Řehoř musel druhý den brzy ráno odjet na něco dohlédnout a protože část bratrů se jako obvykle vydala za svou prací, působilo hlavní prostranství mezi budovami opuštěným dojmem.

Antonín se zatvářil velmi překvapeně, když ho mistr oslovil a poprosil o rozmluvu, ale odvedl trojici hostů do Řehořovy pracovny. Na krátký okamžik zaváhal, jako by si v jeho nepřítomnosti chtěl sednout na židli představeného, ale nakonec se usadil tam, kde seděl včera.

Vyčkávavě a s tak trochu napjatým výrazem se zadíval na mistra. Bylo vidět, že se plně soustředí – jako by čekal nějaký útok, proti němuž se bude muset bránit každou špetkou svého umu.

„Včera jsem měl pocit,“ začal mistr klidně, „že s představeným Řehořem nejste zajedno v tom, jakým směrem se tento klášter ubírá. Mohl bys mi k tomu říct svůj názor?“

Antonín se nejprve zarazil, protože čekal leccos, jen ne to, že by se přeci jen dočkal pochopení. Pak se ale vzpamatoval a rázem působil mnohem uvolněněji.

„Víš, neříká se mi to snadno,“ začal úplně jiným tónem, než jakým mluvil doposud. „Stydím se, že ti to musím říct, ale většina zdejších bratrů se vůbec nezajímá o duchovní poslání řádu.“

„Jak to myslíš?“ otázal se mistr.

„Jak bych to co nejlépe popsal… Představ si, že většina z nich nedokáže ani vyjmenovat čtyři základní pilíře našeho učení tak, jak o nich psal bratr Gracián. A to mluvíme o zakladateli našeho řádu, z jehož spisů čerpáme doposud. No považ! Tolik věcí je v jeho spisech vysvětleno, ale zdá se, že to nikoho nezajímá. Hmotná práce by bratrům šla, to ano. Ráno vstanou a s přestávkami dokážou na polích či v dílnách strávit celý den. Ale duchovní studium? To si raději po práci sednou s lidmi z vesnice a vypráví si s nimi. Někdy je to skoro tak, že se sem do kláštera chodí jen vyspat. A když pracují v lese někde dále odsud, přespávají dokonce u lidí, takže se tady několik dní ani neukáží. Na tom je vidět, jak málo pro ně klášter a naše učení znamená.“

„Předpokládám, že jste o tom s představeným mluvili. Říkal ti k tomu něco?“

„To je právě ta potíž,“ povzdechl si Antonín. „On je totiž v mnohém stejný jako ostatní bratři. Víš, kam jel dnes? Dohlédnout na to, jak se usazuje jakýsi most. Mistra řádu tady má na návštěvě a on jede pomáhat s nějakým mostem…“

„Včera mi o něm vyprávěl,“ řekl mistr. „Lidé se na ten most velmi těší. Potřebovali rozšířit jednu z hlavních cest, ale most musel být udělán tak, aby pod ním mohli i nadále plavit dřevo. Spousta tesařů si s tím lámala hlavu. Pilíře mohou být jen na krajích, ale most přitom musí být dostatečně pevný, aby po něm mohly jezdit povozy. Všechno už je téměř hotovo a dnes mají konečně usadit hlavní lávku. Pokud se jim to podaří, budou mít ohromnou radost.“

„To je všechno sice pěkné, ale je to prostě jen most. Představený by se měl věnovat něčemu důležitějšímu a dávat lidem něco cennějšího.“

Když na to mistr nic neříkal, povzdechl si Antonín znovu a pokračoval: „To samé se týká třeba i kaple.“

„Kaple?“

„Asi tě to nepříjemně překvapí, ale i toto ti musím říct. Scházíme se v ní jen jednou týdně. Opravdu, jen jednou týdně. Snažil jsem se Řehoře přesvědčit, že je to málo a že když si bratři sami nečtou spisy, měl by je alespoň donutit chodit častěji do kaple a poslechnout si vybrané části z úst někoho jiného. Ale Řehoř o tom nechtěl ani slyšet. Prý je jednou týdně tak akorát. Namítal jsem, že u vás se chodí do kaple každé ráno i každý večer, ale ani s tím jsem neuspěl.“

„Rozhodl ses to řešit nějak sám?“

„Zkouším, jak se dá,“ pokrčil Antonín rameny. „Nabízel jsem bratrům soukromou výuku po večerech, ale přihlásilo se jich jen několik a i ti postupně přestali chodit. Ze začátku měli sice chuť se dozvědět něco nového, ale ta je brzy přešla a návštěvy ustaly. Pak jsem jednu dobu chodil za bratry na pole a četl jim nahlas tam. Jenže moc mě neposlouchali a když už se začali tvářit rozmrzele, sotva mě viděli, musel jsem toho nechat. To zas nemám zapotřebí.“

Tadeáš si všiml, že se mistr dívá čím dál tím přísněji, ale přesto ho zaskočilo, když nenadále prohlásil: „Bratře Antoníne, odevzdej plášť a zařaď se opět mezi čekající bratry.“

„Pro… prosím?“ vykoktal Antonín nevěřícně.

