Trojice jezdců postupovala za mírného mrholení proti ostrému větru. Stmívalo se, vlastně už byla téměř noc. Muži měli přes hlavu přehozenou kápi a chránili si poslední zbytky tělesného tepla.

„Ať se děje cokoliv, musíte spát v mém pokoji. Za žádných okolností se nenechte ubytovat někde v bočních celách,“ promluvil zničehonic mistr a Tadeáš se až podivil, že se v jeho hlase odrážela spíše zoufalá prosba, než jasný a určitý příkaz. Chtěl se na něco zeptat, ale zafoukalo ještě více, a tak zavřel ústa.

Brána Hnědého kláštera se otevřela a Tadeáš měl, stejně jako při své poslední návštěvě zde, pocit, jako by vjížděl do nějaké pevnosti, která se matně rýsovala proti temnému horizontu. I lesy okolo dnes působily obzvláště nehostinně.

Na nádvoří byla od minula znát snaha o úklid. Všechno harampádí potřebné ke každodennímu životu kláštera bylo odsunuto ke kraji, takže se hlavní prostranství poněkud uvolnilo. V několika řadách za sebou na něm byly seřazeni snad všichni zdejší bratři. Napravo stáli rytíři odění v bílá roucha a nalevo čekající bratři v hnědém oděvu. Uprostřed, kde se řady stýkaly, čekal představený Vilém a po jeho boku bratr Filip. Ten měl ruce zasunuté do rukávů a nenápadně si příchozí prohlížel.

Tadeáš bezděky zavnímal velký rozdíl mezi tímto zástupem a mezi zástupem rytířů, který na ně čekal ve Žlutém klášteře. Zatímco tamní bratři měli v sobě něco hřejivého, tito zde se spíše podobali tvrdým vojákům.

Mistr se jim tentokrát vůbec nevěnoval. Ihned si nechal ukázat komnatu a odešel se schovat. Ukázalo se, že se obával právem. Tadeáš s Ješkem už měli připraveny cely bokem a mistr musel bratra Filipa dlouho přesvědčovat, aby do komnaty pro hosty nechal přinést ještě jedno lůžko.

Místnost si Tadeáš pamatoval, byla to táž, v níž naposledy nocovali s Janem. Sotva se nastěhovali, zalehli a usnuli. Ráno se všichni tři vydali do pracovny představeného a Tadeáš si říkal, zdalipak se Vilém opozdí i dnes. Tentokrát je však čekal a ještě ke všemu nebyl sám. U stolu napravo od dveří seděl Filip a tvářil se, že má spoustu práce.

Tadeáš nevěděl proč, ale když usedal před stůl představeného, neměl dobrý pocit z toho, že má Filipa za zády a nevidí na něj. To samé muselo zřejmě proběhnout hlavou i Ješkovi, protože si po mistrově levici sedl tak, aby měl Filipa aspoň trochu na očích.

„Doufám, že přijde vhod,“ řekl chraplavě představený Vilém a všem třem nalil z velkého džbánu vína. Nakonec nalil i sobě a hned si pořádně zavdal.

Mistr se však svého poháru ani nedotkl a rovnou spustil tvrdým tónem: „Můžeš nějak ospravedlnit stav, v jakém zde Tadeáš našel tvého vězně Davida?“

Podobně jako v Oranžovém klášteře, i tady se Tadeáš hned trochu začervenal. Připadal si totiž, jako by byl nějaký donašeč. Však po něm taky Vilém šlehl nazlobeným pohledem.

„Zavřel jsem ho do žaláře, kam patřil. Snad jsi nezapomněl, že málem vypálil celý klášter. Nic jiného si nezasloužil,“ řekl popuzeně představený.

