Další dny ubíhaly jeden jako druhý. Každé ráno se všichni sešli v kapli a mistr k nim promlouval. Poté se přesunuli ven. Udělaly se krásné dny a některé stromy na nádvoří začaly kvést. Mistr dlouho stával nebo sedával na sluníčku nedaleko rozložitého buku a vyprávěl. Ostatní si posedali kolem něj, nebo jen tak postávali, když se jim země zdála ještě studená.

Mistr své výklady vždy přerušoval a odcházel dovnitř. Nechal bratry, ať sami popřemýšlejí o jeho slovech. Tadeáš však zůstával na nádvoří. Jeho bílá přezka na opasku přitahovala ostatní, a tak se občas pouštěl s někým do hovoru.

„Vždycky jsem si říkal, že nikdy nebudu dobrým bratrem,“ řekl mu jeden z rytířů. „Antonín nám vtloukal do hlavy, jak musíme lidi z vesnic přesvědčovat na naši víru, ale to jsem nikdy nedokázal.“

Tadeáš mu povyprávěl, jak byl dosazen na místo správce Milotína a jak vedl svěřené lidi on. Ani nezpozoroval jak a také se kolem něj začal tvořit hlouček poslouchajících mužů. A nevěděl ani to, že z okna se na něj dívá mistr a spokojeně se usmívá. –

Jedno odpoledne rozšířily řady posluchačů dva bratři z Bílého kláštera. Deren totiž přišel se zprávou, že onemocněli další dva lidé z tábora. Sami se sice bránili, ale on se přesto za ně přišel přimluvit, zda by nemohli nocovat v teple kláštera. Další noci ve stanech by jim ještě přitížily.

Mistr pochopitelně souhlasil. Nakonec se i z toho vyklubala přínosná věc, protože nemocné rytíře Okrový klášter tak zaujal, že poprosili, jestli by zde směli zůstat a pokračovat v tom, co bratrům začali vysvětlovat mistr a Tadeáš.

To už průvod přebýval na tomto místě déle než týden a byl nejvyšší čas pokračovat v cestě. Poslední dny se mistr věnoval zejména představenému Řehořovi a bratry přenechal Tadeášovi.

Večer před odjezdem seděli všichni tři i s Ješkem v ložnici a mistr se nadmíru spokojeně usmíval. „Nakonec se tu povedl kus práce, že?“

Tadeáš se taktéž usmál. Pak si ale vzpomněl i na stinnou stránku jejich zdejšího pobytu, a tak se zeptal: „Myslíš, že se bratr Antonín ještě někdy vrátí?“

„Tadeáši, nemohu přece odhadovat, jak se zachová někdo, kdo má svobodnou vůli. Je jen na Antonínovi, jestli si sám před sebou přizná chybu a pokusí se ji napravit, nebo jestli půjde dál dosavadní cestou. Krom toho přece není nutné, aby opět vstupoval do našeho ani do jakéhokoliv jiného řádu. Vždyť pravou cestu životem můžeš najít kdekoliv. U Antonína by navíc skutečně bylo nejlepší, kdyby ji nehledal v nějakém organizovaném spolku,“ odpověděl mistr. Bylo však vidět, že mu zmínka o Antonínovi trochu zkalila veselost, se kterou před chvílí usedl na lůžko, a Tadeáš litoval, že se neovládl a nedopřál mistrovi ty chvíle radosti.

Zůstal tedy sedět na svém lůžku a po zbytek večera si chtěl nechat své úvahy pro sebe. Jenže mistr s ním začal sám od sebe mluvit, a tak se Tadeáš osmělil ještě jednou: „Když jsme byli předtím v Červeném klášteře, tak jsi mi sám potvrdil, že se tamní bratři až moc upnuli jen k tomu hmotnému a nevěnují se tomu hlavnímu. Tady v Okrovém klášteře ale bratři taky celé dny tráví prací na polích a ve vesnicích. U nich mi to ale připadá přirozené. V čem je tedy rozdíl?“

„Máš pro to nějaké vysvětlení?“ odpověděl mistr otázkou.

„Žádné jiné kromě toho, že když dva lidé dělají to samé, ještě to nemusí být nutně opravdu to samé.“

„Tak to je rozhodně pravda,“ zasmál se mistr, „ale důvod to má i jiný. Když se rozhlédneš po bratrech z Okrového kláštera, tak zjistíš, že jsou to všechno takové dětské duše. Pro ně je přirozené, že jednají tak, jak jednají. Žijí plně tím, co je zaměstnává, a to je radost z práce a láska k lidem. V tuto chvíli nepotřebují více. Ale až dozrají k dalšímu kroku – a to už vůbec nebude trvat dlouho –, tak se v nich samy vynoří další otázky, na které budou z vlastního popudu hledat odpovědi. A pak možná i častěji zasednou třebas ke spisům bratra Graciána, které se jim tak snažil vnutit Antonín. A pochopitelně potom také zčásti změní i způsob života, protože jiná zralost si žádá jiné formy.

