Pavel a Tomáš byli kamarádi odjakživa. Pocházeli ze vsi pod královým hradem a zahrady jejich rodičů stály naproti sobě podél hlavní cesty. Navštěvovali se každý den, hráli si spolu, lehávali v trávě, trhali třešně, šermovali se dřevěnými klacky a vůbec dělali všechny věci, které dva kluci mohou v jejich věku dělat.

Ze všeho nejraději si však hrávali na krále a jeho pobočníka. Pavel byl při všech hrách vůdcem, a proto bylo jen přirozené, že králem byl on a Tomáš byl jeho pravou rukou. Pavel často snil o tom, že až bude velký, bude vládnout velké říši, bude mít velký hrad a v něm spoustu koní. Přesně jako král této země, pod jehož přísným, ale spravedlivým žezlem všechno vzkvétalo.

Léta míjela a z kluků se stali mládenci a z mládenců zase mladí muži. Jednoho odpoledne spolu opět seděli pod velkou jabloní a přemýšleli, co s načatým životem. Pavel už přišel na to, že tato země nového krále zatím nepotřebuje, ale přesto ho to k hradu velmi táhlo. Často stával opřený o plot zahrady a pozoroval vznešené hosty, kteří panovníka navštěvovali. Líbilo se mu, jaké mají krásné koně, jak jsou krásně oblečení a jak vybraně se chovají.

„Chtěl bych mít velké stáje!“ prohlásil Pavel najednou. „Každý, kdo by jezdil za králem, by si v nich mohl nechat koně a já bych se o něj postaral. Budou tady stát čtyři řady stání a v každém bude ušlechtilý vraník či grošák. Budu zaměstnávat spoustu podkoních a ti se budou o koně s láskou starat!“

Tomášovi se tento plán zalíbil. Chvíli uvažoval a pak ukázal do zadního koutu zahrady: „Podívej se, tam máš spoustu dřeva, co zde zanechal tvůj otec. Já ti pomůžu a společně postavíme malou stáj. Bude sice jen pro dva koně, ale o víc bychom se stejně zatím nepostarali. Peníze také nějaké máš, tak můžeš nakoupit seno.“

„Ale co tě nemá,“ zasmál se Pavel a úkosem se na svého přítele podíval. „Já tady mluvím o těch největších a nejkrásnějších stájích, jaké tato země kdy viděla, a ty chceš, abych z tamtěch ošuntělých trámů postavil přístřešek pro dva koně? Nene, já mám větší plány.“

A tak se ten večer rozešli. Tomáši bylo líto, že se Pavel jeho návrhu vysmál. Tak rád by se pustil do stavby stájí! Jenže on neměl ani dřevo ani peníze. Když prohlédl všechny své kapsy, našel s bídou pár mědáků a jeden ohmataný groš. Smutně si povzdechl a šel spát.

V dalších dnech vídal Pavla jen občas. Ale vždy, když s ním chtěl promluvit o stájích, dočkal se jen mrzutého pohledu.

Jednou, když tak spolu zase stáli u plotu zahrady a pozorovali, jak po cestě uhání jezdci na hrad a zase zpět, stalo se něco nečekaného. Jeden z rytířů sesedl z koně a zeptal se jich: „Nevíte, kde bych si tady mohl ustájit koně? V hradních stájích je plno.“

Překvapený Pavel se jen ohlédl na svou zahradu a pohled mu přitom padl do kouta s ležícími trámy. S červenající se tváří pokrčil rameny. Tomáš se zdráhal cokoliv říct, ale těsně před tím, než se rytíř obrátil k odchodu, řekl: „Kdyby vám nevadilo, že by se váš kůň tísnil s tím mým pod jednou střechou, tak se vám o něho mohu postarat.“

„Nevadilo hochu, hlavně, že na něj nebude pršet a bude mít co žrát,“ zaradoval se rytíř. Ale ještě větší radost měl Tomáš, který vyběhl z Pavlovy zahrady a vedl váženého hosta k sobě na malý dvorek. Byl tak veselý, že si nevšiml závistivého pohledu, jakým po něm Pavel střelil.

„Tady máš groš na seno. Dobře se mi o něho starej,“ nabádal ještě rytíř a pak se pěšky vydal k hradu.

