Slunce hřálo, vzduch se odíval do průhledných kabátů a stoupal vzhůru k nebi. Po obloze kroužil pomalu, jako by líně, pták. Jeho zrak, byl však bdělý a jeho pomalé pohyby umožňovaly jistě zkoumat terén krajiny pod ním. Ležícího lvíčka v suché trávě si nevšímal, šlo mu jen o nedojedený zbytek jeho potravy, ležící v jeho blízkosti. Tiše se snesl a dosedl vedle zbytků uloveného zvířete. Zvuk podobný mlasknutí a cvaknutí zároveň, patřil jakoby poděkování lvíčkovi.
Teplomílek, jak se lvíček jmenoval, zvedl hlavu. Byl nasycen a tak mu pták nevadil. „Tomu musí být ve vzduchu ještě tepleji než je mi,“ pomyslel si Teplomílek. „Je blíže slunci než já.“ Slunce a jeho hřejivé teplo miloval lvíček ze všeho nejvíce na světě. I trochu toho kručení v žaludku snesl, jen když se mohl vyhřívat. Byl taky sluníčku za to vděčen a hladil ho za to svým dobráckým pohledem. A občas i zařval na některé ze zvířat, když se mu zdálo, že si slunce málo váží.
„Mít tak křídla,“ pomyslel si teplomílek. Pak to ale zamítl při představě, že by mu při běhání křídla zavazela. Potřebuje zůstat tak jak je. Olizování tlapek by přece jen nechtěl vyměnit za čistění peří. Jak tedy být slunci ještě blíž? „Už to mám,“ zařval lvíček tak, až se sám málem polekal. „Kmotříček lev mi jednou vyprávěl, že tam kde slunce zapadá, je vysoká hora. Půjdu tam a budu tam žít.

Jak řekl, tak udělal. Dlouhou cestu překonal z vesela, vždyť šlo přece o něj a o slunce. Ale při stoupání vzhůru na horu, se mu něco nezdálo a když se mu tlapky dotkly sněhu, zaúpěl. „Jak je to možné, blíže slunci a taková zima?“ Více o tom nepřemýšlel! Vzal, jak se obrazně říká, nohy na ramena a utíkal zpátky na suchou, teplou trávu.

Od té doby byl s teplotou slunce úplně spokojený a nikdy už nepomyslel měnit něco, kam ho příroda dala.

Ilustrácie: autorove deti