Jak je temnota zákeřná a vychytralá,
maskuje se pod to, na co jsme zvyklí,
na co jsme včera jako správné pohlíželi,
ona nazývá zdvořilým, solidním.

Našimi slabostmi, co temnoty dvířky
k nám si vchází, jako loutky nás ovládá,
my si myslíme, že se učíme milovat
a přitom ve skutečnosti – hyneme.

Zdá se, že jsme se zachvěli
po překrásném podnětu,
přec necítíme Svobodu, ani v nádechu
přílivy Radosti nepřichází.

Tedy znovu ve starém, znovu ve lži,
jednáme ze strachu a pýchy,
duše nehoří živým ohněm,
v bezcitnosti mysli tuhneme.

Každé jednání je mrtvé,
i když se navenek usmíváš,
z duše se teplo neline,
když slabostem se oddáváš.

Bude tě rozum utěšovat
a chválit za vše, co jsi udělal,
Věz: duch nepočítá „hvězd“,
pracuje tiše a neustále.

Netrápí se, když chybil zas,
snaží se jen chybu rozpoznat,
aby napravil, ucítil Lásku,
Radost, Lehkost, Upřímnost úsměvu.