Země se dostávala ke konci svého životního koloběhu. Některé živočišné druhy i bez zásahu lidí opouštěly zemi a země, přestože stále ještě krásná, jako by neznatelně chřadla a kostnatěla. Nebylo to nějak zvlášť patrné, ale já jsem to tak cítil.

Z knih, které se mi k mému štěstí dostaly, jsem čerpal svou moudrost.
Věděl jsem toho stejně jen velmi málo, ale jasně jsem cítil, že statě, ve kterých se hovořilo o vypršení času určeného pro výuku lidských duchů, tedy lidí, jsou pravdivé. Země se pak měla pomalu ubírat do rozkladu, tedy do zákonitého cyklu vzniku a zániku. Lidský duch měl být v té době už zralý a uvědomělý a měl už být schopen žít výš.
Z knih, či lépe řečeno ze spisů, které jsem studoval, jsem nikdy nečetl ty poslední, možná ty nejhlavnější. Moudré mé tehdejší vedení, dovolovalo mi číst jen tolik a taková témata, na která jsem ve svém dosavadním poznání stačil.
Svět tehdy vypadal jinak než ten váš dnešní. Prošel velkou katastrofou, která způsobila, že lidí na zemi bylo již relativně málo a ti kteří zůstali, utvořili jakési kolonie. Ty se skládaly většinou z lidí něčím si blízkých. Buďto z přátel, rodinných příslušníků nebo jinak stejnorodých lidí.
Kolonie či osady, jak by se tyto uzavřené a ploty obehnané skupiny daly nazvat, čítaly různých počtů. Od šesti do třiceti byla nejčastější hranice, ale ani 200 až 300 lidí nebylo výjimkou.
Já jsem tohle všechno věděl, jelikož jsem putoval mezi osadami jako samotář trosečník, který si z katastrofy nic nepamatoval a tudíž se ani neměl kam zařadit.
U jedné takové osady jsem však zůstal déle.
Většinou tyto osady byly obehnané cihlovou nebo kamennou zdí, někde jen vysokým dřevěným plotem. Zeleň přesahovala z takové osady v pásu několika málo metrů, někdy i více, ne však dále než padesát kroků. Kolem pak byla jen hlína, sutě kamení, něco jako když se staví u vás silnice a kolem není ještě zatravněno. Budilo to ve mně vždy dojem, že příroda může na této zemi žít už jen v blízkosti natrvalo usazených lidí.
U osady o které jsem se už zmínil, a u které jsem se déle zastavil, byla hned jedna zvláštnost. Vytékal u ní takřka neznatelný pramínek, jenž tvořil spíše pás mokřady než potůček, a byl obrostlý jemnou světlou trávou. Ústil nedaleko mezi stromy, které byly však vrostlé mezi sutí štěrku a kamení, takže se toto místo nehodilo k trvalému osídlení. Mezi těmito kameny byla široká rozsedlina a v ní se voda do veliké hloubky zadržovala. Toho obyvatelé využívali tak, že občas, tak jednou za týden, vycházeli za účelem většího praní či lázní nabírat vodu do džberů a řetězem rukou ji dopravovali dovnitř. Přitom vždy stálo u této řady lidí i několik ozbrojených mužů, kteří ostatní chránili. Ne že by od doby katastrofy docházelo k přepadávání nebo střelbě, ale lidé k sobě ztratili důvěru a žili ve velké obezřetnosti.
Proto bylo pro mne takřka nemožné, přidružit se do nějaké osady. Nikdy by mi opravdu nevěřili, že jim nechci uškodit.
Tady jsem však při jednom takovém předávání vody spatřil, ukryt na svém stanovišti, moc milou dívku. Obyvatelé osady o mně nevěděli a dívka ve mně budila nevím z čeho pramenící naději, že bych se zde nakonec mohl usadit.
