Paní Hidegarda

Do lékárny chodí tolik lidí! Cink, cinkne zvoneček, otevřou se dveře a nová tvář se objeví přede mnou. Často není nová, velkou část příchozích tvoří „staří známí“, lidé, kteří žijí v přilehlých ulicích a lékárnu navštěvují pravidelně. Jsou to lidé všech věkových skupin, ženy, muži, s dětmi i bez, lidé starší, veselí, zasmušilí, přívětiví i nabroušení, bolaví i radostně povídaví.

Dívám se nejen do jejich tváří, ale i pohled do záhlaví receptu doplní celkový obrázek našeho malého setkání. Kromě správného léku a jeho dostupnosti si někdy ověřím, zda si správně pamatuji jméno člověka před sebou, jindy mě překvapí ročník narození nebo podle adresy zjistím, že se jedná o mého souseda ve stejné ulici, kterého ještě neznám. A všichni přišli pro lék. Úsměvem léčení začíná…

Na příklad paní Hildegarda. Už to jméno je zvláštní, že? Mně se vždy vybaví historická osobnost Hildegardy z Bingenu. Paní Hildegarda, která chodí do naší lékárny, je vyšší žena vysokého věku a vzpřímeného držení těla, vždy upravená, v poslední době stále smutnějších očí. Trápí ji všelijaké tělesné neduhy, se kterými statečně bojuje.

Zavedla jsem jednou řeč na téma jejího méně obvyklého jména, povyprávěla mi, jaký má ke svému jménu vztah i co si zjistila o Hildegardě z Bingenu. Že to byla středověká zakladatelka kláštera, spisovatelka, léčitelka a hudební skladatelka. Povídaly jsme si o tom, že v jejím klášteře směly řádové sestry předstupovat před oltář s věnci na rozpuštěných vlasech, že léčila a pomáhala lidem…

Od té doby paní Hidegarda na mně reaguje svým posmutnělým úsměvem a vždy promluvíme pár slov o tom, jak se jí daří. Překvapuje mě slovy, které říká unaveným hlasem: „Celou cestu jsem si říkala, jestli tu budete. To jsem ráda!“ Kolik podpory se vejde do pár prchavých okamžiků u výdeje jednoho léku? Kolik do stisknutí zkřehlé ruky? Věřím, že moje podpůrné myšlenky s ní zůstávají, i když zrovna nezacinká zvoneček u dveří lékárny…