Od věků do věků
prameny pro nás tečou.
A nesou člověku
pradávnou vodu věčnou.

Je stále stejná nebo jiná?
Srdce se chvíli rozpomíná…
Potom už ví: Stále stejná je.

Z oblohy naprší do kraje,
chvíli je stromem, zemí, řekou.
I v nás ty věčné proudy tekou.

Bez vody není života.
Jak velká je v tom prostota.

A všechny malé studničky
jak Světla drobné cestičky
tečou, spojují, proudí.

Kolikrát na Zemi jsme žili,
tolikrát žízeň uhasily…

K pramenům vracíme se znova.
A mnozí chtějí poděkovat
Tvůrci, jež všechno moudře řídí.
A mnohé oči jasně vidí
lásku, co proudí stvořením.
Od věků do věků je s námi,
přísná i něžná, spravedlivá.

Láska a voda.
Věčná shoda.