Tomáš byl jako ve snu. Takový vznešený pán si u něj nechal koně. Musí se o něho pořádně postarat. Hned druhý den ráno si přinesl vědro s vodou a pustil se do práce. Jeho staré kobyle nevadilo, že si jí tentokrát nevšímá – však už měla ráda svůj klid. To rytířův kůň byl zvyklý na vybranou péči a poslušně stál, když mu Tomáš čistil kopyta.

„Vidím, že pro groš i na svou herku zapomeneš!“ ozvalo se za ním.

Tomáš se otočil a nemohl uvěřit svým očím. Jeho přítel Pavel na něho promluvil tak škaredým hlasem, že ho to u srdce zabolelo. Ale proč? Co udělal špatně? Jenže ještě než se stihl vzpamatovat, byl Pavel pryč.

Toho dne se už z dvorku neozývalo veselé pískání. Tomáš byl jako zakřiknutý, všechna radost byla tatam.

Vrátila se až druhý den, když si rytíř přišel pro svého koně. Když viděl, jak je vyhřebelcovaný a naleštěný, jenom pochvalně mručel. A samou spokojeností přihodil ještě jeden groš. Tomáš nemohl uvěřit svým očím – vždyť ten první ještě ani nestihl utratit.

Honem běžel za Pavlem, aby se s ním podělil o radost. Úplně zapomněl na to, jak se k němu přítel včera zachoval. Ale s Pavlem se stala nějaká změna. Chodíval vesnicí zdánlivě bez cíle a každému na potkání vykládal, jaké stáje tady budou jednou stát. Jen s Tomášem se mu nechtělo moc mluvit.

„Pavle, když nemáš o to dřevo v rohu zahrady zájem, mohu si jej od tebe koupit? Dám ti groš a ještě pár měďáků, co mi zbylo,“ navrhl Tomáš.

„Klidně si ho vezmi. Já ho nepotřebuji,“ odpověděl Pavel a odešel domů.

A tak si Tomáš staré trámy postupně přenosil na svůj dvorek. Trvalo mu to celý den. Ve dvou by to sice zvládli mnohem rychleji, ale Pavla nechtěl dráždit. Asi se na něj kvůli něčemu zlobí.

Další týden se z Tomášova dvorku ozývalo jen samé bouchání, řezání, tlučení a sem tam i praskání – to když se něco nepovedlo a několik trámů popadalo. Ale když všechen ten hluk utichl a Tomáš se konečně mohl podívat na své dílo, málem se samým štěstím rozplakal. Kromě stání, ve kterém s klidem starce přežvykovala jeho kobyla, tu byla dvě nová stání – každé se svými vrátky a s vlastním korytem. A protože Pavel za trámy nic nechtěl, mohl Tomáš nakoupit ještě trochu sena do zásoby. –

„Kde je můj oblíbený stájník?“ ozval se po nějakém čase na dvorku známý hlas. Tomáš zrovna krmil kobylu, ale když se otočil a spatřil rytíře, rozzářily se mu oči.

„Teda! Koukám, že se nám to tady pěkně rozrostlo. To je mi nanejvýš vhod. Dnes se mnou cestuje přítel a také by si potřeboval někde nechat koně. Co říkáš, šlo by to?“ ptal se rytíř.

Samozřejmě, že by to šlo! Tomáš neměl ani slova, kterými by oběma rytířům poděkoval. Tak krásné koně mu svěřili a ještě mu za všechno zaplatili předem. Takovou důvěru nesmí zklamat!

A tak celé dny pobíhal po dvorku a dbal na to, aby koním něco nechybělo. Něco jim však přece chybělo – pohyb. Rytíři se na hradě zdrželi nějak dlouho a koně se začali ve stájích nudit. Jednoho večera ale rytíř přišel a když viděl, že je o jeho zvíře dobře postaráno, řekl: „Ještě tu několik dní musíme zůstat. Král má s námi důležité jednání. Mohl bych tě poprosit, aby ses na obou koních občas projel? Ať se proběhnou.“

Tomášovi se málem podlomila kolena. Na takových krásných koních že si bude smět vyjet? Nemohl tomu uvěřit ještě druhý den ráno, kdy jednoho z nich osedlal a pelášil s ním vesnicí a potom ještě kus dál. Všichni sousedé se za ním ohlíželi a všichni viděli, jak mu to v sedle sluší.

Mladému muži nic nechybělo. Celé dětství si přál, starat se o koně, a nyní se mu přání vyplnilo. Co více by ještě mohl chtít?