Snad že mi někoho připomínala. Nevím. Když jsem se snažil rozpomínat, jaké to bylo se mnou dříve, před katastrofou, vyvstávalo ve mně tušení, že jsem měl kolem sebe blízké, snad i ženu a větší děti. Byl to ale jen přelud a bylo zbytečné vést sílu tímto směrem. Cítil jsem jasně, že v takovém případě se po mé smrti sejdeme a také ve mně zrál pocit, že byli-li, jsou v poznání moudrosti světa mnohem dále než já. Pakliže to tak bylo, já zůstal tak trochu pozadu a musel jsem se ještě něco doučit, abych je mohl dohnat.
Cítil jsem snad, že u této dívky bych se mohl mnohému doučit, úctu a věci, které jsem ještě postrádal.
Ať to byly z mé strany jen výmluvy proč čekat, čekal jsem dále trpělivě na dny, kdy budou nosit vodu, abych ji mohl pozorovat. Někdy stála ke mně zády, ale to mi nevadilo, mohl jsem alespoň pozorovat její dlouhé tmavé vlasy. Připadala mi neskutečně krásná.
Nevím, jak dlouho bych toto táboření v blízkosti osady vydržel, kdyby se mi jednoho dne nedostalo příležitosti ukázat se. Došlo k tomu tak, že se při předávání vody jedna žena v řetězci skácela a ostatní, místo aby jí pomohli, se za výkřiků rozprchli. Nevěděl jsem co se vlastně stalo, ale za ta léta osamoceného života v přírodě jsem se už ničeho nebál. Zvířat už celkově bylo poskrovnu a z jediného, z čeho jsem neměl dobrý pocit, byla samota.
Přiběhl jsem k ženě zrovna v čas, abych ještě zahlédl odplazit se hada. S pocitem, že k pomoci a snad i k léčení jsem měl dříve ve svém životě blízko, jsem ženinu nohu ošetřil. Cítil jsem jistotu, že žena bude žít dál.
Tenkrát mě k sobě vůbec nevzali a ani nijak nepoděkovali. Odnesli jen zraněnou ženu a nabírání vody už nedokončili. Zavřeli bránu z dřevěných kulatin a nechali mě opět samotného. Trvalo pak ještě mnoho dní než si mě obyvatelé dali zavolat, a to když zjistili, že žiji v jejich blízkosti pravděpodobně již delší dobu.
Když se tak stalo, mezi obyvateli jsem ji tenkrát neviděl, byli tam totiž hlavně muži. Předvedli mě tehdy před jejich,, bimbisára“, jak jsem v duchu jejich zavalitějšího vůdce nazval. Muž byl velmi dobráckého obličeje a působil na mě až trochu dojmem,, mouchy sežerte si mě“. A Chuan, jak se dívka, kterou jsem pozorovával, jmenovala (zjistil jsem to až mnohem později), byla jeho dcerou.
Ale mé sympatie neopadly a nedaly se zakrýt a ona si jich brzy všimla. Pak už to pokračovalo trochu jako z vašeho ale opravdu dobrého zamilovaného filmu a končilo nebo spíše začínalo naší velkou láskou.
Od té vaší, jak vy si lásku představujete, se to však velmi lišilo. Lidé po přestálých hrůzách, které katastrofa přinesla, hlavně po šoku z ní, byli plaší a vůbec jim už nešlo o to lákat druhé na svá těla nebo jen jeden po druhém tělesnost žádat. Mezi lidmi vznikala jako protipól strachu úcta.
Jestli se mě ptáte, jakou katastrofu země vlastně prodělala, vážně nevím. Já si nic nepamatuji a lidé hovořili o tom jen plaše a šeptem, a já jsem z toho zaznamenal jen nějaké kameny či meteority z nebe. Nikdy jsem se na to už pořádně neptal. Proč taky, bylo to a stalo se a v konečném důsledku to přineslo i mnoho dobrého.
Osada v niž jsem si přál se usadit, přestože většina osadníku byla zatím proti, byla v něčem zvláštní. Panoval tam jiný duch než v jiných osadách, jak jsem mohl doposud, samozřejmě jen z dálky, vypozorovat.
