Judita se ocitla ve svém pokoji v pohodlném křesle a hlavou jí běžely myšlenky.
Co se týká ženství, nebyla v tomto ohledu věrná. Věrná sama sobě. Když člověk nestojí pevně na svých nohou, jak ho nazvat? Chameleonem? Její postoj byl vždy takový, jaký si myslela, že od ní vyžaduje okolí. Chovala se tak, jak chtěli nebo jak si myslela, že chtějí a líbí se jejím rodičům. Otec byl despotický diktátor, takže bezpodmínečně plnila to, co přikazoval. Naštěstí měl raději bratra, kterému se věnoval mnohem více, takže se naučila být nenápadná, neviditelná, bez vlastních přání a názorů. O mladší sestru Milenu se nestarala, vlastně jako by nebyla. Matku si otec vzal, když byla ještě nedospělá, dítě, které se teprve chystá udělat krok do dospělosti. Byl jí tím vzat čas k vyzrání. Otěhotněla hned. Tento chybějící čas se pak projevoval ve výchově dětí. Propadala do stavů, kdy před vším chtěla utéci. Neměla možnost dozrát v láskyplném prostředí, muž se jí ukázal v té nejhorší podobě. Nedával jí něhu, pochopení, pomoc, spolupráci a ochranu mužské náruče, která obejme a chrání. A toto si převzala jako vzorec chování ženství, totiž potlačení sebe sama, kvůli přežití a postavení se na místo, které jí manžel (otec) určil.

Pokračovanie o týždeň.