To ale ještě netušil, co se přihodí další den. Rytíři už scházeli z hradu a chystali se na cestu domů, jenže s nimi šel ještě někdo. Byl to statný muž oděný v nádherných šatech … vždyť to je sám král! „A míří na můj dvorek!“ problesklo Tomášovi hlavou.

Vskutku. Rytíři zamířili i s králem, který je šel vyprovodit, na chudý, ale s láskou spravovaný dvorek. Tomáš nevěděl, co má dělat. Zda se sluší pokleknout, něco říct nebo co vlastně. A tak jen stál jako opařený, až se rytíři zasmáli. Ale král vřelým hlasem řekl: „Neboj se mě. Však já ti neublížím. Mí přátelé mi vyprávěli, u jak skvělého stájníka mají své koně. Inu, pěkné to tady máš.“

Pěkné? Řekl král pěkné? Vždyť Tomáš by se byl nejraději propadl hanbou, když mu měl ukázat svá dvě ubohá stání stlučená ze starých trámů.

Ale král ještě chvíli přemýšlel, až pravil: „Návštěvy budou teď k nám na hrad jezdit častěji. A je pravda, že nám už se tam nová stání nevejdou. Bylo by krásné, kdyby si mohli hosté nechávat své koně zde, tak blízko pod hradem.“

Tomáš vnímal, co mu král říká, ale pořád nechápal, proč mu to říká. Ano, krásné by to bylo, ale co s tím má on, pouhý syn ševce, udělat?

„Tady,“ řekl král a zpoza opasku vytáhl velký měšec. „Do příštího léta ať tamhle na louce stojí stáje pro dvacet koní!“ přikázal. Pak si potřásl rukou s rytíři a odešel zpátky na hrad.

Odjeli i jeho hosté a Tomáš zůstal uprostřed dvorku sám. V ruce třímal měšec a nevěděl, zda náhodou nesní. Nakonec sebral všechnu odvahu a opatrně do měšce nahlédl. Ach! Vždyť byl plný zlata!

Jak že to král říkal? Do příštího léta stáje pro dvacet koní? To si bude muset pospíšit! Sám to však nezvládne. A tak utíkal za Pavlem. Ten se vyzná a určitě bude vědět, co a jak. Dlouho musel bušit na jeho dveře, než mu přítel konečně přišel otevřít. Tomáš si ani nevšiml jeho mrzutého výrazu a hned mu povyprávěl všechno o králi a o úkolu, který mu uložil. „Co říkáš, pustíme se do toho spolu?“ navrhl radostně na závěr.

Ale Pavel jen zkřivil ústa a ledově pronesl: „Tys mi ukradl můj plán! Mně, svému příteli!“ A zabouchl dveře.

Tomáš zůstal stát jako opařený. Nedovedl pochopit, co mu Pavel právě řekl. Asi si nerozuměli – vždyť Tomáš se uprostřed všeho toho ocitl, ani nevěděl jak. Jak mohl ovlivnit, že zrovna k němu přijde sám král?

S hlavou plnou starostí se vrátil domů a večer dlouho nemohl usnout. Ráno, když už pominula největší bolest z přítelova jednání, se však vzchopil. Jestli má za necelý rok postavit stáje pro dvacet koní, tak si musí pospíšit. Zašel tedy do vsi a tam se domluvil se dvěma kamarády. Byli to tesařovi tovaryši a když jejich mistr uslyšel Tomášův návrh, ochotně je pustil. „Však vám neuškodí, když si to jednou zkusíte sami,“ řekl jim tesař. „A kdybyste přeci jen potřebovali radu, přijďte za mnou.“

A tak utíkal týden za týdnem. Tomáš i jeho dva pomocníci se nestačili ohánět. Nakoupili to nejlepší dřevo, jaké v okolí sehnali, a pustili se do práce. Tovaryši si až teď uvědomili, kolik toho stihli od svého mistra odkoukat, a tak za ním zašli pro radu jenom občas. To když se chtěli ujistit, že něco vymysleli opravdu správně. Tesař je vždy vyslechl a pak buď souhlasil, nebo jim začal pokládat otázky, podle kterých tovaryši sami pochopili, kde je v jejich plánu chyba.