„Vždyť jsi s ním nenakládal ani jako s člověkem!“ vyrazil ze sebe Tadeáš a ani si neuvědomil, že křičí na představeného. Odpověď ho tak dopálila, že se provinilost rázem změnila v hněv. „Čeho jsi tím chtěl dosáhnout? Vždyť by v té kobce za chvíli umřel. I vězení má být svým způsobem pomoc! Můžeš lidem dočasně omezit svobodu, ale jen proto aby neohrožovali ostatní nebo aby byli donuceni se nad sebou zamyslet. Ale i ve vězení jim musíš dát možnost nápravy!“

V místnosti se rozhostilo ticho, dokonce i hlasité dýchání představeného na chvíli ustalo.

„Máš velmi neuctivého pobočníka,“ řekl nakonec Vilém mistrovi. Vůbec se mu nezamlouvalo, že na něho rytíř křičel.

Mistr však odvětil tak ledově, jak už ho Tadeáš dlouho neslyšel: „Pokud nechceš poslouchat, co ti řekl, mohu ti jeho slova zopakovat já. Ale byla by to pro tebe obrovská ostuda, takže doufám, že to nebude třeba.“

Vilém na to jen několikrát otevřel ústa, ale neřekl ani slovo.

„Pokud v těch svých katakombách vězníš ještě další lidi, očekávám jejich okamžité propuštění. Každému z nich se osobně postaráš o to, aby se mu dostalo náležité lékařské péče. A doufej, že jsi jim tím nezdravým prostředím nezkrátil život až příliš,“ dodal mistr. A pak, jako by mimochodem, přešel k dalšímu tématu: „Cestou sem jsme se zastavovali v jedné tvé vesnici, Cimbulek se, myslím, jmenovala. Dozvěděli jsme se tam mezi řečí zajímavé věci.“

Představený pevně stiskl rty. Ani to, že se na něj a na jeho práci mistr doptával, mu nebylo zrovna po chuti.

„Jak můžeš vysvětlit třeba to, že tvůj klášter od svých poddaných vybírá téměř dvakrát vyšší daně než všechny ostatní kláštery?“

„Peněz teď bylo potřeba. Úroda je menší a spoustu prostředků si vyžádala válka, do které nás zatáhl tvůj přítel král.“

„Ano, válka, to je další věc, o které jsem chtěl mluvit. Už dříve jsem z dopisů krále Richarda vyrozuměl, že jsi mu do boje poslal více mužů, než jsi musel, a také více zásob a vybavení.“

„Aspoň to vidíš sám,“ pohodil hlavou představený, „i král ocenil, že jsme mu pomohli více, než bylo nutné. Chtěl jsem, aby se řád dobře zapsal.“

„Když pominu to, že král to pouze konstatoval a nijak zvláště neocenil, tak jsi měl jasný příkaz. Můj příkaz. Ten jsi nedodržel a já se ptám proč,“ odpověděl mu mistr a z hlasu jako by se mu vytratila všechna hřejivá láska.

„Zjistil jsem také,“ pokračoval, „že jsi spoustu koní, povozů a dalších věcí nebral z majetku kláštera, ale přímo od lidí.“

„Neměli jsme tolik zásob, museli jsme brát i ve vesnicích.“

„Doufám, že jsi aspoň všem všechno náležitě vyplatil,“ nadhodil mistr.

Vilém zarytě mlčel. Trhl sebou až na další mistrova slova: „Odevzdej mi symbol představeného.“

Po chvilkovém zaváhání si z roucha skutečně odepjal hnědý ornament a předal jej mistrovi. Ten si ho připnul pod svůj odznak mistra, kde už měl stejný symbol představeného, akorát v bílé barvě.

„Zdržíme se tady přesně týden. Je jen na tobě, jestli za tu dobu vykonáš tolik, abys ho mohl dostat zpět, nebo jestli ho na odjezdu předám tady Ješkovi,“ řekl mistr.

Tadeáš se překvapeně ohlédl na Ješka. Čekal nějakou reakci na to, že ho mistr málem učinil představeným, ale Ješek vypadal velmi netečně. Nijak to na něj nezapůsobilo.

