Když se podívám na nebe,
jako bych pohlédla do zrcadla, ve kterém se zračí běh věcí.

Neumím v něm sice číst jednotlivá písmena a skládat slova, ale tu a tam zavadí o struny mé duše tón z majestátní symfonie zvučící vesmírem a duše žasne, děkuje, diví se a ptá: „Co je to? Kdo je za tím nádherným Tkaním? A kdo jsem já? Jaký jsem to maličký prášek na maličké zemi…” To jsou mé otázky nebi nočnímu, které vznešené Nedozírno skýtá a nabízí měkkou náruč bez konce…

A ve dne? Ve dne se obzor zúží a to se cítím jako v jednom pokoji onoho převelikého Dómu. I mé povinnosti, úkoly a radosti jsou víc jako na dlani… A svobodní ptáci a oblaka letí oblohou. A zlaté slunce mění posmutnělou Popelku Zem v nádhernou princeznu.

Na nebi hledám odpovědi na své otázky. Spojení s tím, co je důležité. Na nebi, v očích dětí, i v květině u cesty. A posílena tím pohledem zahazuji zbytečné starosti a utrmácené myšlenky. Lehce a radostně prozpěvujíc mohu jít dále.

Kdo máš křídla, létej,
kdo máš ducha, k duchu k duchu spěj,
Bohu děkuj, o Jeho slávě srdcem pěj,
Zemi a svým bližním čile prospívej…