Knížecí zahrada u zámku Lavros byla ozdobou jejího majitele. Hlavní zahradník Matyas ji opečovával s láskou a radostí. Kam oko dohlédlo, bylo vše zastříháno a udržováno v harmonii. Sochy, lavičky, fontány, to vše pak doplňovalo celkovou tvář zahrady.
Kníže rád po ní prováděl své hosty a trávil tam též chvíle svého odpočinku.
Jednou mu oplácel svou návštěvu kníže se vzdáleného panství a ten přivezl s sebou svého zahradníka. Virdul, jak se tento jeho hlavní zahradník jmenoval, byl však od tohoto lavroského trochu odlišný. Jim opatrovaná zahrada by se také dala nazvat krásná, ale ve srovnání s lavroskou, by neuspěla.
Virdul si zakládal na roztodivně kvetoucích rostlinách, často dovážených ze vzdálených zemích. Keře bývaly zastříhávány do tvarů vzbuzujících údiv a všechno bylo jaksi okázalejší.
Proto také, při první obhlídce zahrady, byl Virdul sám se sebou spokojen. Prosté prvky Lavros a vyzdvihování zdánlivě jednoduchých částí, jej neoslovovaly. Uznával sice určitou dokonalost v celém rázu zahrady, ale málo exotické prvky jej neupoutávaly. Přes svou pýchu neviděl mnohé. Aniž by si vše doprohlédl, odebral se raději posílit se do kuchyně, kde v duchu litoval, že musel opustit svou zahradu a zbytečně zdlouhavě předávat své příkazy pomocníkům. „Kdo ví, jestli ještě něco nepokazí.“ Do odjezdu svého knížete se již více o zahradu nezajímal.
Při jízdě s knížetem zpět na jeho panství pak začali o všem hovořit. Na rozdíl od Virduly byl jeho pán lavroským knížete nadšen a ovlivněn. Rozdmýchal v něm něco, co ani nevěděl, že v něm dřímá. Tím se začal i jeho pohled pomalu odvracet od věcí okázalých k věcem prostě krásným. To i znamenalo, že se jistě změní i jeho zahrada. Pýcha Virdulova, kterou poprvé teď jasně vyciťoval, ho rozesmutnila. Pro jiné naléhavější věci musel však zanechat tváři své zahrady volný průběh a jen si vroucně přál, aby se začala podobat, co do obsahu, té v Lavros.
A Virdul také, od svého příjezdu nenacházel klid. Jako by proti jeho vůli, v noci ve spánku, vznášela se jeho duše nad lavroskou zahradou a on jako by jinak vnímal každičký její koutek.
Poznenáhlu si začal uvědomovat, že i stejné dřeviny a rostliny, které tam viděl a které opatroval i on, byly odlišně rostlé. A vždy shledal ty cizí dokonalejší. Jak to? To byl osten do jeho pýchy. A odtud se také začala odvíjet nit k jeho změně. Došlo to tak daleko, že již nenacházel klidu a sám požádal svého knížete o možnost znovu shlédnout zahradu v Lavros. A knížeti to bylo vhod.
A tak netrvalo dlouho a ocitli se znovu u lavroského zámku.
Stále ještě pýcha bránila Virdulovi, aby vyhledal Matyase a na vše se ho otázal. Tentokrát při prohlídce zahrady neprocházel kolem jejích jemných krás netečně, ale s velkým zaujetím.
Kouzlo zahrady bylo mocné. Její vliv začal Virdulovi pozvolna stahovat šupiny z očí. A tak i setkání s Matyasem se událo jako by náhodou.
Citlivý Matyas pomalu rozprostíral před Virdulovým vnitřním zrakem jednoduché pravdy, jimiž se vše v Lavros řídilo a platilo nejen pro zahradu.
Matyas nechával své pomocníky tvořit dle jejich vlastního cítění. Oni v něm měli dostatečný vzor na to, aby sami dovedli rozpoznat, kde se mají zlepšit a na co se zaměřit.
On sám se nechával ve všem řídit svým citem. Často už už chtěl zasáhnout, zastřihnout, přesadit nebo podobně, když uslyšel v sobě slova: „Vyčkej, ještě nepřišel pravý čas“.
A Matyas poslechl a vždy se ukázalo, že například nenadála změna počasí nebo jiní činitelé, by jeho zásahem rostlinu zeslabili nebo zahubili.
„Jak mám ale poznat ten pravý čas?“ zeptal se zoufale Virdul.
„Je to prosté a těžké zároveň.“ odpověděl Matyas. „Poslouchej se. A nauč se více vnímat a poslouchat druhé. Nech svého pomocníka jednat bez tvých příkazů a pozoruj ho. Mnohé se ti ukáže už u něj.“
„Nedělej na zahradě nic jen pro věc samu, aby keř uchvacoval, aby květy vábily. Pozoruj je, snaž se pochopit jejich podstatu a potřeby tak, jako to děláš u svého psa.“
„Vytvářej vše pro potěšení, pro radost z pochopení. Pak i tebou opečovaná zahrada se rozzáří. Pamatuj hlavně, že vše má svůj Pravý čas a odhadnout jej chce, abys byl klidný a pokorně naslouchal svému nitru.“
A Virdul, tak jako jeho pán, přijal!
Nebylo pak vše jednoduché a trvalo to dlouho a dlouho, ale stálo to za to.
A ještě něco. Virdul si začal při své práci zpívat!