Stáli jsme jednou celá naše rodina na vlakové zastávce, nebo také možno říci, na peróně vlakového nádraží. Odjížděl právě vlak podobný tomu našemu, jen mířil do jiné cílové stanice. Držel se mě právě za prst nejmenší z našich dětí, malý Ámos, když pan výpravčí v ten pravý čas dával znamení vlaku k odjezdu. Dříve než ukázal plácačkou vlaku zelenou, zapískal dvakrát na kovovou píšťalku. Jednou krátce a podruhé hned na to dlouze. Bylo to pěkné a v té chvíli mě napadlo, že některé obyčejné věci, jako je například píšťalka u vlaků, nevymizí ani při tak vyspělé technice jaká dnes je. A protože náš vlak měl přijet jen za malou chvilku, pan výpravčí neodešel, ale jen poodešel ke druhé koleji, blízko nás.
Přiblížil jsem se s Ámoskem, a když jsem si dřepl, měli jsme se stojícím Ámoskem píšťalku v úrovni očí. Byla pěkná a líbila se nám. V té chvíli, pod dojmem klukovství, jsem započal rozhovor s panem výpravčím a rozvinul jsem svoje úvahy o zachování píšťalky i v dnešní době. Celkem mladý pán výpravčí rozhovor v příjemné náladě navázal a vysvětlil nám, že pískání je hlavně pro cestující, aby věděli, že už se vlak rozjede, a že strojvůdci, když se dívá, stačí jen znamení plácačkou. On že někdy, když vidí, že na nástupišti nejsou takřka žádní lidé, tak ani nepíská.
Nastala odmlka a po ní se do rozhovoru zapojila i moje žena. Vyprávěla nám, jak nedávno cestovala s našim malým Ámoskem, na kterého se pan výpravčí stále mile díval a jeli někam vlakem. A také že někde zastavili a když přicházel pan výpravčí, upozornila žena nadšeně maličkého, že ať dává pozor; „pan výpravčí bude pískat. Ámosek pak v napětí čekal a, a nic. Vlak se rozjel jen na pokyn plácačky a Ámosek byl smutný a zklamaný.
Plně jsem se vžil do tohoto vyprávění. „Pro ně,“ vhrkl jsem, „pro děti musíte už vždycky pískat. Vždyť, co když ve vlaku sedí děti a s napětím čekají, až to od vás uslyší.“
V očích pana výpravčího se zrcadlilo pochopení a z jeho výrazu se dalo vyčíst, že se bude snažit, aby se už nikdy nestalo, že by nezapískal. Snad i my bychom měli při své práci myslet na ty, které právě nevidíme, ale kteří by mohli být v dětské důvěře někde blízko, třeba v takovém pomyslném vlaku.
Fii. Fíííí….