Tomáš ani nevěděl jak a skončil podzim, skončila i zima a nakonec skončilo i jaro. Při vší té práci si ani neuvědomil, jak dlouho neviděl Pavla. Co se s ním mohlo vůbec stát? Ale na dlouhé přemýšlení neměl čas. Léto už se začalo ohlašovat a Tomáš věděl, že král si každou chvílí přijde zkontrolovat, jak se s úkolem vypořádal.

Ještě dříve než král se však do nových stájí přišel podívat mistr tesař. To už všechny budovy stály, měly střechu a třem mladým přátelům zbývalo jen usadit poslední vrátka na zbylá stání.

„Inu, tohle jste zvládli náramně!“ prohlásil tesař ke všem třem. Ale Tomáš věděl, že mluví hlavně ke svým tovaryšům, protože on neměl na stavbě až takový podíl. Dělal jen, co mu ti dva řekli. A oni se zase ptali Tomáše, jak mají stáje přesně vypadat, protože koním rozuměl on.

Nakonec přišel den, kdy přijel i sám král. Nechal se provést novými stájemi a tři mládenci se před ním trochu styděli, když mu ukazovali výsledky své práce. Ale vladař byl moudrý a hned viděl, že stáje byly postaveny s láskou a že budou určitě dobře sloužit. A co jim zatím chybělo, to kluci dostaví postupně. Proto nešetřil slovy chvály a když odjížděl, dodal ještě: „Za dva týdny přijedou mí hosté. Připravte seno a vodu pro spoustu koní.“

A jak řekl, tak se i stalo. Za dva týdny začali přijíždět první rytíři. To už ve stájích bylo celkem šest lidí – Tomáš musel najmout další pracanty, kteří by se o tolik koní zvládli postarat. Mnozí z návštěvníků utrousili sem tam nějakou pochvalnou poznámku a Tomáš se při každé z nich zaradoval. Největší radost mu však udělalo, když přijel i jeho první host, který mu kdysi svěřil svého hnědáka.

„Rád vás vidím,“ pozdravil Tomáš.

„I já tě rád vidím,“ odpověděl rytíř a protože měl ještě chvíli čas, nechal se provést celými stájemi. Tomáš mu s radostí všechno ukazoval a přitom jen zářil spokojeností.

A znovu ubíhaly týdny a měsíce. I když hosté už odjeli, začali přijíždět jiní, a tak bylo ve stájích pořád rušno. Uprostřed všeho toho shonu se do vsi opět vydal král.

„A který z nich je vlastně tvůj?“ zeptal se a ukázal na tu spoustu koňských hlav, které vykukovaly ze stání.

Uj, to se Tomáš zastyděl. Ale když už se ho král zeptal, poslušně ho odvedl na starý dvorek, kde tiše stála letitá klisna. Už na první pohled bylo jasné, že ta už toho ve svém životě moc nenaběhá.

„Ale tak by to přece nešlo, aby tak vyhlášený stájník měl takového koně,“ usmál se král a odešel. Odpoledne se pak vrátil s jedním pomocníkem, který na uzdě vedl toho nejkrásnějšího bělouše, jakého kdy Tomáš viděl.

„Jen si ho vezmi, zasloužil sis ho,“ pokynul panovník a otočil se v sedle zpět do hradu.

Tomáš zase jednou zůstal nevěřícně stát. Obcházel svého nového koně ze všech stran a málem se ho bál dotknout, aby se mu nerozplynul jako sen. Ale nebyl to sen, byl to skutečný kůň. Toho už si nemohl odvést na ošuntělý dvorek – tam by mu bylo smutno a mimo to se tam tak ušlechtilý bělouš ani nehodil. Proto mu vyhlédl jedno z nových stání, však jich pro hosty zbylo ještě dost.

Když se po vsi rozšířila zpráva, jak král Tomáše obdaroval, stalo se opět něco nečekaného. Ve stájích se objevil Pavel. Tomáš ho vřele uvítal a protože si přítel chtěl stáje prohlédnout, provedl ho všemi zákoutími. Pavel se na všechno díval, hodně se vyptával a Tomášovi to začalo být nepříjemné. Ani nevěděl proč.

