Taky se Vám někdy stává, že něco uvidíte, prožijete nebo si přečtete a vtiskne se vám to do paměti na celý život?

Mně se to stává. Jedna z takových vzpomínek je malý úsek z filmu „Planeta opic“. Při jedné scéně tam inteligentní opice ukazovaly náhle se objevivším lidem, jak ze své úrody kukuřice vyberou ta nejlepší zrna, aby se dobře najedli, a zbývající horší pak zasadí. Právě při této scéně jim jeden moudrý člověk poradí, aby to začali dělat opačně. Nejlepší ať zasadí a zbylé spotřebují, nakonec že budou jíst daleko lepší zrna než doposud.
Okamžitě jsem pochopil moudrost této rady a zapsalo se mi to trvale do tehdy ještě dětské hlavičky.

Zrovna příhoda s kukuřičným zrnem se mi poslední dobou začala vybavovat, když jsem si uvědomoval, že stále ještě myslím hlavně na sebe.

Ve světle této příhody se nám nabízí otázka: Sázíme krásné, ba ta nejkrásnější zrna, když myslíme na sebe anebo je sázíme tehdy, když myslíme na druhé, na to, jak jim můžeme prospět, jak jim můžeme být užiteční…; co myslíte?