Událo se to kdysi. Bydleli jsme tehdy v odlehlejším koutu naší krásné země a od otce jsem vlastnil starší pánské kolo. Měl jsem za to, že je to kolo z Ruska – takzvaná Ukrajina. Až později jsem se dozvěděl, že v tomto případě se jednalo o kolo známé české značky.
Na tomto kole jsem často jezdil dolů do vesnice obstarat nejnutnější věci.
Zvláštním zjištěním na této cestě bylo, že kdykoliv jsem se vracel zpět za tmy, vyšlapal jsem na kole kopec, který k nám vedl, bez zastavení. Ve dne jsem toho schopen nebyl. Nikdy se mi to nepodařilo, ať jsem se jakkoliv snažil. Za tmy jsem se soustředil jen a jen na cestu. Nedokázal jsem ani vnímat, jak strmý přitom kopec přede mnou je. Prostě jsem jen šlapal a šlapal.
Ano, přes den jsem mohl obdivovat krásy kolem, kochat se, ale dojet domů tak rychle, jak jsem si přál, se mi nikdy nepodařilo.

V životě se můžeme a jistě i máme těšit z věcí kolem, jde-li však o to, abychom něco zvládli ve stanovené nám době, bez obav z toho, jak je cesta před námi příkrá a kolik že nám toho na ní ještě zbývá, pak se nabízí otázka, jestli k tomu nevyužít právě tohoto poznání a nesoustředit se jen a jen na tento jeden cíl…