Mistr ležel několik dní a jen pozvolna pookřával. Tadeáš se o něj staral a málokdy odešel od jeho lůžka. Také Ješek pobýval ve společné místnosti. Stával u okna a dlouhé hodiny bez jediného slova pozoroval nádvoří rozprostírající se pod ním.

Jednou za dvě nebo tři hodiny se v pokoji ukázal Vendelín. Tadeáš se tedy tak jako obvykle usadil před dveře na židli a čekal.

„Smím se na něco zeptat?“ ozval se bratr z Černého kláštera, který tu měl zrovna službu. Byl to týž, jenž tady byl úplně poprvé.

„Ano,“ ohlédl se na něj Tadeáš.

„Všiml jsem si, že rytíř, který chodí mistra léčit, tobě i tomu druhému, černovlasému, rozkazuje. To je u vás v klášteře běžné? Vždyť mistrovi pobočníci jste vy dva.“

Tadeášovi chvíli trvalo, než pochopil, na co se ho bratr ptá. Pak mu odpověděl: „Nerozkazuje, ale dává nám pokyny. My nejsme nadřízení a podřízení, pracujeme všichni společně. Každou práci ale musí někdo řídit, a to ten, kdo jí rozumí. Když děláme něco, co umím já, dávám pokyny já. Když jde o léčení, tak v tom se vyzná Vendelín, a proto posloucháme jeho.“

Bratr se krátce zamyslel. „Ale mistrovi byste přece neporoučeli,“ řekl pak.

„Nejde ale přece o poroučení. Mistrovou úlohou je řídit náš klášter i celý řád. Je tedy jasné, že je to on, kdo dává pokyny. Ale každý z nás má svou práci a tu dělá na vlastní zodpovědnost. Třeba o chov koní, výběr plemena, jaké nakoupíme, a tak dále se u nás v klášteře stará bratr Šimon. Je to jeho práce a ani mistr mu do ní nemluví. Vždyť nemůže koním rozumět tak dobře jako Šimon. Samozřejmě, kdyby Šimon plýtval prostředky nebo nedělal svou práci dobře, tak by ho mistr upozornil. Ale to by udělal každý z bratrů, který by si toho všiml.“

Bratr pokýval hlavou. Vzápětí však dodal: „Ale když vám mistr něco přikáže, tak ho poslechnete…“

„Samozřejmě že ho poslechneme. Když mě pošle uprostřed noci se zapečetěným listem do jiného kláštera, neptám se ho, co v tom listu je a jestli to nemůže počkat do rána. Ale to jsou jen organizační pokyny. O těch ostatních, kterými se nás snaží něco naučit nebo nám jimi něco říct, musíme přemýšlet a neplnit je jen slepě. Vždyť by nám jinak nic nedaly,“ vysvětloval Tadeáš.

Bratr se znovu zamyslel. „Jsi dobrý, že to všechno víš,“ řekl.

„Není to tak dlouho, co se mi to mistr snažil vštípit do hlavy,“ usmál se Tadeáš. „Však jsem měl skoro ty samé otázky jako ty.“

V tu chvíli k nim po chodbě přišel Ješek. „Domluvil jsem s Jeronýmem, že někteří naši bratři budou přespávat tady v klášteře. Uvolnilo se celkem osm cel. Zajdi za Derenem, ať nějakých osm rytířů vybere. On už bude vědět, o co se jedná.“

Tadeáš se zvedl a na odchodu ještě prohodil směrem k sedícímu bratrovi: „Vidíš, teď třeba poslouchám a vůbec nevím, o co jde.“

Oba se zasmáli a Ješek se za nimi jen nechápavě ohlédl. Pak vklouzl do mistrova pokoje.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.