Snad jsme, my ženy, zapomněly,
potemnělé po staletích poroby.

To nejlepší, co jsme měly,
mužům nabídly, co vzácný dar.

To, co nebi patřilo,
v prachu se válelo

a smutek táhl zemí,
z krásy zbyl jen zmar.

Ty, které z prachu povstávají,
novou naději cítí a nebes volání.

Tedy půjdem, dívky, ženy, paní…