Bylo mu patnáct měsíců. Stál a usmíval se.

Oči mu zářily.

„No, pojď…“ nabízím mu záchrannou náruč, do které by stačilo udělat dva tři krůčky. Cítím něhu, klid, bezpečí. A šťastné dítě před sebou.

„No, pojď…“ opakuji jemně.

Vašík se nepřestává usmívat, spouští se na všechny čtyři a s radostným pokřikem leze ke mně. Vůbec ho neznepokojuje, že ještě nechodí. Je šťastný. Takový je svět dětí.

A my dospělí se honíme, pospícháme. Popřeskakovat schody, jen už abychom tam byli!

„Buďte jako děti.“