„Na člověku by mělo být vše krásné: tvář, šaty, duše i myšlenky.“
Autorem tohoto okřídleného citátu je ruský spisovatel Anton Pavlovič Čechov (1860-1904), který ho vložil do úst doktorovi Astrovovi, jedné z postav ve hře „Strýček Váňa“.
Bez pochyb zde vidíme jeden z těch šťastných případů, kdy literární vyjádření vystihlo nadčasovost nejhlubších potřeb lidské duše, toužící po ideálu. Lidé cítí v tomto výrazu onen vysoký a vznešený cíl, který může být vyjádřen takto: oživme skutečnou krásu, která je charakteristickým rysem lidství.
„Na člověku by mělo být vše krásné …“
Zvláště ono „by mělo být“ jasně ukazuje, že bez krásy, ve své podstatě, není lidství! A to nutí více se zamyslet a přehodnotit mnohé stávající navyklé představy. Například, nazývajíce sami sebe hrdě lidmi, nevydáváme-li přání za skutečnost? Nemáme-li důkladněji zapracovat sami na sobě, abychom se ne slovy, ale skutky stali lidmi?
Pokud se nyní pod tímto úhlem podíváme do svého okolí a také nahlédneme do sebe, tu uvidíme spoustu nehezkého a ošklivého, a zůstaneme-li upřímní sami k sobě, musíme připustit, že: abychom se nejen nazývali, ale především byli lidmi, k tomu nám ještě mnoho schází! Schází nám pravé lidství, jež se projevuje v kráse duše, mysli, tváře a oděvu. Přesně tak, jak je řečeno: „Na člověku by mělo být vše krásné: tvář, šaty, duše i myšlenky.“
Pojďme se nyní blíže podívat na tuto frázi, na čem je založena.
Začněme s duší. Pozemský člověk má učinit svou duši krásnou. Co to znamená?
Díky Poselství Grálu víme, že duch je skutečným, životodárným jádrem mnohovrstevné lidské bytosti. Je to právě duch v nás, pozemských lidech, který je pramenem lidství, dává naší duši (jemno-hmotným obalům ducha) i pozemskému tělu tu charakteristickou lidskou formu, která nás odlišuje od ostatních tvorů. A jen díky duchu, našemu životodárnému jádru, jsme lidské bytosti, pokud, samozřejmě, umožníme v nás jsoucímu duchu se projevit. Tedy, produchovnělost našeho bytí – to je jediné kritérium našeho lidství! A to opět ukazuje, že skutečná krása, kterou máme projevit, je ukryta v duchu!
Jistě uděláme svou duši krásnou, pokud dovolíme duchu zářit. Potom to proběhne samo sebou: celý náš duševní (vnitřní) život – naše pocity, přání a touhy, budou nést pečeť krásy, neboť budou vycházet z vyzařování ducha, který se projevuje prostřednictvím hlubokých citů. Takže je třeba zdůraznit, že aktivní projev v nás jsoucího ducha zevnitř ven, kdy naše pocity vycházejí z prožívání ducha, je přirozeným, tedy správným ve smyslu zákonů Stvoření. Toto rozdělení rolí mezi pocity a citem nenarušuje harmonii ve Stvoření, ale stvrzuje krásu Stvoření.
Nyní přejdeme k další části: k myšlenkám.
Myšlenky – ty jsou nejvrchnějším projevem toho, co se běžně označuje jako vnitřní život člověka. Myšlenky vznikají v rozumu, který je produktem velkého (předního) mozku pozemského člověka.
Jestli je pozemské tělo tvořeno hutnou hrubou hmotou, potom rozum jako produkt činnosti předního mozku a myšlenky jako výtvory rozumu – jsou tvořeny jemnější hrubou hmotností. Nejsou viditelné pozemskýma očima, protože jsou jemnější povahy, patří přitom všechny k téže hrubé hmotnosti, z které je tvořeno i pozemské tělo.
Přísná kontrola vlastní myšlenkové činnosti je velmi důležitá pro pozemského člověka, který je naplněn touhou po duchovní obrodě a dokonalosti. Dát svým myšlenkám krásu – to neznamená, opět a zas, nic jiného než podřídit svůj rozum duchu. Nicméně, pro současného pozemského člověka je dosažení toho velmi nelehké, protože rozumová činnost je pro lidstvo svázána s prvotním hříchem: přebujelostí rozvinutého předního mozku. Lidstvo samo se postaralo o to, že rozum se stal nepřirozeně aktivním, svojí činností zahlušil a překryl z hloubky duše přicházející duchovní impulsy citu. Nicméně bez čistoty myšlenek a jejich podřízení se citu není duchovní vzestup možný.
