Ach, kolik je zde zbloudilých duší,
uvízlých na hrubohmotné zemi.
Falešní proroci je zlákali,
jak předpovězeno, klam je všude.

A důvěřivé duše se chytají
na pozlátko zdobné udičky,
nastavují lichotkám uši líně,
zazdívajíce živou jiskru v sobě.

A věří, že jdou Bohu vstříc,
v pokoře a mírnosti žijí,
přece umírají bez duchovního Zdroje.
A pavouci, rádoby proroci sítě spřádají.

Domýšlivost jejich duší zvítězila,
v pýše zamotala se jim hlava,
nestarají se o poznání Zákona,
hlavně aby k nim šly davy,
jak ovečky, moc jim upevňovaly,
za svůj klid a pohodlí ji vyměnily.

Ale jsou tu i jiní. Cítíce lež,
jinou cestou Domů se vydali,
tam, kde není úsměv pokrytecký, ale Upřímnost,
tam, kde močál nezahnívá, ale kde je Práce,
kde nezní monotónní zvuk, ale Píseň,
kde Květiny kvetou, skutečné.

Síť nezadrží bdělého v Duchu,
neomámí ho sladkými řečmi.
On pochybuje o náboženství, o vědě,
cítí ale Majestátnost plamene Víry.
Když v mlčení ji pomalu rozžíná,
v rostoucím plameni zří světlo jasné.
Podobné Světlo v hrudi mu plápolá
a nikdy zbloudit nedá!