Josef zemřel. Chvilku mu ještě trvalo než se odpoutal od svého těla, které ještě donedávna oplakávali jeho příbuzní.
Byl věřící člověk a byl přesvědčen, že půjde po své smrti do nebe. Jeho pozemský život byl naplněn prací, kdy sobě i druhým dokázal mnohé odepřít. Měl děti, ze kterých mu k jeho radosti vyrostli pracovití lidé, kteří se dovedli dobře zaopatřit. Nikdy netoužil nijak zvlášť po majetku a ani závist či podobné vlastnosti mu nebyly vlastní. Očekával tedy přijetí do nebe co nejvřelejší.
Jaké však bylo jeho překvapení, když při hodnocení jeho života mu byly kladeny otázky typu: Kolikrát jsi pohladil svou ženu, kolikrát jsi ji povzbudil svými vlídnými slovy?
Kolikrát děti výskaly radostí ve tvé náruči, kolikrát ucítily tvé mozolnaté ruce na svých tvářičkách?
„Vždyť já pracoval“. Zněla Josefova odpověď. „Poctivě pracoval, neznaje úlevy, jen o nedělích jsem místo práce vzdával Tobě dík“. „Proč tedy tyto výčitky?“
Náhle začaly před Josefovým duchovním zrakem vyvstávat obrazy. Obrazy smutku a nenaplněného života jeho ženy a dětí. Ne, Josef nebyl zlý, ale hřejivé slovo odsunul pro „povinnosti“ kamsi daleko. „Radostí byť jen při zvednutí dítěte nad hlavou a láskou, byť jen obsaženou v myšlence na ženu při práci mi posloužíš daleko více než obrovským množstvím pořezaného dřeva na pile!“
Hořce zaplakal Josef vida vše pojednou jasně.
Poklekl a se sepjatýma rukama zvolal: „Dovol mi ještě znovu smět vše napravit.“
A tak tu dnes sedím, žena šla spát a já bych znovu málem zapomněl. Zítra však ji donesu snídani do postele a ještě dnes, až obejdu děti a přikryji je dekou, všechny něžně a s láskou pohladím…