A tak trojice mužů odešla. Představený seděl za svým stolem a přes všechnu zpupnost působil poněkud spráskaným dojmem. To Filip návštěvníky z Bílého kláštera provázel bodavým pohledem.

„Jdu si prohlédnout to vězení,“ řekl mistr a vydal se napřed. Tadeáš chtěl jít za ním, ale Ješek ho zastavil.

„Když o tobě mistr na začátku mluvil, vypadals provinile,“ řekl Tadeášovi a díval se mu pevně do očí.

„Trochu jsem se tak cítil. Jako bych žaloval,“ připustil rytíř.

„Když svědčíš pro pravdu, nikdy se nesmíš cítit provinile, jinak si pravdy nevážíš. Čestné a pravdivé svědectví není nic, za co by ses měl stydět. Naopak, hrdě dolož, co jsi viděl. Oba přece víme, že nejsi žádný udavač,“ zahučel Ješek a odešel za mistrem.

Tadeáš zůstal oproti tomu zaraženě stát na místě. Už dlouho se nestalo, aby ho Ješek na něco takto důrazně upozornil. Tadeáš však cítil, že je výtka oprávněná, a tak se ji snažil vstřebat. Až po chvíli pokýval hlavou a taktéž vyšel na nádvoří.

Tam už bylo rušno. Všude pobíhali bratři sem a tam, radili se, bezradně se na sebe dívali a občas si ukázali směrem k místu, kde byl vchod do podzemí. Tadeáš pochopil, že právě tam teď úřaduje mistr. Ješka zahlédl, jak se mihl ve dveřích ošetřovny. Jak brzy pochopil, mělo se tam uvolnit nebo přidat několik lůžek, aby na ně mohli být přemístěni dosavadní zajatci.

K otevřené mříži, kde sedávala hlídka, přišel ve chvíli, kdy mistr začal vyprovázet muže i ženy z vězení. Tadeáše překvapilo, že se jednalo o více než deset lidí všeho věku. Byla mezi nimi dokonce i jedna dívka, jež mu svým nezdravým vzezřením připomněla Mínu, ženu, kterou s Janem loni zachránili v Modrém klášteře.

Jakmile byli všichni zajatci přestěhováni do lepšího prostředí, mistr s Ješkem a Tadeášem ještě jednou osobně prohledal všechna zákoutí podzemního labyrintu a ujistil se, že nikde nezůstal nikdo zapomenutý. Počet odvedených lidí se sice shodoval se záznamy žalářníka, ale musel si ověřit, že se na nikoho nezapomnělo.

„Tak a teď celý vchod do tohoto strašného místa zazděte,“ rozkázal mistr místním bratrům.

„A není škoda tolika prostoru?“ ozval se jeden z nich. „Mohli bychom z toho udělat třeba vinný sklep.“

„Tobě by to víno chutnalo? Kdyby bylo skladováno na takovémto místě, kde mnoho let trpěli lidé?“ odpověděl mu mistr otázkou.

„A neměli bychom se zeptat představeného?“ zkusil to jiný, ale okamžitě to schytal od Ješka.

„Vždyť mluvíš s mistrem!“ rozkřikl se.

„A mimo to,“ dodal klidněji sám mistr a ukázal přitom na svou hruď, „bratr Vilém v tuto chvíli není vaším představeným. Ještě uvidíme, zda jím někdy znovu bude.“

Když vyšli na světlo, na které by člověk tam dole velmi rychle zapomněl, vzal si mistr své dva rytíře stranou a řekl jim: „Tadeáši, jdi za Derenem a řekni mu, že zítra budu potřebovat co nejvíce našich. Z Bílého kláštera všechny a ze Žlutého co nejvíce. Ať si nechá jen pár lidí na udržení tábora a přípravu jídla na večer. Pak se vrať a nech si tady od někoho ukázat na mapě vesnice patřící klášteru. Zítra je začnete všechny objíždět a všude necháte rozhlásit, že si mohou lidé přijít stěžovat, pokud se jim v posledních letech stala ze strany kláštera nějaká křivda. Ať už to bylo vyvlastnění nebo cokoliv jiného. Zejména před rokem a půl, kdy jsme museli přispět k válečnému tažení.

