Každý jsme jiný. To je jisté. Já bývám hluchá. A tak moje duchovní vedení používá pro svou nelehkou práci se mnou billboardy a různé cedule a nápisy, tu a tam rozmístěné podél cest a cestiček, kterými se ubírám.

Jednou například, jsem se dlouho a intenzivně zabývala otázkou, jak to udělat, abych lépe slyšela hlas ducha. Dokonce jsem kvůli tomu jela za jednou moudrou paní pro radu. No, nakonec jsme se k té otázce nedostaly, ale bylo to hezké a poučné setkání…

A právě při cestě zpátky se mi to stalo. Že přišla odpověď, výše zmiňovaným způsobem. Sedím si na lavičce před nádražím a čekám na vlak. Tu si naproti na podobnou lavičku sedl nějaký bezdomovec, vytáhl z igelitové tašky svačinu a pustil se do jídla. Nemohla jsem nevidět výrazný nápis na jeho tričku: Slyším, ale neposlouchám! „To jsou lidi,“ pomyslela jsem si, „taková do nebe volající nehoráznost a on si to dá ještě na tričko!“ Zevnitř se mi ale dral neodolatelný pocit: „A neděláš to náhodou taky?“

„Co, já?!“ chtěla jsem se bránit, ale odpověď jsem jasně cítila. Ano, to je můj způsob, zůstala jsem celá zkoprnělá. Je to dokonce zhmotněná odpověď na moji otázku, proč neslyším hlas ducha!

Jindy zase jsem jela autem po frekventované spojnici mezi Havířovem a Ostravou a vidím billboard: Lépe je mít ruce na volantu než srdce na dlani. „Proč tady mají takový nápis? A co je na tom špatného, mít srdce na dlani?“ A opět ten známý pocit: „To je zpráva důležitá pro tebe“ za pár minut umocněný velmi nebezpečnou situací, kdy jsem se rozplývala v nádherném vnitřním rozdávání se a zapomenouc kontrolovat ve zpětném zrcátku dopravu za sebou, chystala jsem se předjíždět zrovna v okamžiku, kdy mě velkou rychlostí v levém pruhu míjelo jiné auto. Dopadlo to dobře, vzpamatovala jsem včas, ale bylo to o kousek… A takto podobně s mým srdcem na dlani to někdy vypadá i jindy v životě.

Po těchto uvozujících vysvětleních a příbězích zpátky k nadpisu tohoto článku. V těchto dnech mi zůstal uvízlý v očích nápis z jedné cedule: Přistupujte jednotlivě. Zcela konkrétní rada na otázku, jak prožívat své dny a působit v každodennosti, když je úskalí a situací tolik, že hrozí zavalit… Stále jsem chtěla zvládnout celý den, snad i pozemský život, jakoby z jednoho nádechu a přitom je tak blahodárné vědomě prožít každou jednotlivou situaci, setkání s každým člověkem!