Dotknul se mě vítr,
jak jen on to umí.
Nastavuji tvář,
čekám, až porozumím
jeho poselství.
Co dneska najdu si v lese?
Větřík pro mě nese
olšové šištičky,
tři, jako pro Popelku.
Co asi skrývají?
Drobounká semínka,
která pak po kraji
čížkové roznesou.
S velikou noblesou
držím je v dlani
A tajná přání
vesmírem letí…
Vítr je rozseje,
vodička odnese…

Dneska už po lese
zní píseň ptačí.
To drozd tak zpívá.
Trylek třikrát zopakuje.
Radost vždy mívám,
tak dobře mi je
z první jarní písničky.
Svět celičký
touhou předjaří se chvěje.

Skulinkou pod led
se dívám,
jak skrytá
proudí do naděje
voda.
Vždy dodá
útěchu, pohlazení.
Díky ní občerstveni
můžeme kráčet dál,
s vědomím,
že se děje i to,
co zůstává očím skryto.

Pod krustou ledu
stále teče, zpívá,
vodička čistá,
krásná, živá.