Přenesme se nyní na chvíli do místnosti, v níž na posteli leží muž na sklonku života. Vědomí blížícího se odchodu z hrubohmotného světa jej uzavřelo do sebe, a ačkoliv za svého života býval přátelský a hovorný, nyní většinu času tráví mlčením a po společnosti lidí příliš netouží. Mozek mu už neslouží tolik jako dříve, a proto mu před očima vyskakují náhodné vzpomínky z jeho života a on se do nich chtě nechtě ponořuje, jelikož už tok svých myšlenek nedokáže řídit tak, jako když byl při síle.

Sem tam pocítí určitou tesknotu, jako by mu něco scházelo, jako by se cítil nenaplněn… ale této teskné touze svého nitra nedokáže porozumět. Někdy tesknota přejde až ve stísněnost a následně i ve strach. Muž se začíná bát toho, co jej čeká po pozemské smrti. Připadá mu, že se třese, ale když pohlédne na své ruce položené na peřině, vidí, že se vůbec nehýbou. V takových chvílích sáhne po knize, která leží na jeho nočním stolku. Jeho rodiče tam mívali Bibli, ale on poznal Poselství Grálu a na rozdíl od svých rodičů jej přijal.

Obvykle by si přečetl stránku či dvě na uklidněnou, nicméně dnes Poselství vzal pouze do rukou a prsty přejíždí po jeho obálce. Čtyřicet let mu byla tato kniha průvodcem a on z ní vždy čerpal posilu. Koneckonců je to už jeho druhý výtisk, protože ten první se mu kvůli neustálému čtení rozpadl. To přece musí dokazovat, jak vřele toužil po Pravdě a po poznání! A kromě toho – zejména když byl mladší – často chodil na pobožnosti do společného chrámu, ačkoliv to pro něj tehdy znamenalo poměrně dlouhé cestování. Nelitoval však námahy ani nákladů s tím spojených a jezdil vytrvale každý týden. Dokonce věnoval nemalou částku na potřebné opravy chrámu, ačkoliv se kvůli tomu musel se svým nevelkým platem uskromnit a spoustu věcí si odepřít. A i později vložil mnoho úsilí do toho, aby se Poselství Grálu i hodnoty v něm obsažené mohly šířit. To všechno přece musel Bůh vidět, takže se teď při přechodu na druhou stranu nemá přece čeho bát!

Uklidněn tímto vědomím odložil knihu zpátky na stolek, až při tom prudkém pohybu hlasitě třískla. Zakrátko pak usnul.

A přišla hodina, kdy muž zemřel, a také ta, kdy se nakonec odloučil i od svého hrubohmotného těla. Probudil se na novém, neznámém místě. V první chvíli jím opět projela úzkost a záchvěv strachu, ale muž se pokusil rychle vzchopit a zjistit, kde to vlastně je a jak to tady chodí. Vyšel před malý dřevěný domek, v němž přišel k sobě, a rozhlédl se kolem sebe. Pocítil mírné zklamání, protože světlé jemnohmotné úrovně si představoval trochu krásnější a světlejší, nicméně uklidnil se tím, že se asi ještě nachází příliš blízko Země a musí tedy nejprve proputovat i těmito úrovněmi.

Vydal se tedy na cestu. Nevěděl sice kudy, ale přece bude stačit řídit se citem a správný směr určitě najde! Zvolil tedy stezku vedoucí do lesa a šel. Trvalo dlouho, než si uvědomil, že vlastně ani nemá pojem o čase. A také, že jde stále hustším a hustším lesem a pořád nenachází žádné náznaky toho, že jde dobře. Vydal se snad špatnou cestou? Možná udělá dobře, když se kousek vrátí…

Jenomže na své dosavadní cestě nedával moc pozor, a tak si po nějaké době musel přiznat, že se ztratil. Neurčitý tísnivý strach, který celou dobu pociťoval, jej nyní naplno ovládl. Kde to jsem? Jak se odsud mám dostat pryč? Zkusil k sobě přivolat nějaké bytostné pomocníky tak, jak o tom čítával v knihách, nicméně stejně jako ve svém pozemském životě žádné nespatřil. To byla další věc, která jej zarmoutila. Vždyť by se nic nestalo, kdyby je alespoň tady na onom světě viděl! Proč je mu to odepřeno?

Nespokojeně se proto vydal jednou z cest dále. Ale stále bez výsledku. Jak dlouho už šel? Den, dva? Týden? Les byl stále stejně osvětlen, a proto nedokázal odhadnout, jak plyne čas. A tak bloudil a bloudil, strach z toho nekonečného přítmí a téměř úplného ticha už bral jako úplně přirozenou součást svého bytí a východisko pořád nikde. Dokonce ani náznak zlepšení.

