Již mnohokrát bylo ze Světla s radostí pohlíženo na místa, kde v krásném, čistém chtění mnoha lidí vznikal nový chrám. Lidé do jeho příprav a hrubohmotné výstavby vložili spoustu nejopravdovějšího úsilí, poctivé práce i nemalých finančních prostředků, aby mohlo vzniknout místo, kde budou moci společně uctívat Boha. Jejich krásné zachvívání tryskalo vzhůru, odkud se na jejich činnost mohlo snášet opravdové požehnání, čímž se zakotvovala první vlákna napojení do vyšších úrovní nepodléhajících rozkladu.

Je mnoho věcí, které ovlivňují to, kam až smí být konkrétní chrám zakotven, tedy z jaké úrovně stvoření do něj smí proudit přímé požehnání. Podílí se na tom čistota zachvívání lidí navštěvujících daný chrám, jejich zralost, stupeň povolání a původ lidí pověřených duchovním vedením chrámu atd. K napojování na přímé proudění z dané úrovně přitom dochází postupně po krocích a i zachvívání lidí navštěvujících chrám musí s tímto vývojem držet krok.

Pokud však lidé scházející se v chrámu poleví ve svém duchovním úsilí, stanou se opět vlažnými nebo dokonce následkem svých činů poklesnou, pak je jenom logické, že vlákna čistého proudění z výšin přestanou nacházet v daném chrámu půdu pro zakotvení a dojde k jejich odpojení. Je to zcela přirozené dění, které se neděje „z rozhodnutí“ někoho shora, ale úplně samozřejmě – mohli byste to klidně přirovnat k působení fyzikálních zákonů, které znáte ze své hrubohmotné Země. Ani tam přece nemusí nikdo rozhodnout o tom, že jablko spadne ze stromu na zem nebo že na základě rozdílů teplot vzduchu bude proudit vítr.

A tak se nyní po celé zeměkouli nachází spousta chrámů, které sice hrubohmotně stále stojí a stále se v nich scházejí lidé, nicméně duchovně už jsou z nich pouhé trosky. Příčina je úplně jednoduchá – pýcha, domýšlivost a povrchnost lidí navštěvujících dané chrámy. Jelikož si však pod tímto stručným vysvětlením nepředstavíte správně celé dění a už vůbec si ho nedokážete vztáhnout na sebe a na chrámy, které navštěvujete či dokonce spravujete vy, musí k tomu být připojeno několik konkrétních a obšírněji popsaných příkladů.

Jedním z nejodpornějších a nejskrytějších projevů pýchy je to, když se vy lidé přijdete do chrámu kochat sami sebou namísto toho, abyste přišli velebit Stvořitele. Nerozhoduje přitom to, co si myslíte ve své hlavě nebo jaké máte při návštěvě chrámů pocity, nýbrž to, jaké je vaše opravdové nejniternější cítění. A to je mnohokrát doopravdy temné. Mezi temné cítění totiž patří i uctívání hrubohmotných předmětů. Určitě budete rozhořčeně namítat, že vy přece chrám jako takový, kříže, oltář, výzdobu atd. neuctíváte, jenomže to nebudete mít pravdu. Pohled na chrám, na symboly, vaše účast na tom všem… to všechno ve vás vyvolává vnitřní uspokojení. Ano, toto uspokojení je zdánlivě podobné skutečnému duchovnímu osvěžení, které se dostaví, když vámi může protékat proudění shůry. Proto toto uspokojení tak často považujete za duchovní osvěžení. Jenomže jádro tohoto uspokojení je tvořeno oslavováním sebe sama, a proto je od základu zkažené. Dělá vám dobře, že se účastníte pobožnosti či slavnosti, obdivujete sebe za to, jak krásně máte vyzdobený chrám, jaké povznesené prožitky u toho máte atd.

A nebude to jiné, dokud si konečně nezvyknete na to, na co jste už byli tolikrát a ze všech stran upozorňování – a sice, že i do chrámu máte přicházet s touhou dávat, a nikoliv brát. Už jen jeden příklad za všechny by vám mohl stačit k objasnění toho, jaké jsou vaše skutečné úmysly. U kolika z vás je pohnutkou k tomu, abyste do nějakého chrámu cestovali na slavnost, to, že se dané slavnosti zúčastní i učedník? I kdyby to byl skutečně povolaný učedník, a ne jen někdo, koho jste si do této role vyvolili sami, takže by doopravdy mohl zprostředkovat vyšší proudění, pak stále platí, že jestliže toto je váš důvod, abyste se zúčastnili slavnosti, tak chcete brát, stále jen brát! A tím pádem by bylo lepší, kdybyste do chrámu ani nevkročili, neboť tím zatěžujete sebe a špiníte i daný chrám.

Nejhorší situace však nastává, když ani samotné duchovní vedení chrámu neplní svou úlohu a dost často ani nemá spojení se Světlem. Mnohokrát se role duchovního vedení ujali ti, jimž to vůbec nepřináleželo, takže zkáza byla do celého dění zatkána ihned od počátku – ať už šlo o lidi vyloženě konající proti Světlu, nebo o lidi, kteří sice byli vnitřně krásní, jenže nebyl jim dán dar potřebný k tomu, aby mohli duchovně vést celý chrám. Časté ale je, že se vedení chrámu chopili skutečně ti, kteří tak měli učinit, jenomže do své role se neponořili cele, vzali ji příliš povrchně, a proto ji také nesplnili. Svým konáním dokonce podporovali všechno bujné býlí, které do chrámu přinášeli ostatní lidé, a proto jim bylo jejich povolání odňato. Pod tímto podporováním si přitom nepředstavujte jenom přímý souhlas s konáním ostatních, ale také jeho tichou toleranci. Už jen skutečnost, že duchovní vedení chrámu dovolí vstup do chrámu lidem přinášejícím temné zachvívání, přece vypovídá dost o tom, že svou úlohu nemůže plnit správně.

A tak určitým paradoxem zůstává, že ačkoliv máte po celé planetě vystaveny chrámy, v nichž chcete uctívat Boha, nejsilnější a nejvyšší zakotvení mají často ty chrámy, v nichž se schází jen několik málo lidí a které jsou „jen“ u někoho doma – ať už v místnosti vyhrazené tomuto účelu, nebo třeba i v místnosti, která jinak slouží k jiným účelům. Je to smutná vizitka lidstva, že tomu tak je, nicméně Boží spravedlnost je neoblomná a neposunutelná, takže ani sebekrásnější hrubohmotnou stavbou, sebevětším počtem účastníků ani sebevětším předstíráním čistoty vlastních úmyslů nemůžete přimět vlákna požehnání, aby se zakotvila právě u vás, pokud tomu duchovní půda skutečně neodpovídá.

Proto hledejte chrámy, v nichž je spojení z výšinami ještě živé, a nelitujte námahy ani vzdálenosti, kterou je třeba vykonat k jejich navštívení. A pokud žádný takový nenajdete, pak jej založte – klidně u sebe doma. Větší požehnání spočine na pobožnosti konané v obývacím pokoji v pravém uctívání Boha, než na pobožnosti konané ve vyzdobeném chrámu plném duchovně mrtvých lidí.