Ještě jeden příkaz Tadeáš dostal. O uzdravujícího se mistra už nemusel pečovat, a tak měl na nádvoří nebo v okolí kláštera vyčkávat příjezdu představeného. Dočkal se za dva dny. Jeroným přijel se svým doprovodem v dobrém rozmaru a začal se bratrů vyptávat na nejrůznější věci, které se staly po dobu jeho nepřítomnosti.

Potkal se také s knězem Martinem a Tadeáš si i z dálky všiml, že se představenému hned po prvních slovech změnila nálada. Navenek se ovládal, ale Martina si odvedl do ústraní.

Tadeáš se za nimi nenápadně vydal. Nebylo mu sice příliš po chuti, vyslechnout si soukromý rozhovor, ale mistr mu výslovně řekl, ať zkoumá Jeronýmovy reakce po příjezdu. Umínil si tedy, že se aspoň zkusí postavit jen tak, aby na představeného viděl, ale aby neslyšel, co si s Martinem říkají.

Nejprve kněz cosi nejistě a tak trochu i omluvně vyprávěl. Jeroným se na něho díval s pevně staženými rty, ale nic neříkal. Jen z tváře se mu vytratila veškerá vřelost. Na jednu, dvě krátké otázky mu Martin ještě něco odpověděl a pak už představený rázně odkráčel.

Rytíř ho znovu potkal až večer, kdy je přišel navštívit do mistrovy komnaty.

„Pojď dále,“ zval ho mistr a ukázal na jedno křeslo. Ješek s Tadeášem seděli na svých postelích.

„Vidím, že je ti lépe,“ řekl Jeroným s obvyklým úsměvem.

„Naštěstí ano. Jak se dařilo na cestě? Vyřídil jsi, cos potřeboval?“ ptal se mistr.

„Ano, děkuji. Ale to jsou nepodstatné drobnosti. Jsem rád, že se uzdravuješ. Slyšel jsem, že jsi byl dokonce už i v kapli,“ nadhodil Jeroným do vzduchu.

„Ano, byl. Myslím, že už se opět budu moci pustit do práce. Ještě chvíli zůstaneme zde v klášteře a pak budeme pokračovat dále.“

Muži si pak chvíli vyprávěli a představený Černého kláštera se ještě dvakrát zkusil vrátit k mistrově návštěvě v kapli. Ten však vždy rychle změnil téma. Nakonec ještě řekl: „Jeronýme, budu na tebe mít zvláštní prosbu. Potřeboval bych si tady s Ješkem a Tadeášem zařídit něco v okolí. Mohl bys nám dělat společnost?“

„Ale samozřejmě. Co nakážeš, to je mi rozkazem,“ prohlásil Jeroným a opět přitom trochu rozhodil rukama, jak to míval ve zvyku.

„Výborně. Protože budu mít ještě jedno přání. Na cestu se vydáme jen my čtyři a nikomu o ní neřekneme. A nebudeme si brát pláště ani roucha našeho řádu. Sežeň nám všem nějaký běžný, nenápadný oděv. Ne zrovna pro hradní pány, ale také ne pro úplně chudé. Dejme tomu pro nějaké středně úspěšné obchodníky, kteří si mohou leccos dovolit, ale leccos si taky musí odepřít, ano?“

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.