V naší společnosti se takzvanému pokrevnímu příbuzenství už odedávna přikládá velký význam. Existuje celý soubor nepsaných pravidel, kterými se řídí pokrevní vztahy. Jednotlivé rodinné vazby jsou podrobně pojmenovány, až do nejmenších detailů. Považujíce to za něco důležitého a nutného, přijímají pozemští lidé toto všechno jako něco neměnného, co je nedílnou součástí života, jsou hrdí na své rodinné poměry a když je příležitost, tak je vystavují na odiv jako zásluhu. Ale v první řadě, samozřejmě, využívají pozemské svazky k dosažení pozemského vlivu a výhod.
Tento soubor nepsaných pravidel má v naší společnosti někdy dokonce větší váhu než psané pozemské zákony, nemluvě o morálních normách. V každém případě tato nepsaná pravidla představují vážnou konkurenci všemu ostatnímu. Jako ilustraci vezměme tento příklad. Při přijímacím řízení bude výběr (příbuzného a nepříbuzného) dozajista proveden ve prospěch příbuzného, a to i v případě, že nemá pro práci potřebné vlastnosti a znalosti. Není žádným tajemstvím, že podobné věci jsou v naší společnosti běžné.
Nyní si položme otázku: Co to znamená z hlediska Zákonů Stvoření, že v naší společnosti mají tak velký význam pokrevní vztahy?
Při posouzení samotného pojmu pokrevního příbuzenství a vztahů vyrůstajících z jeho základu, musíme zvláštní pozornost věnovat působení Zákona Podobnosti. Tento základní Zákon Stvoření se projevuje v tom, že ve stvoření všechno podobné ve svém druhu je přitahováno k sobě. Lidová moudrost k tomu praví: „Svůj svého si hledá“, „Vrána k vráně sedá“ „Dva do páru“. Každý slyšel podobné výrazy: „Podobné touží po podobném“, „Podobné je přitahováno podobným“.
Stěžejní úlohu má tento zákon při příchodu lidské duše do pozemského života, kdy někdo z rodičů nebo někdo z blízkého okolí ženy, která se chystá stát matkou (to znamená, že to nemusí být nutně pozemský příbuzný!), svými vnitřními vlastnostmi přitahuje lidskou duši do nového vtělení.
Při tom je třeba poukázat na následující. Mezi lidmi tak populární myšlenka přenášení talentů a nadání (a také vnitřního uzpůsobení, vlastností a zvláštností charakteru) hrubohmotným způsobem neodolá ověření z pohledu Zákonů Stvoření. A pokud, například v rodině hudebníků se narodí talentovaný hudebník, tak to není proto, že by se hudební talent předával jako tělesné dědictví rodičů dětem, ale proto, že rodiče svými duševně-duchovními vlastnostmi přitahují ze záhrobního světa lidskou duši, která má podobné vlastnosti. Totéž platí pro jakékoliv talenty, schopnosti a vlastnosti, dobré i nedobré. Pokud se týká hrubohmotného dědictví, ono má sílu jen jako půda svého druhu (více či méně požehnaná) pro zachycení a projevení duševně-duchovního.
To znamená, že pozemští rodiče poskytují pouze možnost pozemského narození a rozvoje lidské duše, která dozrává během dlouhého vývoje jako samostatná osobnost se všemi svými schopnostmi a charakterovými vlastnostmi. Když si jemnohmotné obaly navléknou pozemské tělo, objeví se před námi pozemský člověk.
A tak pokud shrneme výše uvedené. V naší společnosti existující pojetí pokrevního příbuzenství a z jeho základu vzniklé vztahy (nepsaná pravidla) jsou výsledkem přílišného zaujetí pozemských lidí hmotou a nepochopením toho, že skutečné příbuzenství je příbuzenství duchovně-duševního rodu. Z pohledu Zákonů Stvoření je to nezdravý jev, poukazující na duchovní úpadek pozemských lidí.
Pro rozvíjející se osobnost je existence pojetí pokrevního příbuzenství a z něho vycházející normy chování vážnou brzdou, překážkou v rozvoji, v duševně-duchovním postupu vpřed. Pozemské pokrevní příbuzenství z velké části svazuje a omezuje lidskou duši, předepisujíc jí dělat to a podřizovat se tomu, co jí dělá nesvobodnou. Je zde zahrnuta skutečnost, že lidé změnili Boží přikázání: „Budeš ctít otce a matku!“ vyzývající k úctě k vznešeným ideálům otcovství a mateřství jako takovým, a obrátili ho především k samotným rodičům. A tak lidé „vylepšili“ toto Přikázání, přidajíc mu pozměňující smysl: „Budeš ctít otce svého a matku svou!“ z čehož vzniklo mnoho nedobrého.*
Zdůrazněme: pozemské lidi nesvazují samotná tzv. „pouta pokrevního příbuzenství“, ale existující představa naší společnosti o příbuzenství! Jako příklad není dokonce nutno brát takový krajní případ jako je „krevní msta“, který stále ještě existuje u některých pozemských národů. Mnohé normy chování (soubor nepsaných pravidel) jimiž se řídí pozemské příbuzenské vztahy v tak zvaných civilizovaných společnostech, se projevují právě tak krajně nezdravým způsobem z pohledu Zákonů Stvoření, zabraňujíc zdravému duchovnímu růstu členů společnosti. Tyto normy chování jsou často namířeny proti Zákonům Vývoje, překážejíc nezbytnému kroužení duchovní energie v celém Stvoření. Tyto normy jsou jako sraženiny v krvi, vyvolávající nemoc organismu, nebo jako překážky na cestě toku řeky, čímž způsobují stagnaci vody a nezdravé podmáčení krajiny.
Vezměme ještě takový případ. Z pohledu Zákonů Stvoření správně postupuje ta pozemská matka, která se snaží se vstupem svých dětí do období dospívání (kdy v dětech začíná s plnou silou působit duch), vytvořit most vzájemného porozumění, stávaje se svým dětem skutečnou přítelkyní, odkládajíce své mateřské instinkty stranou.
Vždyť skutečné vztahy s dalekosáhlými důsledky jsou vztahy duchovně-duševního druhu. Vše pozemské se při tom vždy jeví jako základ, půda pro vývoj ducha. Samozřejmě, pozemskému je také nutno věnovat pozornost – s cílem vytvořit zdravou přirozenou půdu pro rozkvět ducha. Nicméně pozemské se nesmí stavět do popředí a být přeceňováno, jak se to, žel, děje všude v naší společnosti.
V protikladu k nezdravým určujícím podmínkám pojetí pokrevního příbuzenství je třeba vyzdvihnout příbuzenství duchovní – jež má být spravedlivou normou pro celé lidstvo! Právě tomuto faktu je nezbytné věnovat zvláštní pozornost při vytváření rodinných a společenských vzájemných vztahů, aby bylo zformováno zdravé pole působnosti pro rozvíjející se lidské duchy.
_______________
* Abd-ru-shin: Desatero přikázání Božích. Otčenáš.

Překlad: Lenka Szopová