Uplynuly měsíce, možná roky.

„Proč?“ ozvalo se najednou hlasitě z jeho nitra a on toto slůvko vykřikl směrem vzhůru. V prvním okamžiku pocítil úlevu a poprvé po dlouhé době i určitý hřejivý pocit ve svém nitru. Povzbuzen tímto prožitím tedy vykročil dále, ale brzy na něj přišla slabost a on se musel posadit na zem. Před očima se mu začaly míhat zmatené výjevy, jako by snad měl nějaký sen, ale krátce nato už opět vnímal ostře a jasně. Viděl sám sebe v zrcadle, jak si uvazuje kravatu k obleku, protože se chystá na pobožnost. Najednou se ale obraz změnil a on viděl, jak sedí s lokty opřenými o stehna na sedačce v jakémsi obývacím pokoji, a všiml si, že místo obleku má najednou starou, sepranou flanelovou košili, v níž doma pracovával, a kalhoty zamazané od barvy. Jak je to možné?

Poplašeně se rozhlédl a zjistil, že zde není sám. Vedle něj byla na sedačce rozvalená nějaká žena v černém oblečení a s nehezkým výrazem ve tváři hleděla kamsi do neurčita. Různě jinde v místnosti seděli další lidé. Některé z nich obklopovala mlha. Nezdálo se, že by spolu mluvili. Každý vypadal, že je ponořen do vlastní úvah a ostatních si vůbec nevšímá. U okna někdo neklidně přecházel sem a tam a neustále kontroloval hodinky, jako by snad potřeboval co nejdříve odejít.

Zněl tu však nějaký hlas. Někdo tedy musel mluvit! A pak ho muž konečně spatřil. Uprostřed místnosti seděl na jednoduchém taburetku jiný muž a monotónně četl z nějaké knihy, aniž by si byl vůbec všiml, že ho nikdo neposlouchá. Některá jeho slova šlo dokonce rozpoznat… bytostné, jemnohmotné… vždyť to byla přednáška z Poselství Grálu! Ještě dříve, než náš muž stihl něco zvolat, rázem se ocitl venku. Jedna známá žena se s ním loučila a on vůbec nechápal, co se děje. Ale pak před sebou spatřil malý domek, který si nemohl s ničím splést. Byl to přece jejich chrám, ve kterém se na Zemi scházeli! Muž věděl, že z něj právě vyšel, ale přesto tomu nerozuměl. V jejich chrámu to přece nevypadalo takto! Byla to vkusně zařízená, velká místnost a vždy se tam scházeli ve svátečních šatech. Nikdy to vevnitř nevypadalo tak, jak to viděl před chvílí!

Obraz zmizel a muž se opět ocitl v hustém lese. Byl celý zpocený a třásl se. Co to mělo znamenat? Hluboko v jeho nitru sice klíčilo poznání, on se mu však vší silou bránil. Ne, takto to nemůže být! Asi blouzní z vyčerpání…

Chtěl vstát, ale nešlo to. Jako by byl přikován k zemi. Po chvíli se navíc obrazy objevily znovu. Tentokrát viděl sám sebe v nepopsatelně krásném chrámu, jak skládá slavnostní slib. A nejen on – společně s ním jsou tam zástupy dalších a všichni jsou naplněni stejnou touhou jako on. Muž však vnímal pouze slova vyslovená jakýmisi nadpozemskými ústy, která byla určena pro něj: „Jdi a probouzej duchy!“

Ano, to přece kdysi sliboval! Muž se při té vzpomínce zaradoval. Byl to úplně ohromující prožitek, moci pokleknout před oltářem a obdržet požehnání pro svou pozemskou úlohu. Náhle mu bylo lépe. Tuto úlohu přece na Zemi věrně vykonával! Kolik přednášek na téma duchovních hodnot uspořádal? Vždyť by je ani nedokázal spočítat! A jak si je lidé pochvalovali. Kolik díků obdržel za to, že svými slovy dává povzbuzení všem ostatním.

A najednou se viděl za řečnickým pultem, jak mluví ke skupinkám posluchačů. Vypadal trochu jinak, než jak si pamatoval. Zkraje ho to zarazilo, protože nyní na sebe působil tak nějak… jako by měl obličej vyřezaný ze dřeva a oči skelně nepřítomné. Ale brzy si zvykl a zaposlouchal se do toho, co říká. Byla to jeho oblíbená místa z Poselství Grálu, sem tam doplněná něčím z jeho života a odlehčená nějakým vtípkem ohledně lidských slabostí. Na to byl patřičně hrdý, protože když před ostatními vztáhl lidské slabosti i na sebe, působil o to více skromně – ne jako někteří jiní, které znal.

