V oslepující záři tam stojí, vlastně neví kdo, jen vnímá nějakou postavu.
„Neboj se mě. Jsem rád, že jsi našla tuto cestu, že jsi dala na mé volání. Dostala jsi dar pomáhat druhým. Vyrovnat to, co jim dlužíš. Je ti pomoženo, protože jsi prosila. Bude ti pomáháno, aby ses mohla učit. Jsem tvůj duchovní pomocník a vždy, když budeš z celého srdce a čistě chtít, budu u tebe. A teď jdi a uč se!“
A vše, ne pomalu, ale naráz, zmizelo. Kněžna seděla ve svém křesle a rozhlížela se kolem, jako by ve své místnosti byla poprvé.
Měla pocit, že byla pryč půl dne, přitom uběhlo jen pár minut. To, co teď prožila, velmi otřáslo celou její bytostí.
Jak to, že cítila, vlastně necítila… No tedy, jak nazvat, co se jí stalo? Miluje své děti a přesto za závěsem cítila lásku taky, ale jinou. Nemajetnickou, bezpodmínečnou, nepotřebovala vlastnit, objímat, hýčkat. Nepotřebovala, aby jí ti, které milovala, vraceli všechny projevy náklonnosti zpět. A přesto v srdci a celou její bytostí se rozlévalo teplo lásky, která milující hladí očima, vede příkladem, ne příkazem, ne bičem, ale něhou, takovou něhou, která milovanému ani vlásek nezkřiví, aby netrpěl.
Vše, co proběhlo za pár minut, by mohla probírat ze všech stran a mluvit o tom celé dlouhé hodiny snad i dny a přesto by slovy nepopsala to, co cítila.
Ano, to je pravý život, to je to, co se mám učit!

Pokračovanie o týždeň.