Procházel jsem pro mě ne zrovna vlídnou částí města, když tu jsem poprosil o prosvětlení a o očištění tohoto místa.
Přistěhovali jsme se tady nedávno. Připadalo mi to, jakoby zde dozrávaly plody, které dávaly poznat veškerou marnivost a nesmyslnost dosavadního lidského hemžení a pachtění se na pozemské pláni.
Ano, budu prosit o prosvětlování těchto míst, jak jen budu moci.
Přitom jsem si uvědomil; kdyby toto místo bylo na pohled příjemné, působil bych jako takový hromosvod pro světlo i tam? Anebo bych se spíše kochal a co možná nejvíce z těchto míst čerpal a bral?
Odpověď jsem znal.
Zdá se, že jen útlak na naši duši dovede občas pozvednout naši mysl vzhůru k prosbě o Světlo. A přece pomáhat snášet Světlo na zem je naši povinností.
Jistý tlak či útlak na naši duši je často nutností, abychom sebrali síly k proražení a odvržení strusky, která na nás lpí. Strusky všednosti, sobectví a nezájmu o blaho obecné. Ne jen o blaho naše.