Láska k rodné zemi, k místu, kde se člověk narodil a vyrostl, se považuje za něco vznešeného až dokonce posvátného. Tato láska je opakovaně chválena básníky a našla vyjádření také v jiných formách umění. I v našem materialistickém věku, kdy jsou převraceny a pošlapány mnohé hodnoty, láska k rodné vlasti, cit blažené jednoty s rodnou zemí, se dál zachvívá v duších lidí, a dává jejich životu a jejich konání jistý smysl, například když se národ pozvedá jako jeden muž na obranu své země proti agresorovi.

Ovšem, je třeba poznamenat, že tato láska k rodné zemi pulzující v duších pozemských lidí bývá často využívána vypočítavými a bezohlednými vládci národů a dogmatickými ideology k dosažení nečistých cílů a přináší tak nesčíslné bědy.

Takže je třeba poznamenat, že ač tato láska – náklonnost k rodné zemi je skutečně prožívána pozemskými lidmi jako něco zcela reálného, zůstává tím neméně pochopena. Jinými slovy, proč z lidské duše probleskává onen tajemný cit jednoty s rodnou zemí, jaká je skutečná podstata tohoto citu, této příchylnosti – o tom lidé dosud nevěděli. Prožívali – ano, opěvovali a oslavovali, nechávali se vést tímto citem ve svých dílech, ale – nikdy ho nemohli správně vyložit. Bylo nutné, aby se objevilo Poselství Grálu, abychom mohli, s pomocí tohoto vynikajícího díla, které dává jednoduché a jasné odpovědi na všechny životně důležité otázky, ze všech stran vysvětlit pro sebe i tuto otázku a objasněním podstaty tohoto citu z hlediska Zákonů Stvoření sejmout z něho plášť tajemství.

Když se podíváme na vysvětlení do Poselství Grálu, vidíme, že se nejedná jen o to, že naše pozemské tělo je úzce spjato zářením přesně s tím místem zemského povrchu, kde přišlo na svět. A že zvlášť to místo na zemi, kde se člověk narodil, může poskytnout pozemskému tělu člověka nezbytné síly pro jeho plnohodnotnou činnost v pozemské rovině. Jde také o zvláštní druh záření, která shora dolů prostupují celým Stvořením, vyvolávajíc v člověku tajuplný pocit lásky – náklonnosti k rodnému domu, v nejširším slova smyslu tohoto pojmu. Tak na nás působí jedno z energetických center záření, která jsou jako silné magnety umístěna na samém vrcholu Stvoření – v Říši Prastvoření.

A přece by mělo toto záření prostupující celým Stvořením vyvolat v nás, pozemských lidech, ještě něco vznešenějšího než je prožívaná a oslavovaná láska k naší rodné zemi. Toto záření by mělo v první řadě mocně rozvibrovat našeho ducha, naše živoucí jádro, a vyvolat tak v duši lásku k naší společné Duchovní Vlasti, vroucí touhu znovu se tam jednou vrátit; vyvolat v srdci palčivý stesk po našem společném nebeském domově!

Toto záření má zažehnout a sjednotit ve hmotnosti putující lidské duchy a rázem je nasměrovat vzhůru – k jejich opravdové věčné Vlasti, k Říši Ducha! Ale je přesně to, co pozemskému lidstvu chybí anebo co má jen v nepatrné míře. Takový závěr jistě udělá každý neovlivněný pozorovatel, pokud se snaží podívat na současný stav lidstva z hlediska ducha. Jen v několika jednotlivcích žije tato touha, zatímco u drtivé většiny chybí. A to je, jistěže, smutný obrázek vyjevující duchovní poruchu pozemského lidstva.

Pozemská domovina je přechodná, nebeská Domovina – ne, ta je věčná! Už jen tato jedna skutečnost vypovídá o tom, co by mělo být kladeno do popředí. A jestli v různých pozemských životech můžeme měnit svou pozemskou vlast, rodit se tu v jednom rohu světa, tu v jiném, potom naše nebeská Vlast zůstává stále táž. Jednou jsme se tam objevili jako duchovní zárodky, znovu se tam musíme vrátit, ale už jako zralí duchové plně si vědomi sebe sama. To je naše pravá Domovina, Otcovský Dům, který nás stále čeká a který je skutečně našim nejvlastnějším a nejpřitažlivějším místem ve Stvoření.

A to, že my, pozemští lidé, jsme už dávno přestali cítit smutek a touhu po naší nebeské Otčině, ukazuje na lenost našeho ducha, na nepřítomnost duchovního života v nás. Pojďme se podívat na cíle a snažení pozemských lidí, abychom se ujistili o nespornosti tohoto žalostného faktu. Duch pozemského člověka spí a noří se tak v přízrak duchovní smrti, což znamená – zničení osobního bytí a nemožnost vrátit se do Říše Ducha v plném osobním vědomí. Duch pozemského člověka nemůže slyšet mocné probouzející volání výšin, nabádající nepromeškat už ani minutu, ale shromáždit síly k zahájení vzestupu.

Lidský duch má být proniknut touhou po svém nebeském Domově, pokud chce obstát v nyní probíhajícím Soudu Božím, Posledním Soudu! A nezáleží na tom, pod tlakem jakých okolností vzniká tato touha. Ať už je to radost nebo smutek, okamžik největšího štěstí nebo silné duševní nouze nebo fyzické bolesti – je důležité, aby tento silný zážitek, který zatřásl duchem a přechodně odsunul do pozadí všechno pozemské, neprošel pro pozemského člověka bez stopy, ale stal se milníkem na cestě jeho duchovního probuzení a vzestupu.

Dnes ve všech koutech světa různé události svědčící o Posledním Soudu neúnavně tlačí na lidi, aby se konečně v mnohých lidských duších probudil stesk po Království Ducha, po naší společné nebeské Vlasti. Nepochybně, potom i lpění na pozemské vlasti bude hodnoceno novým způsobem a poznání skutečných souvislostí přinese všem národům mnoho blaha. Tím se odstraní všechny ty zkomoleniny a nesmyslnosti, které nyní jako nesprávné formy vegetují zvlášť na půdě lásky člověka ke své pozemské vlasti.

Tehdy všechny národy země prožijí nevídaný vzlet a rozkvět, když budou pracovat ruku v ruce, druh vedle druha pro slávu Boží – pro Toho, kdo stvořil toto nádherné Stvoření a dovolil nám, malým tvorům, putovat tímto Stvořením s cílem svého vývoje. Potom v lidstvu, které projde mlýnskými kameny Posledního Soudu, zazáří dlouho očekávané Království Míru a Spravedlnosti – hrubohmotný odlesk Ráje, naší společné Duchovní Vlasti, kam se máme ještě vrátit a završit tak svůj vývoj v Díle Stvoření.

Překlad: Lenka Szopová