„Doufám, že si uvědomuješ, že nic z toho bys neměl, kdybych ti tehdy nedal své trámy,“ řekl nakonec Pavel. „Dlužíš mi.“

Tomáš nevěřil svým uším. „Ale vždyť jsem ti chtěl zaplatit, jenže tys nechtěl! Jestli na tom trváš, klidně ti trámy zaplatím teď. Tehdy jsem ti slíbil groš a pár měďáků, ale abys neřekl, že na tobě šetřím, beze všeho ti dám tolik peněz, aby sis mohl koupit nové trámy,“ navrhl. Byla to šlechetná nabídka, kterou by dal jen svému příteli. Přitom se Pavel přestával chovat jako přítel.

„Dlužíš mi víc,“ odpověděl Pavel. „Bez mé pomoci bys nic z tohohle neměl. Chci polovinu stájí.“

„Cože? Víš, kolik práce jsme tu já a moji pomocníci odvedli? A ty si chceš nárokovat polovinu toho všeho? Mimo to, stáje jsou královy, ne moje. Zaplatím ti jen ty trámy!“ rozkřikl se Tomáš, kterému už došla trpělivost.

„Tak chci aspoň toho koně, co ti dal král. Byli bychom vyrovnáni,“ řekl Pavel.

Pro Tomáše však byl tento dar tím nejcennějším, co měl, a proto Pavlovi tak vyhuboval, že jeho přítel odešel. „Jak myslíš,“ prohlásil Pavel na odchodu ledově.

Tomáš posmutněl. Co se to jen s Pavlem stalo, že se k němu choval tak škaredě? A kdyby zůstalo jen u jedné hádky! Pavel chodíval do stájí každý den a vyhrožoval, že jestli nedostane svůj podíl, vezme si jej sám.

Až nyní začal Tomáš pociťovat skutečné obavy. Ty vzrostly natolik, že se jednoho dne rozhodl překonat svůj ostych a vydal se nahoru do hradu. Prosebně zaklepal na hlavní bránu a stráži vysvětlil, kdo je a že přichází ze strachu, aby se královým stájím něco nestalo. Když stráž viděla zkroušený obličej mladého muže, přikývla a odešla. Za chvíli se vrátila se samotným králem.

„Pane králi, můj přítel mi pořád vyhrožuje. Nebojím se, že by ublížil mně, ale mám strach, aby neuškodil tvým stájím,“ řekl Tomáš.

Jenže král se místo odpovědi zadíval dolů do vesnice a zvolal: „Koně!“

Tomáš se s úlekem otočil směrem ke stájím a viděl, že z nich odněkud stoupá dým. Tak přeci jen šel za králem pozdě!

Vladař ale na nic nečekal a spolu se dvěma svými rytíři vyjel dolů. Tři koně se řítili jako šípy a Tomáš v dáli utíkal za nimi. Když celý udýchaný přiběhl do stájí, bylo už po všem.

„Co se stalo?“ zeptal se.

„Tvůj přítel se tu pokusil založit požár. Na hlavní stáje si ale netroufl, a tak zapálil tvůj dvorek. Obávám se, že se z něj nepodařilo nic zachránit – jen starou klisnu stihli vyvést včas,“ řekl mu král.

„Co se stalo s Pavlem?“

„Když si všiml, že se blížíme, nasedl na svého koně a uháněl pryč. Mí rytíři se za ním pustili, ale myslím, že nebude nutné ho honit dlouho,“ odpověděl král.

A skutečně, rytíři se za chvíli vrátili. Jenže přijeli sami, bez Pavla. Po tom jako by se slehla zem. Tomáš o něm několik let neslyšel. Ve vesnici se už neukázal a nikdo o něm nic nevěděl. Tomáš na něj postupně zapomněl. Staral se o královy stáje, rozšiřoval je, postavil si nový dům a byl náramně šťastný. Až jednoho večera k němu přijel posel z hradu a předal mu list od krále.

Stálo v něm: „Tvůj přítel Pavel dostal takový strach, že před mými rytíři prchal, i když za ním dávno nejeli. Nikde neměl stání a ve spěchu a obavách tak dojel až na kraj našeho království. Ale protože ani tam se necítil v bezpečí před mým hněvem, rozhodl se zkusit štěstí v jiném státě. Jenže krátce poté, co přejel hranice, si na něj v lese počíhali loupežníci, zabili ho a okradli. Je mi líto, jestli jsem tě zarmoutil.“

Tomášovi to bylo skutečně líto. Ale když se znovu podíval na začátek dopisu, kde stála slova „Tvůj přítel Pavel“, v duchu si řekl: „Vždyť on už nebyl mým přítelem.“