Není vůbec s podivem, že dušemi žijícími v německém národě za života Syna Člověka tolik hýbalo všechno, co bylo spojené s bájnou Atlantidou, byť tímto jménem ji nazývali jen někteří. Každopádně mezi lidmi žilo vědomí o ztracené zemi, kterou obýval lid větší a krásnější tělesné konstituce, než jaká je obvyklá na Zemi v současné době. Tato dávná země nedávala lidem spát, a i když ji – jak to bývá u lidí obvyklé – začali spojovat i s nejrůznějšími vlastními fantaziemi a opřádat smyšlenkami, v základě i do jejich denního vědomí pronikly mnohé pravdivé věci o Atlantidě.
Do německého národa, ale i do jiných, se totiž tehdy narodila spousta duší, které v Atlantidě skutečně žily a které přispěly k jejímu potopení. Byli mezi nimi i tehdejší vládcové a kněží, kteří na tom měli největší podíl. Ti po poznání svých omylů prosili, aby mohli svou vinu napravit, a mnohým bylo umožněno, aby se narodili v době Syna Člověka i v období příprav na jeho zrození.
Jenomže rozum podporovaný lidskou ješitností opět zasadil svou ránu a duše, které dostaly milostivou možnost odčiňování vlastních přetěžkých hříchů, znovu projevily svou svévoli a odpornou samolibost. Znovu upadly do svých starých zlozvyků a chtěly si hrát na pány, zatímco měly být těmi nejjásavějšími služebníky. Mnoho z nich se tak zapletlo do temna, že se nechaly zlákat například do služeb nacistického režimu, ať už jako členové ozbrojených či represních složek, nebo třeba jako „vědci“, kteří po celé zeměkouli hledali důkazy o nadřazenosti vlastního národa.
Jádrem jejich zhoubného postoje přitom bylo přesvědčení o tom, že v sobě mají božské, že všechnu sílu čerpají ze sebe a že jsou oprávněni podrobit si všechny ostatní tvory. Jednoduše výsady, které přináleží jedině Bohu, si nárokovali pro sebe. Proto přišli s celým konceptem takzvané árijské rasy, do něhož se snažili vtěsnat pestrou směs svých nejrozličnějších přání. Směšnými důkazy a teoriemi chtěli dokázat světu vlastní nadřazenost, přičemž to jediné, čím byli výjimeční, byla milost, jaké se jim dostalo od Boha. Milost, že se směli narodit do povolaného národa, v jehož středu dlel Syn Člověka. Tato milost ovšem zavazovala. Zavazovala je k tomu, že odloží všechny strusky svého ega a že budou pokorně pracovat, především na zušlechtění svého nitra. Ale ne, dělat, co od nich žádal Bůh, to bylo příliš pod „jejich úroveň“ – oni se místo toho chtěli slunit v pyšném vyvýšení se nad ostatní. Někteří přímo zavrhli jsoucnost Boha a nahradili ji vysokými bytostnými, které kdysi mohli spatřovat a které tehdy i teď označovali za „bohy“. Sami se pak považovali za potomky těchto bohů, kteří se kdysi vtělili na Zemi, a sami se vlastně těmito bohy chtěli stát.
Pokud vám to něco připomíná, něco, co stále žije mezi lidmi, pak pozorujete správně. I dnes jsou různě po světě, velmi zřetelně pak například mezi Slovany, stále rozšířené podobné myšlenky. Jen řekněte, proč se vlastně tak usilovně pídíte po tom, jak dlouho váš nynější národ existuje, jak dlouho používá písmo a podobně? Řekněte proč? Jaký to pro vás bude mít význam, když zjistíte, že je to tisíc let, dva tisíce let, třebas i milion? Vždyť za tu dobu, co existuje váš národ, jste se vy sami – vy konkrétní duše – zrodily do všech možných koutů světa! Žili jste v Arábii, žili jste v Číně, Japonsku, mezi indiánskými kmeny… Koneckonců si na to i vzpomínáte. Někteří dokonce i v denním vědomí, všichni pak někde hlouběji. Táhne vás to do nějakých zemí, máte k nim vztah, a přece jste tam ve svém současném pozemském životě nebyli.
Tak co si chcete dokázat tím, když zjistíte, že národ, v němž jste momentálně zrozeni, je prastarý? Že kdysi obýval nějaké území, které bylo možná větší nyní. Jako by vám to k něčemu bylo! Protože jestliže mu toto území nepřináleží teď a tady, pak z této informace nemůžete vyvodit vůbec nic.
Určitě budete nyní horlivě namítat něco o tom, že je třeba znát historii a že je přece správné být hrdý na svou zemi a na svůj národ. To je pravda. Jenomže když se na své skutečné chtění podíváte bez příkras a nejrůznějších vymyšlených ospravedlnění, pak tam najdete především… pýchu! Ano, pýchu!
Ve skutečnosti totiž zastáváte – jako už mnohokrát v dějinách – názor, který lze shrnout těmito slovy: „Ve světě probíhá boj dobra se zlem a všechno dobré se vtělilo do našeho národa, zatímco ostatní jsou temní nepřátelé.“ Toto tvrdili Němci za doby Syna Člověka, toto o sobě momentálně tvrdí mnozí Slované a tvrdily to o sobě nejrůznější národy, které znáte i které neznáte. Nic jim přitom není svaté, a tak se někteří bez rozpaků snaží „přivlastnit“ dokonce i Syna Božího, když prohlašují, že ve skutečnosti byl Árijec, Slovan a podobně.
Jděte se podívat na nějaký fotbalový nebo hokejový zápas národních reprezentací, pořádně si prohlédněte skalní fanoušky a jejich chování, a jestli vás ten pohled zhnusí, pak vězte, že vás zhnusil pohled do zrcadla.
Bylo vám dáno Poselství, ve kterém je vysvětleno, jak máte žít a co máte dělat dál. Je vám to málo? Potřebujete svou hrdost odvíjet od dávných dob, o nichž stejně máte nejasné informace, namísto od toho, že se vám nebo vašemu národu podařilo teď a tady po namáhavém vnitřním boji uvést do života něco, co se souhlasně zachvívá se zákony stvoření? Opravdu – když se podíváte na své nitro a nitro příslušníků svého národa – můžete tvrdit, že to dobré se vtělilo právě sem?
Jste pouhý prach, a na prach budete rozemleti všichni, kdo se chcete jakkoliv vyvyšovat. Neprojdete tříděním. Tříděním, které bude dokonáno tak brzy, že je jen malá šance, že se ještě stihnete vzpamatovat.