Bylo mezi nimi něco hezkého.
Jen s jejich filozofií, tedy s její konečnou fází, jsem se nemohl smířit.

Jak jsem zjistil měli stejné nebo alespoň velmi shodné překlady knih, z jakých jsem se vzdělával i já a měli i ty poslední. Podle nich, jak mi sdělili, čekali, majíce mezi sebou moc hezké vztahy, zánik. Tedy konec. Konec světa a i jejich. Tedy přesněji řečeno vymazání z knihy věčného života. Toto vymazání, které, jak jsem již věděl, čeká ty lidské duchy, kteří se včas neobrátí, ještě lépe řečeno, nebyli ještě ani na poslední chvíli uznáni hodni jít výše ke světlu.
Chápal jsem z části ten pocit, protože živá byla ve mně vzpomínka, jak lidstvo na zemi žilo i jak jsem asi žil já, ale nedokázal jsem se s tím smířit. Nechtěl jsem.
To bych se pak nemohl po smrti setkat se svými tušenými blízkými a jaký by pak mělo mít smysl moje přežití? To už jsem přece mohl být po smrti, stažen tam, kam po právu patřím a trpět tam. Ale já věřil v naději.
Jejich spisy, kterým jsem věřil i já, alespoň těm co jsem četl, mohou se přece o tomto konci mýlit.
Opakovali mi, při jejich pravidelných společných setkáních, že je doslova psáno, že přeživší lidi čeká nakonec zánik. Jiné cesty není. Chtějí ji tedy alespoň vyplnit co nejpěkněji.
Knihy měl dostupné jen,, bimbisár“ a jeho blízcí rádci. Lidé je ale přečtené měli a znali je.
Naléhal jsem na Chuan, aby mi nějak zajistila ty poslední. Říkal jsem si stále, že slovo je živé a každý člověk je jinak chápe a jinak prožívá. Mohla to být jen bláhová naděje, ale ve mně byla touha po životě a také touha žít s Chuan.
Láska Chuan mi knihu přinesla. Četl jsem a byla to pravda. Četl jsem různě na přeskáčku i odzadu. Stálo to tam vyřčeno jako ortel a slova prorokova zněla – lidstvo musí zhynout.
Knihu bych nejraději odhodil, vždyť zatím se vyplnilo vše, co tam bylo napsáno. Spis se přičítá jednomu dávnému prorokovi, který v začátku soudu na zemi zvěst Pravdy lidem přinesl.
A nezměnilo to ve mně mé stanovisko, můj postoj, i když jsem vše četl znovu a znovu. Mé názory pak vyvolaly dojem, že jsem rouhač a že chci obrátit, co je psáno, a narušit poklidné přijímání přicházejícího. Ale Chuan stála oddaně při mně a jen ona to byla, která zabránila svým postojem, aby mě nevyhnali.

Poprvé jsem četl spisy jako dítě, přesněji takový jsem měl pocit. Mohlo to být jen tak, že jsem byl jenom mladý a málo zralý.

Modlil jsem se. Od té doby co jsem se potloukal samotný a vesměs jen pustinou, přivykl jsem se modlit. Spis o tom samozřejmě také hovořil. Dělali to i lidé v obci, měli svá pravidelná setkání a oltář. Od doby, co jsem směl být v blízkosti Chuan, jsem už spíše jen děkoval, děkoval za to, že to tak je a za to všechno, co zbývá dobrého. Ostatní děkovali taky, myslím ale, že byli trochu zlomení jistotou konce. Chápali ale, že vše, co se stalo, je jen podle zásluh a že se vše vrací spravedlivě za to, jak žili.
Později jsem se dozvěděl, že knihy, přesněji jejich opisy, byly v každé i té nejmenší osadě. Používali a ctili si jich však různě.