Ješku, ty mezitím shromáždi všechny místní bratry a zjisti, kdo měl na starosti kterou vesnici. Zdejší bratři pojedou také, aby se poučili, ale také aby se mohli hájit, pokud by se o odškodnění hlásil někdo neprávem. Večer se s Tadeášem domluvte, v jakém pořadí osady objedete. Vyrovnání s lidmi z vesnic budeš mít na starosti ty, Tadeáši, Ješka potřebuji tady. Však víš, čím se máš řídit. Kde se prokazatelně stala újma, tam odškodni. Kdo se bude snažit přiživit, toho vyžeň. A vše mezitím posuď, jak uznáš za vhodné. Vyřiď to i ostatním bratrům.“

Než Tadeáš zařídil všechno potřebné, byl pozdní večer. V místní knihovně seděl spolu s dalšími bratry z Bílého kláštera a dumal nad mapou. Rozdělovali si nejen vesnice, ale také zdejší rytíře, kteří je měli zítra doprovázet.

Ráno, ještě než vyrazili, nařídil mistr všem rytířům z Hnědého kláštera návštěvu hlavní kaple. Tadeáš do ní zašel také, stejně musel na ostatní čekat.

Když mistr předstoupil před ostatní, zavládlo v kapli napjaté ticho.

„Jste hrubí a tvrdí,“ rozezněl se prostorem jeho pevný hlas. „Podívejte se na sebe, vždyť ve vás není kouska lásky! Jak se to chováte vy, kteří máte všem svým poddaným jít příkladem? Žijete si pyšným rytířským životem a myslíte si, že když máte meč, koně a pozemské právo na své straně, můžete si dělat, co se vám zlíbí. Nevedete lid k rozmachu, ale naopak, vysáváte z něj poklady pro sebe a pro své vlastní pohodlí. Jak můžete něco takového ospravedlnit?“

Na chvíli se odmlčel. Tadeáš v zadní řadě vnímal tvrdá slova a ještě více vnímal to, jak působí na zdejší bratry. Seděli tu zaražení a občas se neubránili údivu nad tím, co slyší.

„Co pro vás vůbec znamená slovo rytíř?“ pokračoval mistr. „Všichni byste měli o tuto výsadu přijít a znovu se obléknout do hnědých rouch. Rytíři nejste, jste ubozí žoldáci. Neboť čím jiným si chcete vysvětlit svou touhu bojovat kdesi v dálavách válku, která se vás ani netýká a u níž ani nevíte, na čí straně je právo? Ano, i náš řád musel přispět svým dílem, protože jsme poddaní našeho krále. Ale místo toho, abyste to brali jen jako nutnost, které se nemůžeme vyhnout, aniž bychom způsobili více škody než užitku, hrnuli jste se do bitev tak, že jste se málem přetlačovali o volná místa. A netvařte se teď svatouškovsky, že vinni jsou bratři, kteří jsou teď ve válce. Vždyť většina z vás se tam chtěla také vypravit, jen příležitost jste nakonec nedostali.

Předevčírem, když jsme přijeli do tohoto kláštera, čekali jste všichni nastoupení. Víte, jak jste působili? Jako tvrdá banda zbojníků, která se ještě pyšní tím, jak krásná roucha má. Šťastni ti z vás, kteří se v tu chvíli aspoň trochu styděli.“

Tadeáš si vzpomněl, jak v zástupu zahlédl bratra, který klopil zrak dolů a za nic na světě se nechtěl na přijíždějícího mistra podívat. Tehdy si myslel, že má černé svědomí, ale ono to dost možná bylo právě naopak.

