„Má je pomsta!“ pravil vám Bůh, ale navzdory tomuto nejvážnějšímu varování se mezi lidstvem otevřeně i skrytě vzdouvá příboj nenávisti a ve vzájemném posilování a hutnění sílí natolik, že se nakonec projeví i činech vykonaných v pozemské hrubohmotnosti.

Zkuste se jednou vydat na nějaké místo, kde byl spáchán nějaký brutální čin – například hromadná vražda stovek lidí včetně žen a dětí –, a přečtěte si něco o oné události. Takových míst najdete žel všude velikou spoustu, nebudete ani muset cestovat daleko. Stěží budete chápat, jak k něčemu takovému mohlo dojít a jak zvrácení museli být lidé, kteří dokázali onen čin vykonat.

Mnohé takovéto události bývají veřejností často označovány slovem „exces“. Je v tom snaha vyjádřit, že jde o něco ojedinělého, co je úplně mimo běžný život naprosté většiny lidstva, a zároveň je v tom někdy i určitá snaha poněkud omluvit takovéto jednání – zvláště když pachatelem byl příslušník vlastního národa. Skoro jako by se chtělo říct, že „každému se občas stane, že to v něčem přežene“. To vše má jediný cíl – utvrdit člověka v tom, že jeho se takovéto hrůzy netýkají a že s nimi není nijak spojen.

Jenže je to snaha zahladit nepříjemnou pravdu, jelikož tyto hrůzy se velké části lidstva dotýkají, a to mnohem více, než je ochotno si připustit. Každé nenávistné cítění a myšlenka, každá procítěná zášť a snaha o odplatu či ublížení posiluje stejnorodé proudy, na které jsou napojeni také ti, kteří nemají morální či jiné zábrany k uskutečnění podstaty těchto cítění a myšlenek. Vykonavatele do důsledků dovedených principů lidé rozhodně odsoudí, v otřesu stojí nechápavě před krutostí a zvráceností jejich činů, ale neuvědomují si, že i oni sami mohou být označeni za spolupachatele takovýchto zvěrstev, pokud v sobě živili nenávist a touhu po pomstě.

Pomsta neznamená snahu vypátrat, označit a potrestat člověka, který se provinil proti zákonům Božím i zákonům světským, jsou-li s těmi Božími v souladu. Pomsta je snaha dát průchod své vlastní zlobě a vybít si ji na někomu druhém, ať už se jedná o nevinného člověka, nebo i o nejhoršího z vrahů. Ani na člověku, který se ve své podstatě stal netvorem, se nesmí nikdo prohřešovat, nechce-li se sám zatížit velkou vinou.

A přesto mnohé země napříč Evropou přijaly po druhé světové válce zákony či usnesení, že za prohřešky vůči občanům okupujících zemí, k nimž došlo do určitého období od konce války, nejsou trestným činem, jelikož se jednalo o tzv. „spravedlivou odplatu“, „boj o znovunabytí svobody“ apod. Státům – ale ani jeho občanům – nebylo pohodlné vědomí, že bezpráví mohli vykonávat i vlastní lidé, a všem stranám se mnohem více hodilo, když se za „ty špatné“ označila protistrana, zatímco vlastním občanům byla přisuzována nevinnost. V tom ovšem spočívá velká neochota vidět celou pravdu a bez poznání celé pravdy nemůže přijít ani ozdravění, odpuštění a usmíření. –

Co platí ve velkém, platí i v malém. I vy, každý člověk sám za sebe, musíte umět poctivě zkoumat své nitro a to, co se v něm odehrává. Bez přikrášlení odvažujte, jestli svým jednáním nepřispíváte k něčemu, před čím byste jednou stáli v hrůze. Správnými postoji můžete naopak výrazně pomoci k pročištění od útvarů zloby a nenávisti, aby zlo nemohlo zachvátit svět.