S vynaložením všech sil, které má k dispozici, musí se pozemský člověk vypořádat s tímto úkolem, pokud nechce zahynout duchovní smrtí. A zcela určitě se s ním vypořádá – pokud bude mít opravdu dobrou vůli, úsilím vzhůru ke Světlu a neutuchající prací na sobě na vykořeňování nedostatků.
Nyní si promluvíme o lidské tváři.
Není žádným tajemstvím, že pozemský člověk, kterému byl dán krásný zevnějšek (tvář, postava), může mít ošklivý vnitřní svět. A naopak, nehezká pozemská forma může v sobě ukrývat krásnou duši. Co dělat v tomto případě? Vždyť, samozřejmě, majíc krásnou duši a nehezký pozemský vzhled, pozemský člověk není schopen během jemu poskytnutého krátkého úseku pozemského života dosáhnout toho, aby se také pozemská forma (tvář člověka) stala odrazem krásné duše.
Zde je třeba poznamenat, že tento stav, kdy forma a obsah jsou navzájem v protikladu, je možný pouze zaviněním lidí samotných, v důsledku poklesu lidstva. To znamená, že my sami jsme v průběhu tisíciletí všechno překroutili a zamotali tak, že nyní nemůžeme vlastními silami zvládnout vzniklý chaos a zmatek. Je také zřejmé, že při harmonickém vývoji lidstva jmenované případy protiřečení obsahu a formy by byly vyloučeny.
Ale i když tomu nyní není tak, je třeba poukázat na následující: bohatý vnitřní život člověka, plný krásy a ušlechtilosti, vždy kompenzuje nedokonalost vnější podoby, protože … tento vnitřní život má nevyhnutelný dopad na obličej osoby. A pak i zdánlivě ošklivá tvář se vlivem ducha přetváří a stává oduševnělou, stále krásnou – to se stane díky tomu, že září oči, úsměv, apod.
Mluvíme-li nyní o oblečení, je třeba začít u toho, že to, co je nazýváno módou, to jsou ty druhy a styly oblečení, na které se zaměřují dnes na zemi lidé, zejména ženy, se neprojevuje krásou. Mluvíme v našem případě o skutečné kráse, ne o zvrácené představě krásy, kterou diktuje móda.
Je samozřejmé, že každá žena a dívka se snaží být krásná, snaží se nosit hezké oblečení. Avšak při tom žena musí, prostě je povinna, spoléhat na cit svého ducha – na to vnímání krásy, které přichází zevnitř, a nikoli na tak zvanou módu, která se vnucuje zvenčí a je založena na vypočítavém, od ducha odpojeném rozumu, sledujícím výhradně nízké účely. Rozum dosáhl toho, že krása pozemského těla, zvláště ženského, je odříznuta od duchovní krásy. Odtud všechna nestoudnost a zvrhlost současných stylů oblékání, zejména módy mládeže. V tom není ani kapka krásy. Pro člověka, alespoň trochu duchovně probuzeného, je to přímo patrné: duchovní složka zcela chybí v odívání současných módních parádnic. Pouze podle tohoto jediného příznaku – podle toho, jak se oblékají dnešní ženy, je možné soudit o nezadržitelném duchovním úpadku lidstva.
A přece by se měl pozemský člověk oblékat hezky. Vždyť nedbalost v oblečení, opovrhování vnějším vzhledem vypovídá o charakterových vadách, duchovních opomenutích a nedostatcích. Proto pozemský člověk potřebuje nejprve vzkřísit svého ducha, který mu v citu vnukne styl jeho oděvu, dovolí projevit jeho neopakovatelnou individualitu.
Duchovně probuzený člověk, oživí-li v sobě cit pro krásu, bude usilovat o dokonalost ve všem. Ten vyvine veškeré úsilí k tomu, aby jeho duše, myšlenky, tvář a šaty se staly krásnými – aby byly výrazem jeho vnitřního jádra, ducha!

Překlad: Lenka Szopová