„Rytíři z Bílého a Žlutého kláštera se nyní rozjedou po vašich vesnicích napravit škody, které jste způsobili. Jeďte s nimi, poslouchejte je, učte se od nich a odčiňujte. Máte možnost začít s nápravou toho, co jste dělali nesprávně, využijte ji. Běda tomu, kdo své pochybení nepřizná, a desetkrát běda tomu, kdo by se pokusil zapírat či snad dokonce lhát!“

Zaražené ticho provázelo Tadeáše na cestě k táboru. Když rytíře z Hnědého kláštera přivedl za svými druhy, už na ně všichni čekali s osedlanými koňmi. Tadeáš si vzal k ruce Mojmíra a Michala a také dva bratry s hnědou přezkou na opasku. Tito dva bratři podle všeho odváděli muže i majetek ze tří vesnic ležících na západním okraji klášterních pozemků.

Do první z nich jeli něco přes půl hodiny. Tadeáš se nechal dovést ke zdejšímu správci. Ačkoliv se jednalo o jednu z větších osad, správce tu vykonával člověk z lidu, a ne řádový bratr.

Jakmile rytíř nechal zvonem svolat všechny, kdo byli na doslech, postavil se před shromáždění a promluvil: „Jsem bratr Tadeáš a jsem z Bílého kláštera. Tento klášter je sídlem mistra našeho řádu, a proto mu všechny ostatní kláštery podléhají. Dozvěděli jsme se, že mnozí z vás museli od zdejších bratrů vytrpět křivdy, a proto chceme vrátit všechno zpátky do pořádku. Usídlíme se tady před zvonicí. Kdo má pocit, že mu bylo něco neprávem vzato, může za námi kdykoliv přijít a přihlásit se o odškodné. Nemusí to být jen majetková újma, ale jakékoliv bezpráví. Vyřiďte to všem, kdo se tady v tuto chvíli nemohli shromáždit.“

„Jak vám máme věřit? Jim se taky nedá věřit!“ zvolal drobný muž.

„Pokud se vám skutečně stala křivda, přijďte a my ji v rámci svých možností napravíme. Nebudu vám slibovat slovy, když vás mohu přesvědčit činy,“ odpověděl Tadeáš.

Pak nařídil správci, aby před zvonici nechal přinést velký stůl, několik stoliček a džbány s vodou. Kradmo pohlédl na dva bratry z Hnědého kláštera, kteří mu museli během proslovu stát po boku, a všiml si, že jsou na rozpacích. Z jejich strany se Tadeášova slova neposlouchala nejlépe.

Asi po půl hodině se u zvonice ukázali první dva lidé. Byli středního věku, podle všeho manželé. Nebyli oblečeni špatně, ale ani nijak honosně.

„Jsem Michal, hrnčíř. Toto je moje žena Anna,“ představil se muž. „Mám tu dílnu. Já vyrábím hrnce a vázy a má žena je maluje. Vždy když je někde v okolí trh, vezeme své výrobky na prodej. Měli jsme velký povoz, do kterého se nám všechno vešlo, ale když tito bratři odváděli na vojnu a brali i některé věci, povoz nám vzali. Dali nám za něj jen dvacet stříbrných, za to jsme si stěží mohli dovolit stejný. Úspor jsme moc neměli, a tak jsme si pořídili menší káru. Ale není moc účelná a na trh teď nemůžeme vozit tolik zboží, kolik bychom chtěli.“

„Je to pravda?“ zeptal se Tadeáš bratrů z Hnědého kláštera.

„Dali jsme vám čtyřicet stříbrných,“ řekl jeden z nich hrnčířovi.