Bratři z Červeného kláštera jsou oproti tomu už vnitřně zralejší a jejich život by měl vypadat jinak. Jenže se nechali svázat udržováním svého sídla. U nich to totiž není láska k práci a ke krásným věcem, která je k neustálým opravám hradu vede. Proto ani když se zdá, že od rána do večera pracují, tak to ještě nemusí znamenat, že skutečně dělají něco užitečného,“ řekl mistr a pak už si lehl.

Ráno se všichni rychle rozloučili a vyrazili dále. Deren už čekal s celým doprovodem i s kočárem před branou a byla na něm vidět určitá úleva. Tadeáš se mu nedivil. Jarní počasí bylo nepředvídatelné a on měl na starosti bezmála čtyřicet mužů. Poslední dny se v táboře trochu vlekly, protože rytíři neměli moc co na práci.

I na koních byla znát radost z jízdy, a tak karavana postupovala poměrně rychle. Však taky potřebovala dohnat zpoždění. Jeli jedinou širší cestou, kterou se dalo dostat k Hnědému klášteru, byť to byla poměrně zajížďka. Tadeáš s Janem sice loni přejeli přes skály, ale představený Řehoř je na odjezdu varoval, že stezky jsou neprůjezdné. Na začátku roku se tam zřítil převis a cestou se teď dá projít pouze pěšky, i koně je třeba vést. Na to, aby tamtudy projel kočár a vozy se stany a zásobami, nebylo ani pomyšlení. Proto se k průvodu přidal jeden bratr z Okrového kláštera, který znal i jinou trasu.

Široká vyježděná cesta je zavedla až k samým jižním hranicím království. Stačilo někde odbočit doleva a byli by u sousedů. Místy projížděli blátem a kalužemi, a tak se průvod trochu natáhl.

V jednu chvíli si Tadeáš všiml, že se Deren, který jel společně s bratrem z Okrového kláštera na čele, napjatě rozhlíží kolem sebe. Občas se ohlédl na Ješka, na jehož tváři byl ten samý neklidný výraz. Oba muži upírali pronikavé oči do hloubi lesa, jako by něco vyhlíželi.

A pak to přišlo.

Odněkud se ozvala poštolka, ale bylo to spíše smluvené znamení. Zpoza skály a z boční cesty se vyřítila tlupa bojovníků. V rukách třímali meče, kyje i sekery a mířili přímo na mistrův kočár. Rytíři rychle vytasili své zbraně. Tadeáš se s Hromem postavil přímo před dveře kočáru a chránil je vlastním tělem. Kolem něho se seskupili další bratři. Deren se s přivřenýma očima rozjel plnou rychlostí proti nájezdníkům a Ješek stihl jen krátce zakřičet několik povelů.

Strhla se nepřehledná mela – bílá roucha se míhala mezi různobarevným oděvem útočníků. Několik jezdců už spadlo z koní. Útok ale neprobíhal tak, jak zbojníci předpokládali. První výpad se jim nepodařil a záhy na bojiště dojela i druhá část mistrova průvodu. Jedné skupině útočících tak vpadla přímo do zad a neušetřila ani jednoho.

Zbytek se dal na útěk. Deren, Ješek a ještě několik bratrů je chvíli pronásledovali, avšak ne z touhy po pomstě, ale aby je zahnali co nejdál. Když bylo po všem, bratři seskočili z koní, zapíchli meč do země, poklekli a pomodlili se.

Drobné šrámy si odnesla spousta z nich, ale vážněji zraněn byl jen jeden rytíř. Mistr vystoupil a rychle přehlédl situaci. Zraněného nechal odnést do svého kočáru.

Jednoho z útočníků bratři zajali. Muž teď klečel na kraji cesty a tiše čekal, co se s ním bude dít. „Bratr Felix teď stejně nebude moci na koně. Tady tomu pomozte do sedla a hlídejte ho. Pojede kousek s námi. Na starosti si ho vezme Tadeáš,“ rozkázal mistr.

A tak se znovu rozjeli. Daleko však nedojeli, protože pravé zadní kolo kočáru se při útoku poškodilo a špatně se otáčelo. Museli tedy znovu zastavit. Zatímco se ostatní občerstvovali, vězeň dostal za úkol pokácet malý stromek. Pak ke svému překvapení dostal najíst i napít také on a kolo už provizorně opravili bratři.

K večeru dojeli k branám menšího města, jehož jméno ani neznali. Když zaplatili, byli vpuštěni dovnitř a strážný jim za další minci ochotně doporučil i jeden hostinec s velkým, nevyužitým hospodářským stavením.