Potom se jeho pohled obrátil, takže teď viděl na své posluchače. V prvním okamžiku se zhrozil, protože někteří z nich byli opravdu temní a šel z nich strach. Jiní jen tak strnule seděli, před obličejem měli jakýsi závoj a celou dobu se ani nepohnuli. Muž si dokonce nebyl jistý, jestli vůbec dýchají. Ale takto to přece na jeho přednáškách nemohlo vypadat – vždyť na ně chodili téměř samí čtenáři Poselství a všichni si z toho vždy odnášeli hlubokou duchovní posilu. Nebo snad ne?

V zadní řadě náhle zahlédl mnohem světlejší a zářivější dvojici – mladý pár. Okamžitě k nim upnul své naděje, ale o to více ho zasáhlo, když viděl, že jim jeho slova linoucí se od přednáškového pultu nic nedávají a že nakonec zklamaně odchází. Muž pocítil touhu jít za nimi a zeptat se jich, co se jim na jeho přednášce nelíbilo.

Ke svému překvapení zjistil, že mu bylo vyhověno. Tedy alespoň částečně, protože se najednou ocitl u mladého páru doma, ačkoliv promluvit na něj nemohl. Viděl však, jak mladík odchází s nějakou skupinou lidí do lesa a provází je tam. Jsou to docela obyčejní lidé, oblečení podle současných zvyků – tedy nepříliš důstojně –, nicméně v něčem působí sympaticky a o dost světleji než mnozí, které muž viděl před chvílí na své vlastní přednášce. Mladík svým posluchačům ukazuje stromy, mluví o přírodě a o spoustě jiných věcí. Celé to působí velmi krásně a musí to cítit i ostatní, protože se mladíka občas zeptají i na něco mnohem hlubšího. A když dostanou odpověď, jejich nitro se ještě více rozzáří.

Muž náhle pochopí, že je právě svědkem duchovního dění. Vždyť co jiného to může být! A podobné to muselo být i s předchozími výjevy. Proto to celé vypadalo jinak, než jak si to pamatoval.

S tímto poznáním se opět probudí na zemi v lese. Jásot z porozumění však brzy vyprchá a on si počíná uvědomovat, co mu vlastně bylo ukázáno. Takže jeho působení vůbec nepřinášelo žádný užitek? On svými slovy neprobudil žádného ducha? A co ten první obraz z jejich chrámu? Znamená to, že i v tomto směru šel úplně špatně?

„Ale… Proč mi to nikdo neřekl?“ zeptal se muž zděšeně s určitou stížností směrem vzhůru.

Sotva to dořekl, objevil se před ním další obraz. Viděl dvě zářící postavy, jak k němu jdou a s vážnou tváří mu něco říkají. Oněměle pak zíral sám na sebe, jak na jejich slova kroutí hlavou a jak jim něco přezíravě odpovídá. Potom se obraz změnil a on se ocitl u sebe doma. Znovu se díval na sebe. Viděl, jak neklidně usedá k počítači, aby si o těch lidech přeci jen něco zjistil. Následně vidí, jak s nezvykle tvrdým výrazem ve tváři kroutí hlavou nad jejich názory, které si právě přečetl, a jak s povzdechem nad stavem lidstva počítač vypíná.

„Ale… Kdo to ke mně přišel? Proč jsem je nepoznal?“ ptá se sám sebe a v tu chvíli mu před očima vyvstanou hrubohmotné podoby oněch lidí. „Tito?“ zvolal nevěřícně. Čekal by mnohé, ale toto?

Tím to ovšem neskončilo. Náhle viděl sám sebe, jak o těchto lidech a jejich názorech mluví s dalšími lidmi a jak se o nich nevybíravě vyjadřuje. A pak viděl, jak se jeho radou řídí další a další lidé, přizvukují mu, a některé dokonce později spatří, jak vůči těmto světlým postavám vysílají různé jemnohmotné zbraně.

„Ale to jsem nechtěl…“ zoufá muž, jenže sám ví, že čas už nevrátí.

A náhle je opět v lese a burácí k němu hromový hlas: „Dostal jsi všechno a jak ses odvděčil? Byl jsi poslán na Zem s úkolem a nesplnil jsi! A nejen to. Také ses postavil i proti těm, které jsem poslal tobě i ostatním na pomoc. Nyní skliď, co jsi zasel!“

Muž před sebou najednou uviděl další obraz. Stál na kraji obrovského, jako celý vesmír velkého trychtýře, v němž to mohutně vířilo a točilo se, a věděl, že tam dole, kam nedokázal pohlédnout, je konec všeho.

„Milost!“ zkusil zašeptat, ale slova mu nevyšla z úst. Bolestné poznání mu je nedovolilo vyslovit.