„Slyšel jsi dobře. Jsi to ty, kdo vůbec nepochopil učení a poslání našeho řádu, a proto nemáš právo působit jako jeho rytíř.“

„Tak takhle to tedy je!“ vykřikl Antonín a jeho hlas už zněl podobně jako včera. „Takže ty sis mě vlastně přál takhle v soukromí tiše odstranit, protože jsem ti nepohodlný? Teď už to vidím jasně. A já bláhový si myslel, že ti doopravdy na tomto klášteře záleží. Ale tobě vlastně Řehoř vyhovuje, protože je to jen taková tebou nastrčená loutka, která se nechá snadno ovládat. To je přesně to, co potřebuješ, abys mohl vládnout, že? Hlavně ať všichni zůstanou co nejhloupější, aby ti náhodou nepřerostli přes hlavu, co?“

Tadeáš na ten výlev zíral doslova s otevřenými ústy. Kdyby si někdo něco takového k mistrovi dovolil někdy jindy, okamžitě by se na troufalce rozkřikl a mistra by hájil. Teď však byl tak dokonale zaskočen, že se nevzmohl ani na slovo.

„Tak když jsem ti nepohodlný, tak já půjdu,“ pokračoval Antonín, sotva znovu nabral dech. „Ale nemysli si, že si to nechám pro sebe. Povím bratrům, jaký vlastně jsi a co jsi mi udělal. Sami ať vidí!“

Prudce vstal, obešel trojici sedících mužů a práskl za sebou dveřmi. Ješek se tázavě podíval na mistra a ten nepatrně přikývl a pokynul směrem ke dveřím. Ješek tedy rychle vstal a šel Antonína dohonit. Tadeáš se až později dozvěděl, že ho zavřel do cely a že se to dokonce neobešlo bez násilí.

Nyní tu však oněměle seděl a stále nemohl přijít na to, co se to s Antonínem tak najednou stalo. A jak vůbec mohl říct něco takového o mistrovi? Vždyť to celé byl naprostý nesmysl!

„Myslím, že se tu budeme muset zdržet,“ prohlásil klidně mistr.

Po obědě se tedy společně vydali na nádvoří. Bratři se po nich zvědavě ohlíželi. Zdálo se, že všichni už vědí o tom, že se něco stalo. Ješkův střet s Antonínem měl zřejmě svědky.

Mistr viděl, že se ho bratři bojí sami oslovit, a tak se přidal on k nim. Rozmlouval s nimi o všem možném a bratři se postupně osmělovali a začali se sami ptát na spoustu věcí. Na to hlavní, co je teď zajímalo nejvíce, se však zeptat neodvážili.

„Vidím na vás, že byste rádi věděli, co se stalo s bratrem Antonínem,“ řekl nakonec mistr a šibalsky zamrkal. Bratři sklopili hlavy, ale neutajili naději, že bude mistr pokračovat. A on jim vyhověl: „Týká se to vás všech, proto vám mohu odpovědět. Doslechl jsem se, že duchovní výuku si zde vzal na starosti on. Byla pro vás přínosná?“

Rytíři se pousmáli. Nechtěli přímo říct, že ne, ale výraz v jejich obličejích byl výmluvný. „Připadal jsem si vždycky, jako kdyby na mě někdo vyklopil vozík kamení. Vlastně jsem byl rád, když vždycky odešel,“ odvážil se nakonec jeden z nich. Tadeáš podle úsměvů ostatních poznal, že to cítili stejně.

„Nedivím se vám. Proto chci uvést spoustu věcí na pravou míru. Bratr Antonín se dopustil velkého omylu a nejhorší na tom bylo, že se tento omyl snažil vštípit i vám. Naše kláštery nebyly založeny proto, abychom se do nich zavřeli a sem a tam se přehrabávali ve spisech, ať už by byly jakkoliv hodnotné. Ano, v našich knihovnách najdete cenné hodnoty, ale k čemu vám budou, když podle nich nebudete žít? Bratr Antonín nepochopil, jak velkou cenu má radostná poctivá práce, a snažil se vám sebrat právě to nejcennější, co ve vás je. Můžu vám říct, že se mi velmi líbí, jak tady spolupracujete s místními lidmi a jak jim pomáháte. Samozřejmě netvrdím, že se máte zajímat jen o hmotnou stránku věci, ale to duchovní se přece neprojevuje tak, že budete studovat spisy a pak se snažit to, co jste se naučili, předat dále,“ vysvětloval mistr.