Hostinský se na Ješka díval nejprve trochu podezřívavě, ale stačilo odsypat z měšce pár zlaťáků, a úsměv byl na světě. Bratři směli v opuštěném stavení nocovat a když několikrát slíbili, že budou oheň bedlivě střežit, mohli si dokonce i usušit stany.

Mistr se odebral do pokoje přímo v dřevěném hostinci a Ješek se vydal shánět někoho, kdo by byl schopen rychle vyrobit nové loukotě a osu. Na dlážděný dvorek, kde kočár stál, se vrátil za chvíli s malým, nerudným mužem. Tadeáš na Ješkovi viděl, jak moc se musí ovládat, aby muže neposlal ke všem čertům. Řekl si totiž o neslušně vysokou částku a navíc nebyl ochoten kočár sám opravit. Pouze si změřil kolo a vrátil se do dílny. Ješek si měl pro zhotovené díly přijít za dvě hodiny.

Byla už noc, když se vrátil a zakaboněný je složil na zem před Tadeáše a zajatého zbojníka. Osu opravili všichni společně a loukotě už nechali vyměnit vězně. Poodešli trochu dále a potichu hovořili o dnešním útoku.

Když se rozloučili, vrátil se Tadeáš ke kočáru. Nad vězněm stál pacholek z hostince a něco mu říkal.

„Vy mu rozumíte?“ zeptal se Tadeáš. Nikdo z bratrů se totiž nebyl schopen se zajatcem domluvit jinak než posunky.

„Ano,“ otočil se mladík. „Jsme tu kousek od hranic. Tady ve městě se mluví oběma jazyky.“

„Co říkal?“

„Že měl velké štěstí. Čekal, že ho zabijete, ale místo toho upadl jen do otroctví. Říkal taky, že ještě nedostal ani jeden výprask a že zatím ani nevykonával těžké práce, a tak si nemůže stěžovat.“

„Do otroctví? Neřekl do zajetí?“ řekl překvapeně Tadeáš.

„Určitě do otroctví.“

„Zeptej se ho, proč na nás zaútočili.“

Pacholek se obrátil k pracujícímu vězni a když si poslechl odpověď, tlumočil: „Prý viděli kočár a několik lépe oblečených jezdců. Mysleli si, že doprovázíte nějakého urozeného pána. Netušili, že je vás tolik. Chtěli vás jen okrást. Prý takové nájezdy dělají často. Chcete něco vědět? Já být vámi, tak se k němu nechovám tak hezky. Kvůli takovým, jako je on, se všichni bojíme jezdit do lesů okolo. Není tam bezpečno. Setnout, všechny!“

„Vidím, že pracovat umí. Zeptej se ho, proč se neživí poctivě?“ nedbal Tadeáš mladíkova rozčilení.

„Prý dlužil vůdci té tlupy peníze, a tak mu propadl hrdlem. Druhá možnost byla, že se přidá k jeho bandě,“ pokračoval mladík v překládání.

Vězeň právě dokončil práci a kolo bylo opět plně funkční. Postavil se a čekal na další pokyny.

„Řekni mu, ať jde,“ pronesl Tadeáš. Pacholek mu to přetlumočil, ale muž zůstal s rozpaky stát.

„Prý kam má jít? Jestli za ostatními do stavení? Neví, kde má spát.“

„Tak to nemyslím. Je volný, ať jde, kam chce.“

Teď to byl pacholek, kdo se zatvářil překvapeně a nechal si to od Tadeáše dvakrát potvrdit, než novinu sdělil i zajatci. Následovalo bouřlivé dohadování, kdy se muž ujišťoval, že skutečně slyšel správně. Nakonec Tadeášovi posunkem ukázal, že by šel pryč, a když rytíř přikývl, padl na kolena a chytl ho za nohu.

„Vstaň, co to děláš!“ vykřikl Tadeáš a ucukl. Ale bylo mu jasné, že mu zbojník nerozumí.

S nevěřícím výrazem se muž dal na odchod, ale ještě se otočil a na něco se zeptal pacholka.

„Prý jste se po bitvě všichni modlili. Ptá se, k jakému bohu, aby vám mohl každé ráno a každý večer poděkovat.“

„K tomu jedinému,“ odtušil Tadeáš. A když viděl, že muž stále nerozumí, tak ještě po pacholkovi vyřídil: „Řekni mu, že jestli se chce opravdu dozvědět více, že ho můžu poslat do našeho kláštera. Je nedaleko odsud, dnes ráno jsme z něho vyjížděli.“

A protože propuštěný zajatec horlivě přikyvoval, vysvětlil rytíř pacholkovi cestu a ten pak pokyny předal dále. Muž se ještě jednou hluboce uklonil a odešel.

Jakmile zašel za roh, začal pacholek do Tadeáše hučet, že tohle rozhodně neměl dělat. Ale rytíř šel za svými bratry s úsměvem na tváři.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.