Viděla jsem Holubici, oslnivě zářící
V blankytu nebe čistého nejzářivější bělostí,
A strnula jsem štěstím, jež mě v tu chvíli objalo,
Jako bych uviděla cestu do Domu rodného.
Prošly, zdálo se, stovky let, a byl to jen okamžik –
Pohasl onen lesk v nebeské modři,
A přece stále živé je to zázračné vidění
I racků bílých plavné kroužení v oblacích.

Překlad z ruštiny: Lenka Szopová