„Dali jste nám dvacet stříbrných. Čtyřicet jste slíbili, ale se zbytkem už se nikdo neukázal. Byli jsme se přihlásit u vás v klášteře, protože chápeme, že jste mohli zapomenout, ale nebyli jsme ani puštěni dovnitř.“

Tadeáš z mužových slov cítil, že mluví pravdu, a proto se naposledy ostře podíval na dvojici bratrů. Jeden z nich začal neohrabaně vykládat nějakou historku o tom, co asi selhalo, ale Tadeáš ho brzy utnul. Místo toho sáhl do velké brašny, ve které vezl peníze, které si ráno vyzvedl z pokladnice Hnědého kláštera.

„Na kolik sis povozu cenil?“ zeptal se ještě.

„Nový bych pořídil tak za pět, šest zlatých. Ale nový nebyl, už měl něco odslouženo. Takže zhruba na padesát stříbrných,“ odpověděl hrnčíř.

„Tady máš rozdíl,“ odpočítal mu Tadeáš třicet stříbrných. A k tomu přidal ještě dvě zlaté. „To je za újmu. Nezdráhej se je přijmout,“ dodal, když viděl úžas v očích obou manželů.

U dalších ale tak štědrý nebyl. Jakmile se rozkřiklo, že bratři skutečně začali vyplácet, hrnuly se k nim zástupy lidí. Zkraje to vypadalo, že přichází opravdu jen ti, kterým se stala křivda, ale pak už se dostavili i první šejdíři. To Tadeáše zarmoutilo, protože bratři z Hnědého kláštera se už už začali dobrovolně přiznávat ke spáchaným škodám, jenže když byli od někoho osočeni neprávem, urazili se a pak odmítali spolupracovat i u lidí, kterým doopravdy něco vzali.

„Přišel jsi požádat o odškodné, nebo si na nás jen vylít svou zlost?“ zeptal se Tadeáš jednoho staršího muže, který se před jeho stolem opíral o hůl a už chvíli mu nadával. Stěžoval si na vše, počínaje tím, že nemá co do pusy, a konče tím, že v klášteře je všechno špatně. Jelikož ale stále neuváděl nic konkrétního, museli ho Mojmír s Michalem odvést, aby se dostalo i na ostatní.

Další na řadu přišla žena, jež se zřejmě cítila mnohem mladší, než ve skutečnosti byla. Svůdně se postavila před Tadeáše a několikrát mu sladkým hlasem zalichotila, než se vůbec dostala k tomu, jak jí bratři vzali všechny obvazy, léky a jiné přípravky, které měla doma. Prý za to nedostala skoro nic zaplaceno.

Bratři se ale okamžitě rozčílili a kromě toho, že jí poměrně přesvědčivě vyjmenovali, co si od ní vzali, udali také částku, kterou jí vyplatili. A ta to pokrývala více než dost.

„Ale tak to nebylo,“ řekla žena a opět se zadívala Tadeášovi do očí.

„Máš na to svědky?“ zeptal se rytíř a neuhnul pohledem. Dosáhl svého, žena zamrkala a pohlédla stranou. Nakonec ještě zkusila trochu zabrnkat na milostnou strunu, ale to už jí Michal odváděl pryč. Mojmír se styděl vůbec se jí dotknout.

Tak v osadě strávili celý den a sotva měli čas se najíst. Tadeáš si bláhově myslel, že za jeden den objedou všechny tři vesnice, ale když se vracel do kláštera, věděl, že poslední dva případy z té první bude muset vyřešit ještě zítra ráno. Dva rolníci se s bratry nepohodli a těžko se dalo soudit, kdo mluví pravdu. Oba muži tak dostali za úkol, aby si do zítřka sehnali svědky.

Večer se Tadeáš svalil do postele, dal si ruky pod hlavu a slastně vzdychl. Až teď si všiml, jak je za celý den unavený. A jen se usmál nějaké mistrově poznámce na toto téma. Pak se ale zamyslel a zvážněl.

