva to dořekl, vytáhl ze zásuvky stolu inkoust a brk. Energickým, rozmáchlým písmem napsal vše potřebné a předal kousek pergamenu Tadeášovi.

„Ještě něco pro tebe mohu udělat?“ zeptal se, když viděl, jak Tadeáš váhá.

„Bratře Viléme, nepřísluší mi, abych soudil tvou práci, protože sám vím, že bych se role představeného nebyl schopen zhostit, ale dovol mi přeci jen jednu připomínku. Z mistrových slov jsem jasně pochopil, že očekává, že se vězni dostane lepšího zacházení. Nechci být troufalý, ale podmínky, v jakých jsem zajatce našel, byly nedůstojné. Spíš dokonce nelidské,“ rozhovořil se Tadeáš.

Při slovech, kdy vyšlo najevo, že rytíř vězně už viděl, přelétl tváří představeného náznak nelibosti. Rychle se však ovládl.

„Bratře, nevím, co ti váš bratr představený o vězni řekl, ale věř, že patří k té nejhorší chátře. Může být rád, že jsem ho nedal setnout. Nerozumíš tomu, tady je jiný lid než u vás, velmi nepoddajný. Je třeba pevné ruky!“

Tadeáš si vzpomněl, jak při přijímání do řádu sliboval mimo jiné to, že nikdy nevztáhne ruku na jiného člověka, vyjma případů, kdy bude hájit právo. A představený zde mluvil o popravě jako o nějakém běžném rozsudku! Původně chtěl upozornit ještě na nevhodné chování bratra Filipa, ale byl tak otřesen, že vzal listinu pro žalářníka a odešel.

Na nádvoří vyhledal Jana a společně se odebrali do stájí. Nejprve vyvedli své koně. Potom šel Tadeáš vybrat ještě jednoho pro zajatce. Pečlivě chodil kolem zvířat, která byla k dispozici, až nakonec vybral staršího hnědého valacha. Chtěl, aby byl kůň dobře stavěný a vydržel dlouhou cestu, ale zároveň aby už nebyl tak rychlý. To pro případ, kdyby se vězni zachtělo jim pláchnout. Neměl v úmyslu nechat ho jet spoutaného. Sám tento pocit jednou zakusil, a tak věděl, o co hůře se se svázanýma rukama ovládají otěže a drží rovnováha. Tehdy měl celou cestu pocit, že musí každou chvílí spadnout, a zajatci, ať už provedl cokoliv, nechtěl způsobit totéž. Protože byli s Janem dva, věřil, že případné postranní úmysly odhalí včas.

Koně nechal podržet Janovi a dalším dvěma bratrům, kteří se zrovna nacházeli na dvoře, a vydal se k vězení. Žalářníkovi, jenž si listinu pročetl alespoň třikrát, než byl ochoten vězně skutečně vydat, sdělil, že od této chvíle přebírá za zatčeného zodpovědnost a pro jistotu uvedl i své jméno a klášter, z něhož pocházel.

Jakmile bylo všechno zapsáno, odebral se klíčník do útrob vězení a po chvíli vyvedl onoho muže. Byl prostřední výšky, avšak velice vyhublý, až seschlý. Kostnaté líce měly nezdravou barvu a na vzhledu zajatci nepřidaly ani dlouhé, rovné, světle hnědé vlasy spadající až na ramena. Tadeáš se v duchu zeptal sám sebe, jak dlouho v té kobce vlastně vězel.

„Roztáhnout nohy,“ přikázal mu hned za mříží. Když vězeň poslechl, vytáhl Tadeáš meč a rychlým pohybem rozetnul provazy, které poutaly zajatcovy nohy k sobě. Muž se na něj polekaně zadíval. Chvíli se musel vzpamatovávat z toho, o jaký kousíček minulo ostří meče jeho tělo.

Tadeáš byl s vyvolaným účinkem spokojen. Nechtěl vězni jízdu znepříjemňovat více, než bylo nezbytně nutné, a proto si chtěl hned na začátku sjednat respekt, aby se o to šetrněji mohl chovat později.

„Jdeme,“ přikázal znovu stroze.

Jakmile přišli ke koním, pomohl zajatci, který měl ještě stále spoutány ruce, do sedla. Pak vyskočil na Hroma a přitočil se k vězni ze strany. S kamenným výrazem ve tváři opět uchopil meč a namířil jím na mužovu hruď.

„Zvednout ruce.“ Když bylo jeho rozkazu vyhověno, řekl: „Máme příkaz dopravit tě domů v jakémkoliv stavu. Je jen na tobě, zda to bude ve zdraví či nikoliv. Jasné?“

Poté zmatenému muži pohybem naznačil, že má na meč položit provaz svazující ruce, a pouta přeřezal. To už na nádvoří zastavovala spousta bratrů a sledovala toto divadlo. Následně se otevřela brána a všichni tři vyjeli na cestu.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.