Čím déle mluvil, tím více bratrů se k němu stahovalo. Vpíjeli každé jeho slovo a bylo na nich vidět, že mají hned veselejší náladu, jako by z nich odpadala nějaká obrovská tíže.

Trochu se poplašili až ve chvíli, kdy se rozevřela brána a do Okrového kláštera se vrátil Řehoř. Když si představený všiml hloučku seskupeného kolem mistra, tázavě se zadíval tím směrem a sotva předal koně, vydal se k němu.

Mistr se na něho usmál a řekl: „Bratře představený, pojď se mnou prosím stranou. Budeme si muset promluvit.“ Pak se ještě otočil k Tadeášovi a dodal: „Smí jít.“

Rytíř pochopil a odebral se do obytné budovy. Nebylo těžké poznat, které dveře jsou Antonínovy, protože nedaleko nich postával Ješek a díval se malým oknem ven.

„Mám ho vyprovodit,“ řekl Tadeáš a hned na to obdržel klíč. Potom už se Ješek někam vytratil.

Když Tadeáš odemkl celu, našel Antonína již připraveného. V obyčejných šatech – řádová roucha už musel odevzdat – seděl na lůžku a vedle sebe měl sbalenu brašnu a vak. Díval se do země, ale nebyl to stud, spíše tichá zloba.

Vstal a aniž se na Tadeáše podíval, zamířil chodbami ven z budovy a poté rovnou k bráně. Z nedaleké lavičky pod stromem se zvedli dva čekající bratři a nervózně popřáli Antonínovi šťastnou cestu. Ten se na ně však ani neohlédl.

„Po tom všem, co jsi provedl, by sis měl ještě více cenit dobroty, kterou tví přátelé projevili. Vždyť se přišli rozloučit!“ promluvil Tadeáš k Antonínovým zádům. Bývalý rytíř se zastavil. Ale pak se znovu rozešel, tentokrát ještě prudčeji.

Jakmile se brána zavřela, odebral se Tadeáš do jídelny. V koutku našel Ješka, a tak povečeřel s ním. Venku už se setmělo, takže se po jídle odebral do místností pro hosty. Dlouho ležel zamyšleně na posteli.

Musela být skoro půlnoc, když do komnat přišel mistr. Ješek už dávno spal, ale mistr se ke spánku neměl. Dokonce si nalil plnou číši vína, což u něj Tadeáš vídával jen zřídka. A tak si k němu přisedl.

„Tadeáši, budeme se tady muset zdržet déle, než jsem předpokládal,“ řekl mistr.

Rytíř přikývl. „Co na to říkal bratr Řehoř?“

„To víš, že z toho byl smutný. On jako představený tomu měl zabránit, ale i jemu to přerostlo přes hlavu. Vyprávěl mi, jak se zkraje snažil Antonínův vliv omezit, ale že čím déle do něj Antonín hučel, tím více on sám začínal ztrácet jistotu a pak i on uvěřil tomu, že není schopen bratrům předávat nic duchovního.

Ale není to on, kvůli komu tady budeme muset zůstat déle. To kvůli ostatním bratrům. Antonín je mohl zmást v mnoha věcech a bude lepší, když je budu zpočátku uvádět na pravou míru já. A budu rád, když mi v tom pomůžeš.“

Tadeáš se zarazil. On přece na nějaké vysvětlování nikdy nebyl. Vždyť to on poslouchával mistra a snažil se z jeho slov poučit. Sám sice spoustu věcí cítil tak nějak vnitřně, ale že by je dokázal předat slovy ostatním, to ne.

„Neboj se, však to zvládneš. Nemusíš se přece postavit doprostřed nádvoří a tam všem hlásat,“ usmál se na něho mistr, jako by mu četl myšlenky. „Vlastně stačí, když bratři pochopí jedinou věc – že nemusí své hmotné zaměstnání a duchovní působení brát jako něco, co se navzájem vylučuje. Ba naopak, že mají usilovat právě o harmonické spojení těchto dvou věcí. Když budou vše pozemské konat s vyšším cílem, pak budou kráčet správně. Odluku v tom přece zavádí jen lidé, jako je Antonín.“

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.