„Ani nevím, co jsem si od těchto návštěv sliboval, ale nečekal jsem, že se skoro všude setkáme s takovými problémy,“ prohodil směrem k posteli, na které seděl mistr. Už ani neměl sílu se pořádně zvednout, aby na svého představeného viděl.

„Tadeáši, ty sis ten náš řád maloval moc růžově, že?“ ozvalo se zepředu s pobaveným úsměvem. „Tak teď alespoň vidíš, v jakém stavu je. A to nejsme ještě ani v polovině cesty.“

„Jak to, že jsem to doteď neviděl?“

„Na některé věci musíš mít nadhled, abys je viděl. Ten získáváš až teď. A nezapomeň, že ses učil u nás v Bílém klášteře, kde jsou na tom bratři nejlépe. V takovém prostředí se snadněji zraje, protože si hned všimneš každé chyby, kterou máš. Kdybys byl vyrůstal třeba tady, mohlo by se ti lehce stát, že bys byl pyšný na to, o kolik jsi dál oproti ostatním. A pýcha, Tadeáši, je ten největší nepřítel, protože zavírá oči.“

Pak bylo opět chvíli ticho, dokud rytíř nevyslovil další myšlenku, kterou už se nějakou dobu zaobíral: „Nepřipadá ti, že je Ješek poslední dobou tak trochu jako vyměněný? Kolikrát jsem čekal, že na bratry jako obvykle něco zabručí, ale on už skoro pořád jenom mlčí. Nemyslím to zle, naopak, však já mám Ješka za to jeho bručení rád. Jen to vypadá, jako by se lépe ovládal.“

„Nemyslím si, že by se lépe ovládal,“ odpověděl mistr s úsměvem, byť trochu trpkým. „Myslím, že je tak tichý z jiného důvodu. U nás doma na bratry bručí, protože je má rád a chce jim toho hodně dát. Nemysli si, že v něm není láska. Je, dokonce obrovská. Ješek je však ta přísná láska, která jen zřídkakdy pohladí a daleko spíše vyburcuje. Smáli jsme se společně, když jsme si představili Ješka v čele Červeného kláštera. Ale to ještě neznamená, že by nebyl skvělý představený. Právě naopak. Jedna z nejlepších věcí, které by mohly Hnědý klášter potkat, by bylo to, kdyby se jeho představeným stal Ješek. Zdejší bratři hodně zpychli a skoro úplně zapomněli na to, že být rytířem znamená spoustu práce a povinností, a ne užívání si života. Proto ta Ješkova zamlklost. Není to z toho důvodu, že by se ovládal, ale spíše proto, že už ani necítí potřebu něco říkat.“

„Takže Ješka jmenuješ představeného místo Viléma?“ zeptal se Tadeáš.

Mistr si povzdechl a dlouho neodpovídal. Nakonec řekl: „Potíž je v tom, že Ješka potřebuji při sobě. Hodně ho potřebuji, bez něho by se některé věci vůbec nedaly vykonat. Navíc mě chrání.“

„My všichni tě přece chráníme,“ zvolal Tadeáš a podepřel se na loktech. „Kterýkoliv bratr v našem klášteře by za tebe život položil.“

„Já vím, Tadeáši,“ usmál se mistr. „Ale nejde jen o tuto ochranu. Neboj se, moc dobře jsem viděl, jak jste se všichni postavili kolem kočáru, když nás na cestě sem přepadli.“

Tomu rytíř sice nerozuměl, ale dál už se neptal.

„Uvidíme za necelý týden. Budu se muset rozhodnout, jestli si Ješka nechám při sobě a Hnědý klášter ponechám jeho vlastním, vrtkavým silám, nebo jestli Ješkovu přítomnost a pomoc obětuji a nechám ho tu.“

Ať nad tím Tadeáš přemýšlel, jak přemýšlel, ani mistr nezněl zrovna přesvědčeně o tom, že by se zdejší bratři vrátili na správnou cestu.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.