Spravedlnost!

Toto slovo volají lidé poté, co byli těžce zasaženi bezprávím a donuceni podstoupit muka, která rozjitřila jejich duše a vytrhla je z jejich lenivého spánku. Dříve se o spravedlnost příliš nestarali a sami často skrytě hřešili myslíce si, že když něco není špatné podle jejich mínění nebo že když o jejich jednání nikdo neví, pak mohou bezstarostně jednat podle svých přání a tužeb, aniž by jim hrozila odplata. Až když utrpení stihne je samotné, tedy když se oni sami cítí obětí, pak najednou začnou hovořit o spravedlnosti, a to horlivěji než kdy dříve. Zajímavé také je, že spravedlnosti se začnou dovolávat i ti, kteří popírají existenci Boha, přičemž si vůbec neuvědomují, jak si tím ve svých postojích protiřečí. Vždyť kde by nebylo Boha a jeho zákonů, tam by nemohlo být ani spravedlnosti! Spravedlnost pochází z Boha, je jeho nedílnou součástí.

Jenže kdo přitom skutečně volá po spravedlnosti? Většinou mají lidé sice slovo „spravedlnost“ v ústech, ale v srdci nosí pomstu. Jak velký to rozdíl! Jedno přináší nápravu, možnost odčinění a rozuzlení, druhé přináší další zlo. Výsledkem jednoho je mír a možnost výstavby, výsledkem druhého jsou války a ničení.

Lidé správně cítí, že bezpráví a zlo musí být potrestáno, neboť tak si to žádají zákony stvoření. Není proto špatně, že například po druhé světové válce začaly zasedat soudy, aby se spáchanými válečnými zločiny zabývaly. Ale pokud má být položen základ k tomu, aby byla učiněna skutečná náprava a aby se v průběhu dalších let a desetiletí mohla navázaná vlákna začít postupně rozuzlovat, pak by muselo jít o soudy spravedlivé, věcné a pečlivé, které by se danou věcí zabývaly s náležitostí a odpovědností, jaká k tomu nevyhnutelně patří. To nelze obejít, jinak se nikdy nedostaví očekávaný výsledek.

Co se však dělo? Soudní přelíčení, jejichž výsledkem byly tresty v podobě nejtěžších žalářů ba i tresty smrti, trvala pouhý den, někdy dokonce i několik hodin či desítek minut! O nezaujatosti většinou nemohla být řeč a využívána byla pochybná či vysloveně křivá svědectví. U některých procesů sehrál významnou roli i politický tlak. Jako zrádci byli souzeni lidé, kteří pouze jednali, jak nejlépe to jen v dané hrozivé situaci šlo. Proti trestům smrti se nebylo možné odvolat, popravy byly vykonávány do několika hodin od vynesení rozsudku. Takový překotný spěch v tak závažných záležitostech přece jasně ukazuje na to, že něco není v pořádku. Hrůzy, jaké druhá světová válka přinesla, přitom nemohly vzniknout z jednoduchých příčin, s nimiž byste se dokázali vypořádat za pár měsíců. Tak obrovské zlo nutně poukazuje na obrovskou hloubku problému, která si žádá důkladný rozbor, zamyšlení, přehodnocení a zásadní proměnu celé společnosti!

Ale to ne, to je na lidstvo opět příliš mnoho práce, to by opět bylo chtěno, aby se každý jednotlivec proměnil sám v sobě. O co pohodlnější je udělat velká gesta, například v podobě veřejných poprav některých zločinců. Těmi se uspokojila lidská touha po pomstě, zatímco skutečná spravedlnost se mezi tím vším tiše vytratila. Ale jen z mysli lidí, ne však ze skutečného dění, které vás nakonec znovu dohnalo; protože to, co je nevyřízené, se vždy vrátí – takový je zákon.

I dnes probíhají války, jejichž zločince budete chtít jednou soudit. Také bylo a je pácháno jiné zlo rovněž zasluhující potrestání, například v oblasti zdravotnické. Dbejte tedy na to, abyste se s těmito hrůzami vypořádali správně. Budou-li vaše srdce opět volat po pomstě místo spravedlnosti, zasejete jen to, co právě nyní sklízíte.