Druhým, dlouho trvajícím a těžkým labyrintem mi bylo snažení mírové, tj. touha smířit, kdyby se Bohu líbilo, křesťany, na rozmanitý způsob, škodlivě a skoro zhoubně ve víře se neshodující, a rozličné práce na to vynaložené. Z toho sice dosud nic nevyšlo na světlo, ale snad přece vyjde. Nevyšlo pro nezkrotnou nesmiřitelnost některých lidí, jejichž neúprosné nenávisti se vystavit nepokládali důvěrní přátelé za včasné. Přece však vyjde, poněvadž nakonec bude přece nutno více poslouchat Boha než lidi. Nyní byl takový čas, jaký viděl Eliáš na hoře Oreb, neodvažuje se vyjít ze své jeskyně, když spatřil jít kolem před Hospodinem vichr veliký podvracující hory a rozrážející skály a zemětřesení a oheň, ale nebyl v nich Hospodin. Avšak přijde čas, kdy bude dovoleno Eliášovi, až uslyší hlas tichý a jemný, vyjít a slyšet hlas boží a opět mluvit k Bohu a jeho lidu. Nyní má každý svůj Babylón za krásný a věří, že je to pravý Jeruzalém, který před ničím neustupuje, před nímž však ustupuje vše.