Miluji život ve všech proměnách,
i když zrovna vzdychám – ach!
Přesto cítím, stále, neustále,
že mluví, jasně, také ke mně.

Vše mluví, tiká, ozvěna ticha
i uragán bouře, vše mluví
jasnou řečí, i ptáci ji slyší,
co žije, svůj nápěv přidá.

Když pohlédnu do tváře strachu,
rozplyne se na hromádku prachu,
cesta se jako koberec dál rozvine,
udělám-li krok, ucítím ho – tady a teď.

A v onom tady a teď, v korábu zázračném,
smíme jít, plout, stále dále, neustále,
co dáme, to zmnožené vrátí se,
tak k nám život promlouvá, jistě.

Naše srdce o tom ví,
celý život se nezastaví,
je tady a teď,
tluče v rytmu,

stálém, neustálém,
Tvůrce jej nastavil,
dokud neutichne…

A dál? Na druhém břehu?
Bez konce tepá života řeka…

… jen kameny padají ke dnu.