Spis provedl lidskou duši od dob příchodu prvních osvícenců dřívějších národů, Buddhy, Lao-ce, Krišny… až k Synu Božímu, Ježíši, a nakonec k příchodu katastrofy. Vše bylo líčeno tak prostě a barvitě, že čtenář měl pocit, že vše opravdu prožívá. Pak se spisy rozepisovaly o světlých úrovních nad zemí, o tom, kam putuje duše po smrti a také o temných úrovních, vámi nazývaných jako peklo. Tyto temné úrovně si však lidstvo způsobilo samo, v důsledku vesmírného zákona: Co uděláš, to se ti znásobené vrátí.
Další zákon, že se stejnorodé přitahuje, platí plně i po smrti, takže se k sobě a na stejnou úroveň dostali hrubiáni, chamtivci, lakomci nebo také se sešli ušlechtilí lidé a podobně. Každý tam mohl poznávat a uzrávat, aby se zlepšil a mohl pak jako čistě smýšlející prožívat věčný život, v místě vámi nazývaném rájem.
Zákon stejnorodosti byl na zemi poněkud utlumen, aby se všichni mohli setkat s dobrým a odvrhnout tak to špatné a tím se napravit. Jinak by jim to v lepším případě trvalo mnohem, mnohem déle. Třeba já, pokud bych se jen cpal jídlem, jak bych si sám sebe mohl po smrti představit, bych se dost těžko polepšil, kdyby všichni kolem mě nedělali nic jiného, než že by jen jedli a jedli a… mlaskali.
Tak při jedné mé takové chvilce, kdy jsem z hloubi srdce děkoval a před očima měl jenom Chuan, pojala mě touha po prvním spisku. Co to tam vlastně bylo psáno? Nikdo v osadě už jej nečetl. Četli si už jen ty poslední, protože v nich bylo nejvíce vědění o nebi a zářila z něj mocná síla.
Chuan mi tajně ten první spisek přinesla. Hlídala před místností, kde jsem se chystal si ho číst, a jako by mi neviditelná ruka pomohla obrátit stránku (o našich duchovních vůdcích a pomocnících spisy také hovořily) a tam stála mezi řádky věta:
„A bude-li vaše snaha a touha veliká, tak mocná, až se srdce prorokovo obává, že ani lidská touha dnes již nedovede býti, a bude-li vaše touha po nápravě sebe z lásky pramenit (z lásky k Tvůrci všeho), může se váš, ale jen váš, nezvratný konec ještě odvrátiti.
Bojím se, že jen nemnozí, a to ještě až po velikém utrpení prožitém, dokáží se k této touze v čisté lásce přeměniti.
Kdo slova tato, v úvodu mém pronesená, uchová, kdo železným dlátem před zrak ducha svého dá jej vytesati, může ještě doufat ve spasení své, i když zákon největších běd bude se naplňovat.“ Dál už spis popisoval děje a věci lidem známé a dnes už pochopené.
Jako plamen to v mém srdci zahořelo, ale tentokrát ne pro Chuan, ale pro Něj. Je spravedlivý a k tomu ještě tak dobrý!
Cítil jsem, že jsme zachráněni!
Nebudu vám už popisovat, jak zapáleně jsem opis prvního spisu přečetl a co to vyvolalo a jaké byly reakce. Výsledek byl, a ten je nejdůležitější, že ostatní nakonec uvěřili a prožhavili se a dnes vám to vše mohu sdělovat z výšin vedle Chuan (jen její nebeské jméno je jiné) a vedle svých blízkých. Ostatní z osady jsou tu také, i když na jiném místě.

Na závěr chci dodat, že jsem nikdy nebyl velkým vyznavačem scifi a filmy s touto tématikou jsem kladně nehodnotil. Dobu si zasaďte, kam chcete a o tom, že vám o budoucnosti píšu jako o prožitém, zbytečně nehloubejte.
Pro mě je to tak.
Děkuji těm, co vše do srdce přijali. Pro ně jsem to psal.